Jsme na příslušnících armády zcela závislí

Autor: Věra Černá

„Vojáci jsou tu kvůli nám a projektům, které realizujeme. Jsme na nich zcela závislí,“ říká o společném soužití civilních expertů a příslušníků Armády ČR v Lógaru Matyáš Zrno, který v zemi působí již půl roku.

Vedoucí civilní části českého Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) v Afghánistánu, usiluje se svými lidmi o to, aby zemi zpustošenou desetiletími válek pomohl nastartovat k samostatnému, kvalitnějšímu a bezpečnějšímu životu.

Český PRT pracuje v Afghánistánu více než dva roky. Jak to v současnosti vypadá s realizací projektů?

Projekty se plánují dlouhodobě, ten cyklus je mnohaměsíční. Když se jedná o velké stavby, tak je nutné vše důkladně prověřit a zhodnotit. Proto většina projektů, které se právě teď realizují, byla naplánována v minulém roce. Zatímco my připravujeme další projekty, které se začnou realizovat na podzim, nebo až v příštím roce.

Na čem konkrétně pracujete nyní?

V tuto chvíli nám běží desítky projektů. Nejviditelnější jsou samozřejmě projekty stavební. Teď právě dokončujeme stavbu jedné školy a na několika dalších se pracuje. Připravujeme také stavbu úplně nové střední zemědělské a mechanické školy, která bude první tohoto druhu v Lógaru, a která je velmi potřebná. Okolo 90 % lidí se tu živí zemědělstvím, takže znalosti v tomto oboru a schopnost nakládat s mechanizací je velmi zásadní. Tyto dovednosti tady nikdy nikdo nikoho neučil. Přesto, že se tu lidé zemědělstvím živí, tak jejich znalosti jsou často překvapivě mizivé. Probíhá ale také několik dalších projektů v oblasti zemědělství, bezpečnosti nebo podpory médií.

Postavíte školy, ale kde najdete ty, kteří budou učit, když říkáte, že třeba konkrétně zemědělství a příbuzné obory tu nikdo neumí na dostatečné úrovni?

Veškeré projekty třeba v oblasti školství jsou samozřejmě prováděny v úzké koordinaci s provinčním ministerstvem školství. My jim předáme opravenou či nově vybudovanou školní budovu a na nich už je zajistit její chod. Sami ale připravujeme různá školení, hlavně pro zemědělce. Abychom zvýšili povědomí zemědělců o tom, jak lze vylepšit jejich výnosy. Je to takový proces. Postavíme třeba sběrná centra na mléko a vybavíme chovatele mléčného skotu nerezovými konvemi na mléko. A zároveň je školíme, jak se o konve starat, aby byly čisté, jak krmit dobytek, aby se zvýšila dojivost, jak ho pravidelně očkovat a podobně.

Jak se ale může rozvíjet zemědělství v zemi, kde narážíte na nedostatek vody v podstatě na každém kroku?

To řešíme vodohospodářskými projekty. Máte pravdu, prakticky veškerá půda musí být zavlažována, aby něco urodila. Sem patří rekonstrukce tradičních závlahových systémů, které se jmenují „karézy“. Jsou to v podstatě podzemní šachty, které vedou k polím z míst, kde voda je, obvykle až odněkud z podhůří. Nicméně za těch třicet let války byly karézy dost poničeny, protože to byla místa, kde se mohli ukrývat povstalci. Sovětská armáda tato zařízení proto poměrně cíleně ničila. My je jednak rekonstruujeme a jednak učíme Afghánce, jak se o ně starat, protože stejně jako celá řada dalších věcí, i toto umění zde upadlo v zapomnění. Dále také pracujeme na různých zavodňovacích kanálech, retenčních zdech a podobně.

Vodou to ale jistě nekončí, spíše začíná…

Ano, je to prostě nekončící práce, protože je tu opravdu obrovské množství věcí, které se musejí dát do pořádku. Dřív se o to lidé starali sami a uměli to, ale válečná léta se bohužel podepsala na tom, že vše je ve špatném stavu a místní komunity se o to neumějí postarat tak, jako předtím jejich otcové nebo spíše dědové. Další příklad, jak jeden druh činnosti upadl úplně v zapomnění, je hedvábnictví, které tu kdysi bylo poměrně rozšířené. My se snažíme tuto ztracenou znalost opět obnovit. Proto budujeme hedvábnickou farmu, která zase poskytne možnost výdělku několika stovkám místních obyvatel.

Kolik lidí máte pro všechny tyto činnosti v týmu?

Je nás deset, tři pozice jsou manažerské - já, moje zástupkyně a administrativně finanční pracovnice. Pak jsou to experti na jednotlivé oblasti - na zemědělství máme dvě expertky, pracuje tu bezpečnostní expert, který dohlíží na bezpečnostní projekty, check pointy, vězení, soud a podobně. Zároveň se podílí na koordinaci výcviku afghánské policie a místních bezpečnostních složek. K dispozici jsou tři stavební inženýři, z toho jeden je odborník na vodní stavby a tým doplňuje mediální expertka.

