Den zdravotníka

Autor: podplukovník Miroslav Č.

Telefon-budík drnčí v sedm hodin. Není to žádný centrální budíček, je to sebemrskačství, ale pomalu si zvykám. Doma je půl čtvrté nad ránem. Monika spokojeně oddychuje do polštáře. Zatracený Rumburak. Nemusel ten prsten ztrácet, ale mohl mi ho teď aspoň na chvilku půjčit. Věděl bych, co s ním. Aspoň hoďku, snídani oželím. Rychlá ranní očista, voda je dnes bez problémů, teplá i studená.

Fronta před jídelnou na 30 vteřin, jídla dle libosti a fantazie, všeho spousta. Čau, ahoj – tohle zvládají najatí kuchtíci excelentně. Vajíčka, toust, pár kousků ovoce, čaj. Do kapsy pomeranč. Mám 40 minut, než se spustí ranní ordinační doba.

Zatím to jde, ošetřujeme spíše drobnosti – oděrky, rýmu z prachu, přetažení, ojediněle průjem. Dnes přišli 3 kluci, třetina je venku ze základny. Můžeme se pustit do papírování, je potřeba převést na sebe část zdravotnického materiálu, zkontrolovat expiraci, kompletnost, neporušenost obalu. Zabere to celé dopoledne a zítra to nedokončíme. Mezitím se objeví i střelec, co se mu nechtělo vstávat nebo měl důležitější věci na práci, když jsme dřepěli na ošetřovně. Neodpustíme si poznámku, ať příště přijde na Roli, jak tady hrdě pojmenováváme nudli dva a půl krát pět metrů u Američanů. Denně tam trávíme kolem 2 hodin v pravidelném čase, plus když je třeba. Zatím jsem nepřišel na nic, co by nám tu zásadně scházelo. Desinfekce, teploměr, obvazy, náplasti, prášky, kapky, mastičky, nástroje, sterilizátor a spoustu všelijakých drobností k práci tu máme.

Poledne přišlo rychle, zase dlabanec, hlad nemám. Experiment se nepodařil, polovina neidentifikovatelného masa končí v odpadu, ale vlastně jsem přejedený. 20 minut hovoru před B-Hutem (domeček z překližky pokrytý izolační pěnou a přestříkaný světle hnědou barvou docela zapadající do zdejší krajiny) výkoňáka a vím, co je nového tady i doma. Jeden odhalený hrdina, co si druhý den suší nějaké bolesti v krku a snad i teplotu. Kámoši ho práskli. Vytáhnu doktora, vypadá to jen na nachlazení, dostal kloktadlo a dva dny úlevy. Dvojsečné doporučení, aby příště přišel hned. Počítám, že toho večer budu litovat. Ale co, lepší ať chodí s pitominami, než vymýšlet, co s epidemií.

Zkusím na 30 minut natáhnout nohy v horizontále. Rychlý konec – přišel náš nejmladší - mám puchýř na patě. Jak dlouho? Asi 2 dny. Tak proč ses sakra nezastavil ráno? Zbytečná otázka. Bezelstný úsměv a odzbrojující odpověď „já byl na snídani“ si překládám nějak jako „vždyť přece stejně nic neděláš“. Jedovatou poznámku spolknu, stačí, že se mračí doktor. Desinfekce, zalepit, dnes pantofle.

Celé odpoledne únavné administrativní nádeničiny, je potřeba zkontrolovat zásoby léků. Položku po položce, hlavně množství. Jednou jsou tablety počítány po baleních, jednou po tabletách, to samé injekce. Jednou je základní položkou ampule, jednou balení s deseti ampulemi. Hrozná práce.

Odpolední ordinace je rychlá, zase klasika. Dvakrát bolavý krk, kontrola pohmožděného prstu, za 30 minut je hotovo. Ve zbývajícím čase kontrolujeme bednu na krvácení a mastičky v lednici.

Večeře dle klasického schématu – všeho mraky, nevím, co si vybrat – nakonec něco schroustám a s kelímkem horkého čaje ťapu zpět na barák. Cvičit se mi nechce, pustím si nějaký film, zaběhnu provolat svých 15 minut s tátou. Slíbil jsem to. Táta se zdá v pohodě, mamka taky, doma je „vše beze změny“. Sprcha, čisté triko a prádlo, zítra asi vyperem. Je skoro jedenáct. Obloha je nějaká zářivější. Že by ten světelný smog, co tady není. …. Tohle budu vyprávět Monice. Ach jo. Tak dobrou.