Den technika – koordinátora řidičů

Autor: podplukovník Miroslav Č.,

Následující řádky jsou osobním pohledem vojáků vystihující jejich dny v zahraniční operaci. Text je uveřejněn bez redakčních úprav.

Kolikátého je dnes? Devátého nebo desátého? Jak dlouho jsme vlastně tady? Aha, devátého. Jestli vše bude probíhat dle plánu, tak je za mnou asi pětina zdejšího pobytu. Docela to uteklo a utíká. Tak vzhůru do rachoty. Copak asi doma dělá dívka? Není těch otázek na jedno ráno trochu moc? A zase otázka. Tak dost.

Jejda, osm hodin. Ten americký specialista by měl na osmičku dorazit za půl hodiny. Stejně bude v háji řídící jednotka a nejspíš s tím nic neudělá. Snad tam bude Karel. Jinak se domluvíme akorát na tom, že je to rozbitý. Obrovský černoch má zřejmě veselou povahu. Nepřestal se smát, ani když si sedřel klouby na pravačce velikosti středního melounu. Ale fakt borec. MRAP číslo osm opět pojízdný. Ven ho pustím, až se přesvědčím, že je něj spoleh. Jenže najet na základně aspoň dvacku je na dlouho, všude empíci a radary. Vytáhneme po obědě k letišti a za dvě hodinky máme hotovo. Řidič má volno, tak to snad klapne. Kuchaři se zase vytáhli, ten pstruh by mohl být ob den. Aspoň pár minut na zažití, svatý archanděli Michaeli, ochránče všech vojáků, prosím.

U letiště pěkně fouká, vidíme na padesát, možná sedmdesát metrů. Těch dvacet tun železa poslouchá na slovo. Netěsnost v hydraulice dají v dílně do pořádku za chvíli. Pak bude celá mašina úplně v cajku. Vítr se uklidnil a panorama hor zase dává iluzi klidu a pohody. Sníh do léta sleze. Teda říkali to kluci, co už jsou tu poněkolikáté. Sem se vypravit na trek. Mezi těmi minami to ale nepůjde. Zastav, nech to chvíli běžet a pojď to obhlédnout z venku. Všechno dobrý. Máme ještě půl hodiny a stejně jsem chtěl udělat pár fotek. Ten horský hyacint nebo modřenec nebo co to je, se na tom štěrkovišti odhodlal kvést nádherně.

Dneska jsem ještě nenapsal email domů. Večer to napravím, tohle by mi tlapík neodpustil. A teď zase něco pro sebe, spolunocležníci jsou pryč, a tak si dám hodinku v posilovně. Rambo z toho asi nebude, ale znáte to. Lepší vrabec v hrsti, nežli... Sichr dostanu pochvalu. Doufám. Cvičilo se dobře, skoro nikdo tam nebyl. Rychlá sprcha, večeře, kousek koláče. Ještě musím dodělat výkazy vydaného materiálu a dopsat třídní knihy řidičů a chci ještě kouknout na předpis Tank 6-6. Zdravoťák z toho má legraci. Neboj nic, lapiduchu, tohle dostaneš zpátky. Mimochodem jsem ho dnes trumfnul, má o deset čehosi vyšší krevní tlak, než já.

Večerní kino všechny spolehlivě rozesměje, z velitele čety si utahujeme, že opět nezaplatil vstupné. Mouchy na PVS jsou mimořádně otravné. Vykoledovaly si pověšení dvou mucholapek a ještě se polovina obecenstva ozbrojila hadry a plácala jak pominutá. Ke konci už nás obtěžovala poslední potvora a ta po zralé úvaze zvolila taktický ústup ze scény. Ze stolu pokukuje kousek bábovky z jídelny, ale odolal jsem já i nejhmotnější válečník Zdeněk. Ráno skončí v koši. Ta bábovka, ne Zdenda.

Myslím, že dozrál čas na chrupku. Poctivá zubočistící procedura má předepsaných skoro pět minut. Mail jsem spáchal při lampičce, ostatní už zalezli a za chvilku budou v limbu. Tak co nás čeká zítra? Osmička bude už dopoledne ve stoprocentní kondici. Musím se taky co nejdřív pustit do toho posledního Iveca. To by mělo být v pořádku. A jede až v pátek, takže času dost.

A spíme. Jestli si chystá kdosi kdesi bezzákluzový kanón, tak ho prokleju a pošlu na něj Michaela. Ale pro sebe si právě teď zavolám tlapíka. Copak asi dělá? Je jí stýskavo? Jako mně? A tak to otázkami začalo a otázkami to končí. Co? No přece dnešní den. Dobrou všem.