Jana Černochová: Nepřeje-li si někdo válku, jsou to vojáci a ministr obrany

www.denik.cz ● autorka: Kateřina Perknerová ● 23.5. 2025

O Janě Černochové se říká, že je jediným pořádným chlapem ve vládě Petra Fialy. Její urputnost, s jakou hájí zájmy Armády ČR, je pověstná. I díky ní musí Česko ze zákona vydávat dvě procenta HDP na obranu. Nyní chce prosadit zvýšení platů vojáků.

Po setkání se zástupci parlamentních stran prezident republiky Petr Pavel řekl, že se všichni shodli na důležitosti obranyschopnosti země a že bezpečnost je prioritou. Překvapivě dobrá zpráva, že?

Je to určitě dobrá zpráva pro Českou republiku i pro mě jako ministryni obrany. Jestli jsem se o něco tři a půl roku snažila, tak to bylo hledání co nejširšího konsenzu na podporu legislativních změn a kroků, které jsme na ministerstvu obrany připravili. Ať už to jsou dvě procenta HDP na obranu, vysílání vojáků do misí, česko-americká obranná smlouva DCA, nebo záležitosti týkající se postavení vojáků a členění ozbrojených sil. To byly změny, na kterých panovala většinová shoda, byť nemůžu říct stoprocentní, protože hnutí SPD je nepodpořilo. Ostatně bylo to hnutí SPD, které se následně proti slovům pana prezidenta ohradilo, že jejich dojem ze schůzky je trošku jiný. Ale to je jejich boj. Jsem ráda, že z úst pana prezidenta zaznělo, že ústavní činitelé jsou si vědomi situace, v jaké se svět, Evropa i Česká republika nacházejí.

Když pomineme Okamurovu SPD, proč koalice Spolu říká, že v těchto volbách jde o všechno, o charakter republiky, když vlastně na tom hlavním se s hnutím ANO shodnete?

Myslím si, že jde o všechno. Mnozí politici z okolních zemí také tvrdili, že bezpečnost je prioritou, avšak po volbách se chovají jinak. Konkrétně mám na mysli Maďarsko a premiéra Fica, nikoliv celé Slovensko. Když jednám se slovenským ministrem obrany Robertem Kaliňákem, na celé řadě otázek se shodujeme. O to více mě pak mrzí, že když si připomínáme osmdesáté výročí konce druhé světové války, představitel státu, s nímž jsme dlouhé roky sdíleli federaci, se jede klanět Putinovi.

Téhož se obáváte u hnutí ANO?

U SPD a části zástupců hnutí ANO nemám jistotu, že by po volbách neobrátili, protože jsme častokrát svědky jejich jisté tendence k bagatelizaci současného konfliktu na východě. Tomio Okamura se jasně vymezuje proti naší pomoci Kyjevu, aktuálně řekl, že by ukrajinské ženy s malými dětmi měly odjet zpátky do vlasti. Ráda bych připomněla, že to je několik málo hodin, kdy Ruská federace opět bezprecedentně zaútočila drony na ukrajinské civilisty a zabila osm nebo deset lidí. To je na denním pořádku. Nevěřím, že někteří současní opoziční politici by nedokázali přetočit kormidlo prozápadního směřování České republiky na druhou stranu, byť o Andreji Babišovi jsem si nikdy nemyslela, že by byl proruským politikem. Avšak často mění své názory, což ve mně vyvolává nejistotu.

Robert Fico několikrát zopakoval, že se nejel do Moskvy klanět Putinovi, ale uctít památku obětí druhé světové války z řad sovětské armády.

To mohl udělat na Slovensku nebo přijet do Prahy, protože my se nevyhýbáme uctění památky vojáků všech šesti armád, které se podílely na osvobození Československa. Ano, byla to Rudá armáda, jejíž součástí byli Bělorusové, Rusové a Ukrajinci. Nijak to nezpochybňuji. Byla to americká armáda, v jejímž rámci operoval dokonce jeden prapor Belgičanů. Připomínali jsme si je na Dnech svobody v Plzni.

A také Češi a Slováci.
Spousta československých občanů nasadila své životy. Nemyslím pouze hrdiny z operace Anthropoid. Nedávno jsem byla ve Francii v Dunkerque, kde jsme hovořili se zástupci municipalit. Mluvili jsme o bojích, na kterých participovali čeští a slovenští občané. V neposlední řadě to byli Rumuni, kteří osvobozovali jižní Moravu, a Poláci, jejichž země byla napadena už v roce 1939, když se uzavíral pakt Ribbentrop-Molotov a začala druhá světová válka. Sovětský svaz napadl spolu s hitlerovským Německem Polsko, a teď se jim Fico jede klanět do Moskvy. Nezpochybňuji hrdinství jednotlivých lidí, kteří nasadili svůj život za naši svobodu a demokracii, která bohužel skončila v roce 1948, což během války nikdo nemohl předvídat. To je ovšem jiná, tragická kapitola dějin. 

