Četa ochrany součástí lógarské "Route Clearance"

Autor: nadporučík Peter R., 11. jednotka PRT

Kromě hlavního logistického úkolu se 11. jednotka PRT začala spoluprací s americkou stranou podílet na zajištění bezpečnosti pohybu po komunikacích v provincii Lógar.

Od roku 2008 do ledna 2013 působilo v afghánské provincii Lógar deset jednotek PRT (provinční rekonstrukční tým). 11. jednotka PRT složená převážně z příslušníků 44. lehkého motorizovaného praporu z Jindřichova Hradce, která je zde nyní, je primárně koncipována jako logistická jednotka. Jejím úkolem je vypořádat se s materiálem, který na základně FOB SHANK po předchozích deseti kontingentech zůstal. Velké množství tohoto materiálu se připravuje na převoz zpět do ČR, a proto je nepostradatelnou součástí 11. jednotky PRT i četa ochrany. Ta je perfektně vycvičena k plnění úkolů v rámci zajištění ozbrojených doprovodů a ochrany logistických konvojů převážejících materiál ze základny FOB SHANK na mezinárodní letiště v Kábulu.

Co ale dělá četa ochrany v době, kdy „logisti“ teprve připravují materiál, který bude třeba převézt do Kábulu dalším konvojem? Jezdí jako bojový prvek zabezpečující ochranu amerických RCP (Route Clearance Patrol). Úkolem „ársípíček“ je několikrát týdně projet důležité zásobovací trasy a pomocí speciální techniky prověřit, zda se na těchto komunikacích nenachází IED (improvizované výbušné systémy). Pro případ nálezu takových nástrah je v sestavě RCP zařazena i jednotka EOD, velmi často česká, která má za úkol pomocí svých pyrotechniků tyto nástrahy zneškodnit a zlikvidovat.

Jak takové RCP vypadá? Zde je průběh jednoho z nich očima účastníků. Je důležité vyjet dřív, než jezdí všichni ostatní, kteří potřebují mít „čistou“ cestu. Ráno se scházíme u vozidel. Během další půlhodiny je zkontrolováno spojení, rušičky a osobní materiál jednotlivců. Přesouváme se do autoparku americké ženijní roty. Proběhne nutná koordinace s americkým poručíkem - velitelem patroly. Následuje několik společných nácviků krizových situací, které by mohly během přesunu nastat. Není to poprvé a všichni už se velmi dobře známe, proto všechno probíhá hladce a každý zná své místo a svůj úkol. I přesto nic nevynecháme, protože dnes jedeme do Baraki Barak a je pravděpodobnost, že bychom se mohli dostat do nějakého problému. Pak už nebude čas nad něčím přemýšlet.

Opouštíme základnu SHANK a po několika kilometrech sjíždíme z hlavního tahu vedoucího na Kábul a pokračujeme směr Baraki Barak po komunikaci, kterou je třeba „vyčistit“. Celá tato cesta vede podél řeky Lógar a prostředí kolem nás najednou vyvrací naši zažitou představu o Afghánistánu jako zemi hor a pouští. Všechno kolem je zelené, hustě zarostlé a podmáčené. Ještě jsme nevjeli ani do první vesnice a střelec ve věži vozidla hlásí, že zaslechl tři výstřely někde jižně od nás. To samé potvrzují další dvě vozidla. Kolona zpomalí a vyhledává potenciální nebezpečí. Dál už se ale nic neděje, a tak pokračujeme dál. Projíždíme první vesnicí a místní děti nám zde již tradičně dávají najevo svůj názor házením kamení na vozidla. Americká jednotka před námi kontroluje několik děr po předchozích explozích a několik podezřelých míst. Nic nenachází. Další vesnicí začíná prostor, kde sesedáme a další tři kilometry pokračujeme pěšky před vozidly.

Přímo podél cesty jde americký tým s minohledačkami a psy a my se snažíme odhalit dráty vedoucí od cesty nebo případné útočníky, kteří by mohli ohrožovat tým prohledávající cestu.

Terén je ještě náročnější, než na první pohled vypadal. Hned po opuštění cesty jsme až po kotníky v bahně a dál pokračujeme podél hustého lesíka vysokou, mokrou trávou. Stačilo ujít asi deset metrů a všichni jsme po pás mokří. Tým na druhé straně cesty to nemá o moc jednodušší, protože ve snaze dostat se do potřebné vzdálenosti od cesty musel překonat zavodňovací kanál, ve kterém, k jejich překvapení, bylo přes metr vody.

Pokračujeme dál, když tým u cesty najednou hlásí podezřelý nález. Zaujímáme kolem nich kruhovou obranu a snažíme se místo uzavřít v bezpečné vzdálenosti tak, aby tým EOD měl klid na svoji práci. Po několika minutách dostáváme informaci, že se nástraha nepotvrdila a prostor je čistý. Pokračujeme tedy dál podél řeky. Chvíli vesnicí, chvíli ovocnými sady, pak vysokou trávou a podél nějakého pole. Všude je spousta místních obyvatel pracujících na polích a dětí, které jim pomáhají nebo jen tak pobíhají kolem. To je dobré znamení, protože ani oni sami nemají informace, že by se v blízkosti chystala nějaká léčka. Právě nepřítomnost obyvatel v místech, kde obvykle bývají, může signalizovat nebezpečí. Sem tam se zastavíme a s někým z nich se pozdravíme. Pomocí několika naučených frází si zkoušíme ověřit, jestli v okolí není nějaké nebezpečí. Po pár stech metrech náročného pochodu, kdy bylo třeba překonat několik vysokých zídek a teras, se v prostoru před námi ozývá výstřel. Všichni zbystří, ale nikde není vidět žádný pohyb ani nic podezřelého. Čekáme ještě několik okamžiků, ale nic se neděje, a tak pokračujeme.

Blížíme se pomalu na okraj třetí a zároveň poslední vesnice, kde jsme si dohodli bod vyzvednutí, když v tom se od cesty ozve opakovaně několik výstřelů. Mezi námi a cestou je několik obydlí obehnaných vysokými zdmi. Snažíme se tedy alespoň po rádiu zjistit, co se děje. V několika krátkých momentech střelba utichá a po rádiu obdržíme informaci, že na tým Američanů prohledávající cestu vyběhl rozzuřený pes, kterého byli nuceni odehnat střelbou.

Všichni si oddechli a už v poklidu došli na místo vyzvednutí. Po nasednutí do vozidel jsme projeli ještě poslední vesnicí s názvem Baraki Barak, otočili se a tentokrát se již bez jakéhokoliv incidentu vrátili bezpečně zpět na základnu SHANK.