Konvoje pro přepravu materiálu

Autor: rotný Tomáš Z.

Úkolem 11. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar je po pěti letech ukončit působení českých vojáků při procesu obnovy provincie Lógar. V závěrečné fázi působení je potřeba se postarat o tuny materiálu, který zde předcházející kontingenty ke své činnosti používaly. Část z něj se vrací k dalšímu užití do republiky. A právě tyto kontejnery s materiálem se přesunují na letiště s ozbrojeným doprovodem našich vojáků. Toto je průběh jedné z operací očima účastníka.

Ráno vstávám brzo, ranní hygiena a pak snídaně. Dnes nás čeká přibližně osmdesátikilometrová cesta do Kábulu. Po snídani se všichni scházíme u vozidel a hned se začíná s přípravou - zalafetovat zbraně, kontrola spojení, naplnit rušičky, kontrola materiálu jednotlivce. Potřebný čas jsme praxí zkrátili oproti první přepravě na třetinu. Poté se kolona bojových vozidel přesouvá na určené místo, kde čekáme na začlenění dvou „jingle trucků“ (nákladní auta místních přepravců) a jedné pancéřové Tatry s kontejnery naplněnými materiálem. Ovšem dnes máme smůlu, jeden „jingl“ má poruchu motoru a tak nenastartuje a u druhého jsou také problémy, čímž se celý odjezd posouvá. Jelikož nevíme, za jak dlouho se podaří vše vyřešit, musíme čekat u aut. Sluníčko začíná asfalt pod námi pěkně rozpalovat, takže jsme při příjezdu trucků všichni trochu připečení. Teď už jen naložit tlumočníka a můžeme dostat povolení k výjezdu.

Jedu první v koloně. Silnice je spojnicí mezi povincií Paktia a hlavním městem Kábulem. Po celé své délce je asfaltová, o šířce dvou pruhů s množstvím zpomalovacích retardérů, kterých je ve vesnicích na můj vkus až moc. „Jingl truckům“ nejdou rozjezdy, a tak je naše tempo veskrze hlemýždí. Začátek roku byl letos hodně deštivý, kolem cest se to zelená více než obvykle, proto si musíme dávat pořád pozor. Cesta ubíhá jako obvykle, provoz je slabý. Všechna auta, která nás dojedou, se nás snaží hned předjet. Na dopravní předpisy se nehraje, tady snad ani žádné nejsou. Řidiči předjíždí, kdy se jim zachce, auta v protisměru nejsou problém, však on někdo uhne. A proč vůbec uhýbat, když se tu vejdeme tři vedle sebe, je také častým řešením. Na předměstí Kábulu doprava houstne a v centru začíná doslova chaos. Dopravní značky, jízdní pruhy tady snad vůbec neznají a semafor, o tom ještě řidiči ani neslyšeli. Auta parkují, jak se komu hodí. Už jsem se zmínil o předpisech? Jediné dopravní pravidlo tady je: větší auto, drzejší řidič a silnější klakson má přednost. Jenže každý si myslí, že je to zrovna on. Nezbývá tedy než se cpát jak to jen jde a to ještě tak, aby se celá kolona neroztrhala. „Jingly“ tradičně nestíhají. Tady se musíme do řízení zapojit všichni: řidič, já i „topguner“ (střelec nahoře na vozidle), protože doprava zahrnuje auta v protisměru, cyklisty křižující vozovku, žebráky ve vozovce, chodce slepě vstupující do silnice a další místní libůstky. Po náročném proplétání Kábulem odbočujeme k letišti. Na bráně nás čekají vojáci z českého NSE (národní podpůrný prvek). Teď už jen zbývá předat kontejnery, dotankovat auta, odlafetovat kulomety, a polovina operace je za námi.

Ubytováni býváme v tranzitních stanech, kterým pro kvalitu postelí přezdíváme „fakírský internát“. Sotva se převlečeme, většina lidí se rozprchne. Jdu si dát pizzu, trochu té změny v jídelníčku neuškodí. Pak si beru knížku a pouštím hudbu do sluchátek. Spát jdu až pozdě večer. To vedro, i když běžela klimatizace, bylo ubíjející. Samozřejmě bez nezbytných špuntů do uší se to nedá. Přistávací dráha je jen pár stovek metrů odtud a vrtulníky sedají ještě blíže. Ještě by to chtělo špunty do nosu, protože Kábul je třímilionové město bez kanalizace.

Ráno snídaně a sraz u aut. Začíná obvyklá příprava. Zpátky vezeme materiál pro EOD (pyrotechnická skupina) a nic se nesmí podcenit. Odjezd se posunuje nejprve až na odpoledne. No alespoň stihneme oběd. Chvíli pozoruji letištní provoz. Je tu všechno, obří Boing 747, Herkules, Antonovy, letadla nákladní i osobní, vojenská i civilní. Kolem desáté slunce už tak peče, že musím utéct. Odpoledne se dozvídáme, že je odjezd znovu odložen. Každý tráví čekání po svém, s klukama jdeme večer sledovat hokej. Sledujeme přenos po internetu, s americkým komentátorem a co víc s 25 minutovým zpožděním. Po druhé třetině už všichni znají výsledek, a tak na třetí kouká asi jen 1/3 původního osazenstva.

Ráno se celý kolotoč příprav a kontrol rozjíždí nanovo. Tentokrát již konečně můžeme vyrazit. Prodrat se Kábulem trvá dlouho, i když jedeme bez „Jinglů“. Po projetí prvního kontrolního bodu se mi zbláznila GPSka, po desetiminutovém domlouvání elektronickému udělátku se mi jí podaří rozchodit. Ne, že bych cestu neznal, ale přesné souřadnice všech kontrolních bodů v hlavě nemám. Za městem se dopravní situace uklidní, ve vesnicích podél cest se sbíhají děti a žebrají: „pen, pen, pen“. Dnes se házení kamenů na naše auta nekoná. V půli cesty v protisměru vidím stát kolonu afghánské armády. Pomalu a opatrně kolem nich projíždíme. Zastavili kvůli bouračce - převrácená dodávka. Vypadá to, že se nikomu nic nestalo. Je zajímavé, že se stylem, jakým se zde jezdí, je to první vážnější kolize, kterou vidím. Naštěstí se dá projet a my pokračujeme dál. Konečně jsme dorazili na zpět Shank, úkol splněn. Zbývá zaparkovat a uklidit auta. Odpoledne jdu do posilovny, vedro je neskutečné, spíš to připomíná saunu. Bohužel jindy se tam nedostanu, večer mě totiž ještě čeká bojový rozkaz a musím se také zabalit na zítřejší výjezd. Ale to už je jiný příběh.