Historik Jan Rychlík zdůrazňuje, že Sovětský svaz a Rudá armáda do roku 1945 je něco jiného než Putinovo Rusko dnes. Nelze to ztotožnit a říci, že jeho současní vojáci jsou přímí pokračovatelé tehdejších osvoboditelů, neboť je to jiný stát. Nebojuje s nacismem, ale se Západem. 
Naprosto s panem profesorem Rychlíkem souhlasím. Ještě bych doplnila, že našim lidem bylo jedno, zda za svou zemi bojují na západní, nebo na východní frontě, a stejně k tomu přistupovali i vojáci Rudé armády. Rozhodli se vstoupit do jednotek proto, aby zachránili Evropu před nacismem. Toho si nesmírně vážím. Také to, že po napadení Pearl Harboru se Spojené státy přidaly na stranu Evropy, je fakt, který je nutné oceňovat. Proto vždy zmiňuji všechny země, jež se na 
osvobození naší země podílely a se kterými bychom měli slavit Den vítězství. 

Čím si vysvětlujete, že někteří představitelé politických stran v České republice neprohlédli Putinovy záměry? 
Nemusejí ani zkoumat Putinovy záměry. Stačí se podívat do naší historie, co přinesla politika appeasementu. V roce 1938 všichni diskutovali o tom, jak by se dala uklidnit doutnající situace v Evropě. Spojenci navzdory tomu, co si přáli naši občané, podepsali mnichovskou dohodu a obětovali Československo ve prospěch míru v Evropě, který ale nenastal. To je přece úplně učebnicově stejný příklad jako s Ukrajinou. Pokud teď necháme Ukrajinu napospas agresivnímu Rusku, kdo přijde na řadu příště? Rozpínavost Ruska tím neskončí. Říkají to sami. Ať mi veřejnost věří, že nepřeje-li si někdo válku, jsou to vojáci a ministr obrany. Ale pokud se poučíme z vlastních dějin, nemůžeme uvěřit v účinnost tvrzení „dejme jim všechno, hlavně aby byl mír“. Ať si politici, kteří to hlásají, přečtou dobové články z roku 1938 a neříkají do veřejného prostoru nesmysly, že obětování jedné země znamená 
trvalý mír pro všech. Neznamená. 

Co navrhujete, aby by bylo dosaženo spravedlivého míru? Jak chcete dosáhnout toho, že se Putin stáhne a vrátí Ukrajině Krym a okupovaná území? 
Česká republika nemůže Ukrajincům radit, za jakých podmínek mají přistoupit na mír. To si musejí rozhodnout sami. Musí být jejich volbou, zda je cestou k nastolení příměří a míru stažení vojsk a obětování části území na Doněcku nebo jinde. Jak znám mentalitu Ukrajinců a vnímám historické konsekvence, Krym nikdy nemohou formálně vrátit Rusku. Je to logické a správné. A je naší chybou, že jsme nebyli jako Evropa, svět, Západ schopni stavět se v roce 2014 důraznějiproti ruské invazi na Krym. Kdybychom to tehdy udělali, možná by dnes nebyla válka na Ukrajině. 

Tomio Okamura v obdobných debatách používá argument o právu národů na sebeurčení. Obyvatelstvo Krymu je asi z 60 procent původem ruské národnosti, v Luhaňské a Doněcké oblasti to je kolem 42 procent. Podle Okamury tam tito etničtí Rusové žili od nepaměti a mají právo na sebeurčení, třeba formou připojení k Rusku. Co byste mu odpověděla? 
Kdyby se podobný průzkum dělal před anexí, byla by ta čísla samozřejmě jiná. Po ní se logicky ukrajinská entita začala stahovat do bezpečí, do vnitrozemí. 

Okamura mluví zhruba o dvanácti milionech lidí. 
Kdyby se do vašeho baráku nabourali squatteři, tak jim jako majitelka nedáte hlasovací práva a dekrety na byt jen proto, že tam vtrhli a usadili se ve vašem domě. Budete se snažit domáhat soudní cestou svého práva. A rozhodně nebudete takové lidi legalizovat. Myslím, že takto uvažují i Ukrajinci. Spousta Rusů se tam usídlila díky tomu, že zneužili možnosti, které jim Putinův režim dal. Navíc Rusové z těchto území v minulosti proklamovali, že jsou součástí ukrajinského státu a žijí tam jako menšina. 

