Den řidiče

Autor: četař Jan B. a pplk. Miroslav Č

Následující řádky jsou osobním pohledem vojáků vystihující jejich dny v zahraniční operaci. Text je uveřejněn bez redakčních úprav.

Zase vstávám první, jako obvykle. Ze sousední kóje dvakrát dva metry se ozve: „Co blbneš, dědku? Nemůžeš dospat?“ I když už jsme spolu na jednom fleku přes dva měsíce, teprve se oťukáváme a poznáváme. Ale myslím, že to půjde. Už docela dobře navzájem víme, co od koho čekat. Navíc jeden den tady je za deset doma. Sem tam někdo překvapí žlučovitým výstupem, sem tam někdo nečekanou tolerancí. Zkrátka usazuje se to. Práce je dost, na hlouposti čas není a holčičky nejsme, takže žádné pakty a koalice a bratrovražedný boj. Tedy vlastně sestrovražedný.

Po snídani mažu k autu, ještě dopoledne jedeme na sever. Včera jsem si všechno oblezl a zkontroloval včetně stromečku a bufetu. Takže voníme a hlad nebude, ani kdyby se výjezd protáhl. Ostatní šoféři to dělají zrovna tak a kluci si na to zvykli. Zajímalo by mě, co bude až jednou na vodu a jídlo zapomenu nebo na to nezbude čas. Dobrá tedy, raději nezapomenu. Tak vzhůru na cestu. Tam, kam vyrážíme, jsme ještě nebyli, a tak zase přibude něco do fotoalba. Zatrápená země, jak by tu bylo fajn, kdyby člověk místo toho civění do udusaného písku, štěrku a prachu mohl čučet po okolí, hledat ty správné záběry, vyšlápnout si na kopec, projet se na kole. Vzít s sebou tu naši pekařku i skejťáka a maminu a ukázat jim to. Ale takhle? Raději dávej pozor, máš za sebou a vedle sebe pět maníků. Ty musíš v pořádku dovézt až do cílové stanice. Ta železná potvora, důvěrně mazlík, přede jak kotě v náručí a ani tentokrát nedělá žádnou nezdobu. Málem dostala jméno, ale ta čtyřkolka přede mnou už má na blatníku nastříkáno Kristýnka a opičit se nehodlám. Tak zůstane mazlíkem. Nebo mazlíkem druhým, protože technik takhle říká své dívce. Aby se to nepletlo.

A jsme tu, auta do kruhu, okolo klid. Velitel si dává dohromady svoje, teď zrovna dovádí s vysílačkou a spojařem a já mám čas zkontrolovat mazlíka. No dobře, opravuji: mazlíka druhého. Dnes všechno běží jako na drátkách, tak ať to tak zůstane. Nyní tři tečky – tedy vojenské tajemství. Splněno. Ani jsme se pořádně nerozkoukali a je čas na návrat. Začíná se stmívat, ale měli bychom dorazit ještě za světla. Kdo jen to říkal, že nejlepší fotky se dělají při východu a západu slunce? Měl pravdu. Do alba přibylo. Taktak se vyhýbám zaprášenému asi stoletému pickupu, vláčejícímu náklad, který by co do objemu spolehlivě zaplnil tatru. Mechanici tu musí být neskutečně šikovní, udržet něco takového v chodu s kovářským kladivem a kusem drátu je slušný výkon. Fotky super. A je to tu, siluety základny nás v houstnoucím šeru vítají jako naváděcí maják v přístavu. Tohle jsme zmákli na jedničku.

A je čas na odměnu. Už po cestě od auta rozjímám nad tím, jestli buchta s tou prima polevou nebo radši zmrzlina. Anebo obojí? Ještě jsem vlastně neochutnal ten jablečný koláč, co si odstřelovači tak moc pochvalují. Jo kdyby to bylo ještě se šlehačkou, tak bych se nedal dvakrát pobízet. Třeba se něco najde v kontejneru, co dnes dorazil. Určitě je tam směs na chleba a chystá se pekařství. Kdopak se stane pekařem? No kdyby byla nejasnost, máme to v rodině a můžu zavolat o radu. Jenže jak ty naše amatérské kuchtíky znám, budou si muset nejdřív párkrát natlouct nos, než přestanou objevovat objevené. Ale i ne úplně povedený chleba bude bezva.

Večerní pokec skončí rychle, jsme utahaní. Tenké plátky lovečáku i ta Danova česneková pomazánka voní nedostižně a na cvičení zbude čas zítra. Stejně už jsem přibral a na úpravu váhy ještě bude času dost. Honem k telefonu, nebo si to schytám. Zlatíčko už je trošku nervózní, dost jsem se opozdil. Tohle musím vymyslet jinak, nechci, aby si dělala starosti a každý den to se zavoláním v sedm, tedy vlastně o půl desáté, nemusí klapnout. Aha, další věc, kdy pravidelnost může být na škodu.