Den výkonného praporčíka

Autor: podplukovník Miroslav Č.

Následující řádky jsou osobním pohledem vojáků vystihující jejich dny v zahraniční operaci. Text je uveřejněn bez redakčních úprav.

Sedm hodin ráno. B-hut je spolehlivě zalígrovaný a jen úzký proužek světla kolem překližkových dveří prozrazuje nový den. Ještě že záchod je tak blízko, jinak by se mohlo stát neštěstí. Zatahám za nohu spolunocležníka a pokusím se ho tím probudit. Celá procedura se opakuje třikrát, než z pod peřiny vykoukne rozčepýřená hlava – fakt už má asi nejdelší vlasy ze všech. Počítám tak pět centimetrů. Ale stříhání dnes asi nevyjde, V osm nastupuje do služby na operačce. Ze snídaně mají dilema všichni, já jsem na tom stejně. Kdyby takhle připravovala ranní krmi Miluška, musela by vstávat ve čtyři.

Celé dopoledne strávím u papírů, výkazy za minulý týden se vrátily kvůli špatnému číslu útvaru, kdybych se zeptal, mohl jsem si ušetřit takových šest hodin u stolu a počítače. Zpříjemním si to aspoň tím zeleným čajem, citron mám ještě ze snídaně. Vím, že by se nemělo jídlo nosit ven, ale citron se určitě nepočítá. Papírování docela odsýpá, za čtyři hodinky je hotovo. K zaevidování to do Kábulu pošlu po neděli.

A je čas oběda. Žebírka jsou jako vždy chutná a je jich dost. Ten bramborový salát je musel naučit někdo z Čechů, tohle by ani Amíci nevymysleli. Siesta je tak 10 minut a už se valí první válečníci, potřebují doplnit patrony na zítra. Nejdřív hrozen nedočkavců přede dveřmi a stejně pak musím sólo vyvolávat posádku jednoho auta. My byli předělat box na zásobníky, tak se nezlob. Vždycky je něco důležitější, ale že já musím ještě do dílen, to nikoho nebere. Samozřejmě, že Honza už je pryč a tak ho složitě hledám po vysílačce přes operačku. Nakonec se srazíme o celou hodinu později, než jsme se domluvili. Ten regál je docela dobrý, do toho dolního kontejneru bude pasovat akorát. Budu se revanšovat nealko pivem, té druhé bandě ještě nedorazila zásilka, a tak je to docela dobré platidlo. Školení o nástražných výbušných systémech, kterým se tu říká IED, stihnu na poslední chvíli. Velitel to ani nijak nekomentuje, ale okem šlehne. A to do celé chybí ještě dvě minuty. Pološero v zasedačce svádí k poklimbávání, sotva držím víka nahoře. Jirka je na tom hůř, za chvilku mu spadne hlava na stranu nebo vypadne tužka z ruky. Už tím začíná být slavný. Tak dnes tužka. Se škubnutím se probere a smích upozorní ty, co to ještě nezaregistrovali. Velitel je v mimořádně tolerantní náladě, žádný komentář.

Večeři máme dobře rozjetou, asi půjdu do dortu – Amíci slaví. Jenže člověk míní a někdo jiný mění. Jsme tak v půlce, když zapiští známý signál. Za tři vteřiny se všichni válejí po zemi. Pořád lepší, než venku v písku. Přechválil jsem to. Na zádech mám půllitru přeslazeného ledového čaje a docela to začíná studit. První kryt je plný, v druhém je to dokonalý Babylon – místní, Jordánci, Makedonec, Američani. A my. Po odpískání se vrátíme do jídelny, ale jen posbíráme rozházené tácy, nacpeme je do košů a mažeme nahlásit počty. Pak fofrem do sprchy.

Dnešní večer je kino. Kluci už nainstalovali aparaturu a vybíráme. Jako minule vítězí česká komedie. Westernstory skoro nikdo nezná, ale dá se. Polovina je na konci zamilovaná do Rybany. No ještě tu budeme dlouho. Je jedenáct, doma o kus míň. Prťata ještě nespí, a tak po telefonu probereme s malou princeznou, co že to má táta přivézt. Miluška je trochu nevrlá, přišla faktura za elektriku.

Tak zase další den za námi. Už jen kelímek čaje, poslední citron a poslední cigareta. Ráno vyprané povlečení voní jako doma. Jen ne sen o válce. Ach jo.