Každá patrola v Afghánistánu vyžaduje důkladný nácvik

Autor: major Jan Šulc, tiskový a informační důstojník 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar

Většina výjezdů příslušníků 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar mimo základnu Shank je spojená s doprovodem civilních expertů k nejrůznějším projektům a jednáním.

Úkolem vojáků je v takovém případě zajistit jak bezpečnou přepravu chráněných osob na určené místo a poté zpět na základnu, tak i garantovat jejich bezpečnost v místě konání akce. Nezbytnou součástí každé takové patroly je proto i průběžný nácvik na základně, kterým vojáci nejen v obecné rovině prohlubují a udržují své schopnosti, ale i nacvičují konkrétní situace, které je mohou posléze na výjezdu potkat. V uplynulých dnech jsem při přípravě několikrát zastihl příslušníky mechanizované roty, která k plnění úkolů užívá kolové obrněné transportéry Pandur, lehká obrněná vozidla Dingo a americké MRAPy.

Součástí těchto praktických nácviků je vždy sladění jednotlivých osádek i celé určené jednotky. Vojáci společně opakují taktické drily, jako je například reakce na napadení protivníkem či prvotní ošetření a evakuace zraněného. Procvičují se také pěší přesuny terénem a další možné manévry. Své místo zde má i sladění spojovacích prostředků a pochopitelně také prověření technického stavu vozidel.

V případě poruchy na vozidle či jeho jiného poškození na výjezdu musí být patrola připravena takovou situaci řešit a poskytnout si vzájemně mezi vozidly pomoc a odtažení. Proto je nacvičováno i zapojování takzvaného trianglu, kovové dvojramenné spojnice určené k tažení těžkých vojenských vozidel, mezi různými typy techniky ve výzbroji provinčního rekonstrukčního týmu.

Zajímavé v tomto ohledu bylo například připojení logisty v Lógaru užívané pancéřované tatry s kontejnerem za americké vozidlo MRAP a nácvik jejího následného odvlečení. Díky vzájemné kompatibilitě upínacích bodů je pro sehranou osádku taková operace otázkou v řádu několika minut. Nejprve je nutné odepnout triangl z čelního nárazníku MRAPu, přenést jej mezi vozidly a připojit pomocí čepů do ok na čelní pancíř tatry. Pak nastává asi nejsložitější úkon, kdy řidič MRAPu musí na centimetry přesně nacouvat před vlečené vozidlo tak, aby oko trianglu zapadlo do háku v jeho zadním nárazníku. Jakmile se zacvakne vrchní díl oka, jsou vozidla pro vlečení pevně spojena. MRAP, ač oproti tatře s kontejnerem výrazně menší, si díky dostatečnému výkonu s tímto „přívěsem“ na uježděné cestě hravě poradil. Nezdálo se, že by mu vlečení dělalo sebemenší potíže.