Den velitele družstva AGS

Autor: rotný Pavel Ď., podplukovník MUDr. Miroslav Černohous

Následující řádky jsou osobním pohledem vojáků vystihující jejich dny v zahraniční operaci. Text je uveřejněn bez redakčních úprav.

Obvyklé ráno je dřina. Budík před šestou. Ještě nikdy se mi nepodařilo vyběhnout na pár ranních koleček kolem naší části základny a kousek dál bez toho, abych někoho probudil. Komentář prvního nedobrovolně probraného probudí zbytek družstva. Rozvrzaná podlaha to dorazí a lehce přiostří poznámky nejvytrvalejších spáčů. A za 40 minut všechno znova, fakt nejde neslyšně projít B-hutem, sebrat věci do sprchy a zase vyklouznout. Stejně už je skoro sedm, a tak by měli vstávat všichni, co chtějí stihnout snídani. A to chtějí všichni – asi nejpříjemnější jídlo dne si nechce nechat ujít nikdo. Ranní rituál v naší překližkovo-pěnové jeskyni. Tedy obvykle.

Ale dnes je všechno jinak. Hned ráno vyrážíme na sousední základnu a než ostatní definitivně vstanou, budeme 15 kilometrů daleko. Ani ranní kafe jsem nestihl. Kluci mají rachotu na základně, sebou beru jen Malkina a Solifugu. Jména jsou přezdívkami, dotyční na ně slyší a v telefonním seznamu je nenajdete. Utajení a tak. U sousedů mají běžet kurzy a měli bychom se tam potkat i s novou rotací Američanů. Hlavní slovo budou mít mentoři, my, tedy pěšáci, zajišťujeme jejich dopravu a bezpečnost. Doba mezi vyšlápnutím z baráku a výjezdem z vrat základny se proti prvním pokusům dost zkrátila, vypadá to, že už to snad umíme. Ale bez obav, vedoucí si určitě nějakou mouchu najde. Asfaltka, po které pádíme i osmdesátkou, snese srovnání s českou silnicí první třídy, slavná D jednička je o dost horší. Co takhle exkurze stavitelů? D1 se přece opravuje, tak by tu mohli třeba něco okoukat. Ani flikovaná místa po sesuvech nebo po čem moc nedrncají. A to jsou vyspravená jen hlínou a kamením. Jsme na místě. Obvyklá vysedací procedura, proměna kolony na kolech na kolonu na nohách, obklopenou ochrankou. Šoféři a další tři zůstávají u aut a ostatní se noří do útrob afghánské základny. Mezi baráky je skoro pusto, dva tři bloumající vojáci se tváří neutrálně. Před velitelstvím je naopak živo až až. Vypadá to, že se chystá přehlídka. Dobře čtyřicet vojáků je seřazeno v jen lehce rozladěném vojenském tvaru. Velitel jejich brigády má ale zpoždění, a tak se po chvilce přesunou za sousední domek, aby unikli pražícímu slunci. Mezitím se dozvídáme, že kurzy zrušili právě kvůli návštěvě. Mentoři se rozejdou ke svým protějškům a během několika minut se proberou jen zásadní věci na příště. A je tu návštěva. Ani odpočinek ve stínu nezabrání jednomu zhroucení z horka, ale na ošetřovně s mokrým hadrem na hlavě je ten nešťastník fit coby dup. Pro jistotu tam zaběhne náš doktor, ale místní už vše vyřešili. A to se prý má ještě o pár stupňů oteplit.

Vrtulníky se vynoří zpoza kopce a před dosednutím obkrouží základnu. A je tu další návštěva. Tentokrát z jiného světadílu. Velitel přehodnotí plány a polovička týmu se vrací domů. Tedy domů – zpět do jeskyní s klimatizací a s all inclusive, co nám na půl roku ten domov nahrazují. Jsme tu o čtyři hodiny dříve a dokonce stíháme oběd. Vydržel bych to, ale kuře Tsao nebo tak nějak je fakt super. Přes odpolední parno je nejlépe v kobce. Možná že bych se měl ozvat domů. Obvykle to nechávám až na večer, ale dnes se dělají věci mimo plán a tak v tomhle taky. Zaplať bůh, doma se taky „nic zvláštního nestalo“. Zbývá tak čas na odnesení hadrů do prádelny a profouknutí laptopu stlačeným vzduchem. Prach je úplně všude. A je ho dost. Hotovo. Večeře je už s klukama.

Stmívání je tady docela rychlé a s ním přichází ochlazení. S tmou nastává čas na poker v bažině u odstřelovačů. Ještě jsem sice nevyhrál, ale jednou se to zlomit přece musí. Pak taky budu na zdi. Zvěčněný coby vítěz. Dobře, dnes ještě ne. Ale zítra třeba… Tak zítra taky ne, pozapomněl jsem na plánovaný večerní program. Povídat o něm předem ale nesmím. Je můj čas, desátá odbila.