Na pořízení nových zbraňových systémů v době vaší ministerské éry proudí desítky miliard korun. Náčelník generálního štábu Karel Řehka ovšem říká: „Pokud nebudeme dávat peníze na personál, tak ty prostředky, které kupujeme, nebude mít kdo obsluhovat.“ Ve světě je běžné, že až padesát procent rozpočtu jde na platy vojáků. U nás je to třicet. 
Pan náčelník generálního štábu má stoprocentní pravdu a já si myslím, že každý ministr obrany má a bude mít jeden velký strategický úkol, a to je nábor lidí a udržení stávajícího personálu. Máme před červnovým summitem v Haagu, kde budou představeny nové Cíle rozvoje schopností. Pokud budou schváleny v navrhované podobě, znamená to, že vedle nákupů armádní techniky budeme muset prakticky ze dne na den nabrat čtrnáct tisíc vojáků a zároveň doufat, že ti, kteří teď slouží, neodejdou. Přijde-li někdo s geniálnější než finanční motivací k tomu, aby do armády jednak lidé přišli a jednak neodcházeli, tak to jen uvítám. 

Pravda je, že žádný ministr obrany není schopen vymyslet nic jiného než soubor opatření a benefitů, aby se zvedly tarify, náborové a stabilizační příspěvky nebo příspěvky na bydlení. Připomínám, že vojáci na rozdíl od příslušníků bezpečnostních sborů dojíždějí z 80 procent ze svého bydliště do místa výkonu povolání. Prakticky žijí ve dvou domácnostech, což je stojí nemalé finanční prostředky. Nakolik to vyřeší již schválený zákon o vojácích z povolání? 
Řeší právě příspěvky na bydlení, možnosti jiného způsobu oceňování při zahraničních služebních cestách apod. Zákon umožňuje i vyšší náborové příspěvky. Ale jejich výši je třeba uvést na pravou míru, ať si Češi nezávidí i hezké počasí. Hranici jednoho milionu jsme tam dali proto, že jsme nechtěli každý rok normu měnit.

S náborovým příspěvkem se teď počítá v řádech statisíců, do půl milionu korun. Stabilizační příspěvek dnes činí sedm tisíc korun měsíčně, podle nového předpisu by to v mimořádných případech mohl být až desetinásobek.
Ano, nový zákon to umožňuje. Zároveň se musíme bavit o tarifních platech vojáků, zejména v nižších hodnostech. Pokud nechceme přijít o tuto kategorii, a to nesmíme, musíme tarify zvýšit.

Vy jste konkrétně navrhla zvýšení o 8300 korun hrubého na tarifech i příplatcích, u štábního praporčíka by se to podle vašich slov zvedlo o 15 procent, u dalších hodností o deset. 
Pevně věřím, že tento návrh bude přijat. 

Věříte tomu i po protestech ministra vnitra a odkladu jeho schválení, které si vyžádal ministr financí? 
Věřím tomu stoprocentně, protože jiná možnost není. Pouze neumím říci datum, ke kterému to bude, protože chápu, že ministr Stanjura má nějaké rozpočtové limity, do nichž se musí vejít. Zdůrazňuji však, že tyto prostředky (má jít zhruba o dvě miliardy korun pro letošní rok pozn. red.) se započítávají do dvou procent HDP na obranu, takže o žádné další peníze žádat nebudu.

Pro armádu, ale co policisté, hasiči, vězeňští dozorci nebo příslušníci zpravodajských služeb? 
Chápu, že je zapotřebí najít smír s ostatními bezpečnostními sbory, které také určitě mají problémy s odchodovostí. Vojáky budu bránit v tom smyslu, že jejich služba je diametrálně odlišná. Příslušník bezpečnostních sborů má kontrakt na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou a všemi benefity. Voják z povolání má kontrakt na dobu určitou a neví, jestli mu bude prodloužen. Nemá ani přesčasy. Příslušníci bezpečnostních sborů musejí ze zákona odsloužit 37,5 hodiny týdně, vojáci 40 hodin, což je o šestnáct pracovních dnů v roce víc, a to není málo. Do výsluh vojáků se nezapočítávají odměny ani přesčasy. Proto se bráním mechanickému srovnávání. 

