„I malá pomoc má velkou cenu,“ říká Lada Kovářová

Autor: Kateřina Lang

Kapitánka Lada Kovářová působila v Afghánistánu celkem čtrnáct měsíců, přičemž posledních šest měsíců jako náčelník jednotky civilně-vojenské spolupráce v rámci českého provinčního rekonstrukčního týmu Lógar. Jejím úkolem bylo realizovat takzvané projekty rychlého dopadu.

„Jejich cílem není v žádném případě rekonstrukce. To je práce pro civilní experty. My se zaměřujeme na rychlou pomoc za pár desítek dolarů. To, že během několika dní zajistíme jídlo, pokrývky nebo psací potřeby do škol, nám umožňuje navázat vztah s místními lidmi. Snažíme se jim poskytnout okamžitou pomoc a zlepšit jejich momentální životní situaci. Je to skvělý způsob, jak si je naklonit, a vytvořit tak dobré podmínky pro naši armádu. Ta se pak může bezpečně věnovat konkrétní rekonstrukci v oblasti. Naším úkolem není Afghánistán změnit, ale připravit půdu pro to, aby k těmto změnám mohlo dojít,“ říká Lada Kovářová. 

Projekty rychlého dopadu

Lada Kovářová je velmi odvážná žena. Během svého působení v Afghanistánu dovedla do zdárného konce osmdesát čtyři podobných projektů. Finanční prostředky, které získala od soukromých organizací a nadací, musela pečlivě rozdělit tam, kde jich bylo nejvíce potřeba. 

Investice do afghánského zdravotnictví 

„Zdravotnictví je zde na velmi špatné úrovni. Podařilo se nám sestavit čtyřicet sad pro porodní asistentky a deset dalších pro porodníky, kteří v provincii Lógar působí. S touto výbavou dokáží přímo v terénu pomoci až při dvaceti porodech. Tento projekt vyšel na dvacet tisíc dolarů.

Pomoc základním a středním školám 

„Celkem jsme vybavili dvacet pět škol pro afghánské děti. Nakoupili jsme kolem čtyř stovek učebnic, které jsou určené hlavně pro kantory, aby podle nich mohli vyučovat. Děti dostaly anglické slovníky, globusy, nástěnné mapy a tabule. Oba projekty financovalo dětské hnutí Na vlastních nohou - Stonožka.

Podpora komunit 

„Tohle je velmi emotivní práce, pracovali jsme s těmi nejchudšími rodinami, kterým jsme dodávali základní potraviny a přikrývky, aby vůbec přežili zimu. Sociálně slabým rodinám jsme rozdělili dvanáct tisíc dolarů.

Podpora afghánské národní vlády a ozbrojených složek 

""Naše armáda velmi úzce spolupracuje s afghánskou armádou a policií, proto jsme se rozhodli podpořit projekt, kdy jsme sehnali řadu kvalitních dalekohledů, kterými dnes afghánská policie kontroluje silnice a kontrolně-propouštěcí místa. Protože čeští vojáci po těchto silnicích také jezdí, má tento projekt zásadní význam i pro bezpečí našich vlastních jednotek. 

Přátelství mezi Afghánci

Mezi vojáky platí nepsané pravidlo, že na mise se jezdí pracovat. „Záměrně si neděláte přátele mezi Afghánci, a to i přesto, že jste s nimi mnohdy v denním kontaktu, a jsou vám velmi blízcí. Přátelství vzniká spíš mezi kolegy z armády. Na druhou stranu, je spousta místních, na které nikdy nezapomenu. Jedním z nich je malý Hanidulah, chlapec z afghánské provincie Fajzabád. Díky němu jsem si uvědomila, že má moje práce smysl. Když jsem ho poznala, byly mu čtyři roky a byl odkázán na lůžko. Před rokem utrpěl těžké popáleniny, ze kterých se v důsledku nedostatečné léčby vytvořily srůsty na břiše i nohou.i nohou.

Díky programu Medevac jsme ho dokázali přepravit do Čech a zajistili mu řadu náročných operací. Po několikaměsíční rehabilitaci se pak vrátil domů jako veselé a zdravé dítě. Hanidulah je člověk, kterému jsem pomohla, a i když už ho třeba nikdy v životě neuvidím, navždycky ve mně zůstane. 

Kontakt se smrtí

Afghánistán už není ve válečném stavu, ale prochází obdobím rekonstrukce a stabilizace. Podle Lady Kovářové je to ale v mnoha směrech horší než válka. „Ve válce máte přesně definovaného nepřítele. V období rekonstrukce to tak jasné není. Nikdy jsem se sice neocitla ve válečném nebezpečí, ale setkala jsem se s utrpením místních lidí. Viděla jsem následky bojů, teroristických útoků a zažila jsem i smrt blízkého kolegy. Smrt k mé práci prostě patří.

Jaká je Lada Kovářová v civilu?

Vzhledem k tomu, že mise v Lógaru nebyla moje první, už jsem se naučila po návratu domů žít normální život. Prostě za tím zavřu dveře. Už neobtěžuji okolí tím, že jim sděluji své intenzivní zážitky. Dělám prostě jen svoji práci a jsem moc ráda, že je za mnou vidět. Jakmile sundám uniformu, snažím se chovat normálně, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že to na mě nenechalo žádné následky.

Afghánistán nikdy nevymažu z paměti a vždycky ve mně zůstane.