České zdravotnice v Jawzaru

Vesnička Jawzar vzdálená necelých 5 km od koaliční základny Altimur byla v minulých dnech místem "premiéry" zdravotníků 5. kontingentu AČR PRT Lógar.

Na začátku byla žádost rumunské jednotky o pomoc ze strany českého zdravotního týmu 5. kontingentu s organizací a zabezpečením lékařské pomoci afghánským vesničanům v jejich teritoriu. Vojáci ISAF se zde již několikrát pokoušeli zorganizovat preventivní lékařské prohlídky, distribuci léků a zdravotnického materiálu. Jejich snahy však vždy ztroskotaly na absenci ženského lékařského personálu. Ty jsou v této zemi při jednání s Afghánkami nezbytné, protože dle místních zvyklostí nesmí afghánské ženy mluvit s nikým jiným než se ženami.

Po ujednání s představiteli vesnické samosprávy akci již nic nebránilo a společná česko-rumunsko-americká patrola s lékařskou pomocí mohla vyrazit. V patrole byly česká lékařka, zdravotní sestra a jedna příslušnice CIMIC (jednotka civilně vojenské spolupráce). O ochranu zdravotnického personálu se staral 3. MOT (mobilní pozorovací tým) 5. kontingentu AČR.

„Byla to moje první akce mimo základnu, a tak jsem se výjezdu trošku obávala, protože před misí jsem počítala pouze s výjezdy v případě zranění našich vojáků. Prostě troška strachu z něčeho neznámého. Ale už od první chvíle jsem se pod ochranou našich kluků, a to díky jejich profesionálnímu chování, cítila bezpečně,“ líčí své první pocity zdravotnice Šárka.

Po příjezdu do vesnice se patrola rozdělila na dvě části. Rumunští zdravotníci zůstali v první části vesnice, protože jejich tým byl zaměřen na muže. Česká část patroly pokračovala dál k jednomu z domů, který byl vybrán místními aby se stal dočasnou ordinací českých zdravotníků. V domě - v souladu s místními zvyklostmi - byla už pouze žena. Vyšetřovna byla v ložnici, která byla prostě zařízena - na zemi koberce, polštáře a „čabraky“ ke spaní, v rohu vkusně zdobená kolébka.

Česká děvčata si rychle rozdělila úlohy. „Cimikářka“ Silva zůstala u dveří, organizovala a určovala pořadí čekajících. Lékařka Petra se zdravotnicí Šárkou začaly vyšetřovat první příchozí, jejichž počet neustále narůstal. „Preventivní vyšetření i ošetřování nemocných je na naše poměry neobvyklé. Afghánské ženy jsou totiž neustále úplně zahalené a některé nechtějí odhalit ani tvář. Veškeré úkony musíme provádět pouze přes oblečení. Ale takové jsou místní zvyklosti.“

Prevence spočívala v měření tlaku, poslechu srdce a dýchání. Ženy s akutními onemocněními české zdravotnice vyšetřily a poskytly jim základní léky. „Předepisování léků je tady rovněž obtížné. Místní nemají na rozdíl od pacientů doma povědomí o základních zásadách péče o zdraví a užívání léků,“ objasňuje Petra.

Mezi nejčastější zdravotní potíže patří různé druhy viróz, mykóz, začervení a průjmy. Běžný je kašel, bolesti hlavy a kloubů. Problémem je rovněž péče o chrup. Právě proto Američané, kteří mají s těmito humanitárními akcemi velké zkušenosti, rozdávali odcházejícím afghánským ženám a dětem kartáčky a pasty na zuby, vaselinu, krémy na opalování pro děti, vitamíny, minerály, sušené mléko, instantní nápoje jako jsou kakao a čokoláda.

„Na dětech si na první pohled všimnete, jak jsou pro Afghánce důležité. Matky své děti velice zdobí, nejen oblečením či korálky. Výjimkou nejsou ani třpytky,“ doplňuje ji Šárka.

Afghánské ženy i děti jsou velmi spontánní a Petru se Šárkou nevnímají jen jako zdravotníky, ale spíš jako někoho, s kým si mohou popovídat o svých dětech, životě a všem ostatním. Vyzvídají na českých děvčatech, jak dlouho jsou vdané, kolik mají dětí a spousty dalších informací.

Provizorní ordinaci navštívily během několika hodin více než tři stovky žen a dětí. Přestože neustále přicházely další, musel český zdravotní tým 5. kontingentu PRT poskytování lékařské pomoci ukončit. Časový harmonogram patroly je neúprosný. Bezpečnost je vždy na prvním místě. „Je to už má třetí mise po Bosně a Kosovu. Práce v afghánském Lógaru se však diametrálně liší. Tady jde zejména o humanitární pomoc a činnost v naprosto jiných podmínkách a zvyklostech. O to intenzivnější máme všichni dobrý pocit z pomoci potřebným ženám a dětem. A jistota, že naše pomoc zde má svůj smysl,“ uzavírá svoji první patrolu Šárka.