Potvrdila to i analýza, k jejímuž zpracování dal podnět ministr Vít Rakušan? 
Ukázala, že jednotlivé sbory se opravdu porovnávat nedají. Vojáci jsou připraveni se ze dne na den sbalit a jít bojovat, bránit tuto zemi. Proto i ve všech jiných státech mají automaticky o něco vyšší finanční prostředky než příslušníci bezpečnostních sborů. Nevidím v tom žádnou nespravedlnost.

A proč máme vojákům přidávat právě teď?
Protože nemáme jinou možnost. Respektive máme, ale jakou? Obnovovat základní vojenskou službu, povinné odvody. To odmítám. Nepřeji si, aby v armádě byli lidé, kteří tam být nechtějí.

Ale byla jste to vy, kdo řekl: „Lidé se jednoduše bojí vstupovat do armády, když vědí, že je válka tak blízko.“
To přece není nic zbabělého, že má někdo obavu, když je mu padesát, slouží své zemi třicet let, má děti, hypotéku, stará se o rodinu, a najednou někdo zavelí a on by měl jít války. Podle mě je to úplně normální a lidské. Nevidím na tom nic negativního.

Není strach o život tak silná lidská emoce, že i když výrazně zvýšíte platy a benefity, nábory se nebudou dařit? 
Myslím si, že budou. Jde to ruku v ruce s modernizací armády. Budeme-li mít kvalitní techniku, vojáci se budou cítit bezpečně. Psychologicky to bude mít zásadní efekt, když budou vědět, že mají špičkové zbraně, že funguje protivzdušná obrana, dělostřelectvo, existuje skvěle vybavená těžká brigáda, že mají dobré vesty, přilby, ruční zbraně, že se nakupují válkami prověřené věci. Uvědomí si, že pracují s vybavením a technikou, kterou nepoužívali jejich dědové nebo tátové. 

Andrej Babiš měl s vámi jako s jedním z mála členů Fialovy vlády poměrně slušné vztahy. V předvolební atmosféře ale zdůrazňuje, že se na ministerstvu obrany nakupuje netransparentně a vyhazují se peníze. V posledních dnech se mluví o firmě 4Army bývalého senátora za ODS Vlastimila Sehnala, který dodává resortu údajně mnohonásobně prodražené sociální kontejnery. Jak tedy armáda nakupuje? 
Vysvětlují to především lidé z odboru akvizic, kteří jsou mimochodem titíž jako za mého předchůdce pana Metnara z hnutí ANO. Konkrétně Lubor Koudelka se důrazně proti těmto tvrzením ohradil. Zaznívají nejenom z úst pana Babiše, ale v posledních debatách je zmiňovala i soudružka Konečná a paní Maláčová. Jsou to věci, které poškozují celý resort. Bývalého senátora Sehnala vůbec neznám. Jako ministryně nemám právo požadovat, aby se uchazeči ve výběrových řízeních svlékali do naha a říkali, zda byli třeba v ODS a pak vstoupili do ANO či do SPD. Nemají vůbec žádnou povinnost to hlásit. Bylo by to protiústavní. A rozhodně to není kritérium jakéhokoliv tendru. V konkrétním případě zmíněných kontejnerů probíhalo otevřené výběrové řízení, vše bylo zcela transparentní. Také jsem byla opoziční poslankyní, ale nikdy jsem podobné podpásovky nepoužívala. Naopak jsem vždycky byla ráda, když se přes různé obtíže zakázka podařila, třeba nákup vrtulníků díky přímé dohodě české a americké vlády. Bohužel mi kolegové z ANO moji tehdejší vstřícnost a to, že jsem nechtěla dělat z obrany politikum, příliš nevracejí. Část polské krve ve mně občas vře, když srovnávám, co se děje v našem parlamentu a v jejich Sejmu, kde se dokážou hádat kvůli spoustě věcí. Avšak co se týče obrany a bezpečnosti Polska, táhnou za jeden provaz. A to je něco, čeho bych moc chtěla docílit i v České republice.

Kdo je Jana Černochová
Narodila se 26. října 1973 v Praze. P Vystudovala bakalářský obor na Vysoké škole aplikovaného práva a v roce 2011 dokončila magisterský obor mezinárodní vztahy na Metropolitní univerzitě Praha.
V roce 1997 vstoupila do ODS a o rok později byla zvolena do zastupitelstva Prahy 2, kde byla v letech 2006–2010 a opětovně 2012–2021 starostkou.
Od roku 2013 je poslankyní, v letech 2017–2021 byla předsedkyní sněmovního výboru pro obranu. P V prosinci 2021 byla jmenována ministryní obrany. Letos vede kandidátku koalice Spolu v Praze.