Jak byste charakterizoval současnou situaci v Afghánistánu? Speciálně v Lógaru, kde český PRT působí?

Já můžu ze svého pohledu hodnotit právě jen situaci v Lógaru. Ocitli jsme se tu ve zlomovém roce, kdy se jak koaliční jednotky, tak afghánská vláda i Tálibán, snaží získat obyvatelstvo na svoji stranu. Mohu však říci, že projekty, na kterých pracujeme, podporují snahu místní vlády dokázat, že je schopna zajistit základní služby, které se obecně od státu očekávají. To se potvrdilo například tehdy, když se před několika dny předávala právě dokončená školní budova. Přišlo tam velké množství lidí a bylo vidět, jak velmi si váží toho, že mohou posílat svoje děti do školy.

A co na to Tálibán?

Ozývají se argumenty, že Tálibán je něco jako způsob života, že jsou na to lidé zvyklí a my jim do toho zasahujeme. Realita je ale taková, že v Afghánistánu jsou stejní lidé jako všude na světě. Chtějí práci, bezpečnost, chtějí posílat svoje děti do školy, chtějí v blízkosti svého domova alespoň určitou základní zdravotní péči. To jsou všechno běžné životní záležitosti, které Tálibán během své vlády nezvládal zajistit a některé úplně zrušil. Například i zcela základní vzdělávání dívek. V současnosti tyto základní jistoty Afgháncům dokáže poskytnout pouze afghánská vláda prostřednictvím koaličních jednotek a takových institucí, jako je náš provinční rekonstrukční tým. Tálibán může nabídnout jen teror.

V jednom z vašich rozhovorů jsem zaznamenala polemiku, kde se řeší, zda je účinnější investovat v Afghánistánu do „staveb“ nebo do „lidí“. Jak se na to díváte vy?

Určitě není dobře investovat do staveb, pokud není zajištěno, že budou nějak rozumně využity. V Afghánistánu řada různých organizací investovala dost bezhlavě, takže tady stojí třeba školy, kde nemá kdo učit, nebo nemocnice, kde se nemá kdo léčit. To jsou věci, které si my velmi důkladně hlídáme. Snažíme spíše opravovat stávající budovy, které již zjevně slouží svému účelu. Pokud však stavíme novou budovu, vždy prostřednictvím ministerstva školství zajišťujeme učitele, výuku, platy pro kantory. Koneckonců děti se mohou učit i na zemi. Ale klíčové je to, aby měli učitele. Ten je důležitější než samotná budova. Proto se to snažíme provozovat ve vzájemné rovnováze. Vedle toho se ale čím dál více zaměřujeme na investice „do lidí“. Nejde jen o školení, ale postupně se budeme snažit předávat více odpovědnosti místním úředníkům, aby uměli projekty realizovat sami. Protože to je základní předpoklad k tomu, abychom z Afghánistánu mohli odejít.

Navážu na rozhovor, který jste vedl s generálem McChrystalem, a při kterém řekl, že je nutné hledat si cestu k srdcím a myslím afghánských lidí. Jak se to daří vám osobně?

Mně se to daří poměrně dobře. I my máme za sebou dost dlouhou zkušenost ze sovětské okupace. To je téma, které vždycky na jednáních neopomenu zdůraznit a oni to přijímají jako fakt, který nás sbližuje. Je nutné najít nějaké styčné body, bavit se s nimi o společné zkušenosti. Je nutné chápat, že jsme v Afghánistánu, že tu lidé prošli třiceti lety války, že se to podepsalo na vzdělání, že celá řada vzdělaných lidí odsud uprchla, nebo byla zabita, a že nelze všechno dělat tak, jak jsme zvyklí doma. U nás, když se něco řekne, tak to platí, ale tady to tak úplně není. Naši američtí kolegové, kteří jsou zvyklí na perfektně fungující společnost, s tím mají trochu potíže, ale my jsme trošku flexibilnější. Proto si myslím, že dokážeme s místními obyvateli vycházet o něco málo lépe.

Charakterizujte, prosím, vztahy mezi vojenskou a civilní složkou PRT.

Naše vztahy fungují na velmi úzké provázanosti, dalo by se říci závislosti. Vojenská složka je tu primárně kvůli nám a projektům, které realizujeme. My jsme na příslušnících naší armády zcela závislí. Bez nich bychom tu vůbec nemohli fungovat. Bez vojáků bychom se také nedostali k projektům, které zajišťujeme. V nebezpečnějších oblastech nejdříve provádějí průzkum situace, zda je vůbec vhodné, abychom tam jeli my jako civilisté.

Stane se, že vás kvůli bezpečnosti na některá místa opravdu nevezmou?

Vojáci se nám ve všem snaží vyjít vstříc, a pokud to situace jen trochu dovoluje, tak nás doprovodí, kam je potřeba. My jsme zase na oplátku rozumní a nenutíme je do situací, které by mohly ohrozit naše nebo jejich životy.