Anna Honová: Kritika režimu šla do světa s bylinkami

Autor: Viktor Meca, tiskové oddělení

V pátek 21. listopadu předal ministr obrany Martin Stropnický osvědčení účastnice odboji a odporu proti komunismu bývalé politické vězeňkyni Anně Honové.

Anna Honová (rozená Krmenčíková) se narodila 8. srpna 1926 ve Slavičíně na východní Moravě, většinu života prožila v Uherském Brodě. Zde také začíná v roce 1948 pracovat v podniku Raciola – továrně, která vyráběla léčivé bylinné směsi. Její správce, pan Bruštík, se nesmířil s konfiskací továrny a angažoval se proto v protikomunistické propagandě. Anna Krmenčíková coby jeho sekretářka pak přepisovala dokumenty svědčící o poměrech v zemi. V únoru 1950 byla zatčena a ve vazbě a věznici v Uherském Hradišti a v Brně strávila 2,5 roku. V roce 1968 se podílela na založení regionální pobočky spolku politických vězňů K 231. Po listopadu 1989 se začala angažovat v Konfederaci politických vězňů a zapojovat do vzdělávacích projektů a osvětových projektů (v roce 2007 a 2008 například do projektu ministerstva obrany Bojovníci proti totalitě pohledem dětí). V roce 2007 převzala z rukou prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy o stát.

Vy už jste za svou činnost obdržela od prezidenta republiky medaili Za zásluhy o stát, dnes Vám ministr předal osvědčení o účasti v třetím odboji. Které ocenění má pro Vás větší hodnotu?

Určitě je pro mě cennější třetí odboj, protože dokládá, že jsme proti režimu opravdu bojovali. A jsem ráda, že to řeší ministerstvo obrany (pozn. agendu zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu), protože to dělá dobře. A taky proto, že můj vnuk studuje na Univerzitě obrany.

Ve čtyřicátých letech jste byla funkcionářkou lidovecké mládeže. Předpokládám, že Vaše protikomunistické postoje vznikaly už zde?

Jak jsem vyšla obchodní školu, tak jsem byla zaměstnaná u podnikatelky z Prahy. V jejím domě na nábřeží Legií (pozn. dnes Janáčkovo nábřeží) se scházela intelektuální elita, vnučka Tomáše Garrigua Masaryka Anna Masaryková, ředitel Akademie věd a umění Šeplavý, já jsem je tam obsluhovala a mohla jsem si přisednout i zapojit do debaty. Vedli se tam akademické řeči o nacismu, komunismu a o dění v Rusku. Tam jsem se k tomu zapálila.

A když přišel únor 1948, měla jste už pocit, že Vám hrozí nějaké nebezpečí?

Takový pocit jsem neměla. Říkala jsem si, jsem z dělnické rodiny, tak na mě zapomenou.

Když jste pracovala ve firmě pana Bruštíka, začaly se tam objevovat protikomunistické letáky.

Tam se to opisovalo. Pan Bruštík byl totiž bývalý majitel. Komunisté mu firmu vzali. On nevěřil, že ten režim potrvá dlouho, proto dělal pro to vše možné. Podporoval lidi, kteří byli zavření. Ke mně měl důvěru, proto mě požádal, abych mu pomohla opisovat. Těch dokumentů bylo strašně moc. Posílali jsme je na velvyslanectví nebo do ciziny společně s léčivými bylinami, do New Yorku, Belgie, Rakouska, Německa. Vkládali jsme do těch zásilek zprávy, jak to u nás vypadá. Psali jsme, že chceme, aby zasáhla OSN a byly vyhlášeny nové volby.

Ve svých vzpomínkách popisujete, že jste měla u výslechu štěstí, že Vás nebili.

Ty podmínky ve vazbě i vězení ale byly špatné. Oni na toho Bruštíka nic neměli. Chtěli mu něco dokázat, ale nevěděli, jak na to. Tak mu poslali přes jednu konfidentku motáky. Já jsem jim ale uvedla, že jsem o ničem nevěděla. A když mi začali vyhrožovat bitím, tak jsem jim řekla, že to dělali gestapáci, ale vy jste přece československý důstojník, a ti to přece nedělají. A on to spolkl.

Kolik jste si nakonec odseděla?

Moc ne, dva a půl roku. Já jsem se taky k ničemu nepřiznávala. A u soudu jsem se hájila, že jsem to psala ze služební podřízenosti, že jsem dělnického původu. Moji kolegové dostali i devět let.

Když přišel rok 1968, tak jste se znovu angažovala ve spolku politických vězňů K 231.

V šedesátém osmém jsem byla zaměstnána v Luhačovicích jako vedoucí v prodejně textilu, protože jsem se nakonec i vyučila, uměla jsem anglicky, rusky, německy, a proto mě v podniku zaměstnali. Dávala jsem do obchodního výkladu letáky o sjezdu K 231, z literárních novin projevy ze sjezdu spisovatelů a o situaci v Československu. Často před výlohou postávali lidé, až nám nakonec někdo výkladní skříň rozbil. A pak přišel srpen 1968 a zase jsem musela k výslechu.

Už máte požehnaný věk. Máte ještě stále sílu navštěvovat školy a besedovat s dětmi?

Stále chodíme do škol. Teď nám povolili v uherskohradišťské věznici ekumenickou mši, na kterou přišlo víc lidí než na souběžnou akci Jihomoravské víno. Utvořili jsme sdružení Memoria a snažíme se z části věznice udělat muzeum totality, protože ta je ve stejné podobě jako v šedesátých letech, kdy ji zavřeli.

V rámci projektu Bojovníci proti totalitě pohledem dětí natočili žáci základní školy v Uherském Hradišti o Anně Honové videodokument.