Den velitele družstva

Autor: podplukovník Miroslav Č. a rotný Daniel B.

Následující řádky jsou osobním pohledem vojáků vystihující jejich dny v zahraniční operaci. Text je uveřejněn bez redakčních úprav.

Jedenácté pondělí týhle dlouhý služebky. Posledních deset týdnů sfoukl zdejší vítr do minulosti a hnedle budeme v půlce. Budík se tváří, že se mu ručičky otáčejí stejně jako doma, ale tutově zrychlil. Zdá se mi, že jsme tu pár dní. A nejsem sám, komu to tak připadá. Čas v Afghánistánu běží rychleji. To zasluhuje zápis do deníčku. A jednou to bude dobré čtení při čaji o páté.

Kluci pořád ještě nechápou moje trojí zvonění. V pět budík, v šest mobil a v sedm hodinky. Prostě rád brzo vstávám. Teda se na to chystám a do rána si to malinko rozmyslím. A pak přidávám deset minut, pět minut, minutu. Netvrďte mi, že to neznáte. Ještě po cestě na snídani to přijde na přetřes. Ale stejně je mi s nimi fajn. Možná by to naše soužití dalo na „Bylo nás šest“ podle předlohy pana Poláčka. Začátek: My, chlapci, co spolu válčíme: Já (určitě si vysloužím nějakou přezdívku), Dědek, Petr (i to se ještě nejspíš změní), Šišmák, Kuře a Slepička ... Třeba jednou. I ten přespolní, co nás doplnil na poslední chvíli, zapadl. Zaplať pánbůh, hádavej protiva by byl hodně nepříjemnou osinou.

A jde se na to. Namátková kontrola, nikdo nic nezapomněl, všichni jsou fit, zima nikomu nebude, slunce už jede na plnou a teploměr ve stínu atakuje třicítku. Pánové hej rup a jedem. Dnešní program je vcelku jednotvárný, bude se budovat a stavět. Lopatorýče české provenience, krumpáče, pytle i pracovní rukavice jsou naložené. Po cestě na kopec, kde se spojenými silami místních, našich i amerických vojáků buduje pozorovací stanoviště, míjíme jedinou, ne tak docela přírodní pozoruhodnost. Velká skládka funguje jako zájezdní hostinec pro zdánlivě lenivé oslíky a děti z okolí ji asi považují za velké hřiště, kde se navíc leckdy najde leccos užitečného. Nestavíme, zamávat a za chvilku jsme na „našem“ kopci. A už jede ten dobře namazanej kolovrátek. První dvojice do střehu, směr dvanáct, druhá s nářadím do kopáčské roboty a zbývající sirotek začíná pytlovat. Sirotkem se stal proto, že já se musím domluvit se sousedy po obou stranách, co a jak. Sektor každé skupiny, nebo družstva, je-li libo, je předem určen, každý jeden ví, odkud kam ručí za bezpečnost a to, že nás nic nepřekvapí. Hlínopísek s kameny jen neochotně mění své tuhé skupenství na sypké, a každej pytlík trvá dobře 5 minut. Navíc jak Afghánci, tak Amíci nemají ani lopaty, ani krumpáče a nakažlivá činnorodost, kterou jsme sem zavlekli jak infekci, vede akorát k tomu, že si je přišli vypůjčit. No a buďte lakomec teď a tady. Tempo se sice trochu zpomalí, ale pořád jsem rychlejší, než zdejší syčící želvy. Syčení jsem si nevymyslel, viděl jsem to. Nevím jak se jmenuje ten druh, ani co žere, ale viděl jsem ji. Nakonec dobrý, v šesti jsem postavili docela pohledné stanoviště, pytlů bylo přes dvě stě. Jelo se bez přestání, jen kolem druhé byla pauza na jídlo. Asi 40 minut, jen co člověk ohřeje chemickým teplem některou z pochoutek americké vojenské trvanlivé (spíše věčné) kuchyně. Kdybyste nevěděli, jí se to přímo z pytlíku a nemusí se pak mýt nádobí. Kafe se připravuje obdobně a chutná obstojně. Skoro rým. Dobrý.

V podvečer se malinko upravuje taktika, práce je téměř hotová a je potřeba dávat víc pozor. Kopáči se mění zase na vojáky se vším všudy. Západ slunce a konečně ochlazení, kolem dokola ještě stále špičky hor pokryté sněhem, dole pod námi kvetoucí stromy, v dálce stádo velbloudů. Optika to potvrzuje.

Až se setmí, nachystáme se na noc. Skromná hygiena, vytáhnou spacáky, někdo v autě, někdo raději pod plachtou venku. Co vás nemá, boty se nesundávají. Pěkně nožky i s botkama do igeliťáku Naštelovat se, aby plná kapsa netlačila, není jednoduché. Naštěstí únava nějaký ten uzlík, či knoflík spolehlivě přebije. Za dvě hodiny hlídka, tak už zavři oči a koukej zabrat. Zítra ráno nás vystřídají a pak vezmeme útokem sprchu i pračku.