Minomeťáci z PRT se připravují na výcvik vojáků Afghánské národní armády

Autor: major Jan Šulc, tiskový a informační důstojník, 9. jednotky PRT Lógar

„Těším se, až nám příslušníci 1. kandaku při příští návštěvě na základně Altimur otevřou kontejner, v němž mají uloženy další minomety,“ říká velitel mechanizované roty 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar kapitán Viktor P. a dodává: „Bude zajímavé, jaké typy v něm objevíme a s čím vším zde ještě budeme moci v následujících týdnech pracovat.“

Zájem zračící se při těchto slovech v jeho tváři je opravdový a není se čemu divit. V Táboře velí kapitán Viktor P. minometné baterii 42. mechanizovaného praporu a je tedy dělostřelcem tělem i duší s lety praxe nejen u minometů. Navíc v Lógaru není sám a spolu s ním je zde i řada jeho táborských podřízených, a to ať již zařazených v sestavě mechanizované a lehké roty, nebo na štábu 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu.

Když se o zkušených dělostřelcích v provinčním rekonstrukčním týmu dozvěděl během jednání s Čechy podplukovník Abdul Wakil Warsajy, velitel 1. kandaku (jednotka zhruba o síle praporu) 4. brigády Afghánské národní armády, požádal hned plukovníka Antonína Gensera, velitele 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar, o pomoc a spolupráci při výcviku.

Jako první poskytli Afghánci našim vojákům k otestování minomet M69 ráže 82 mm a od této zbraně se tedy vzájemná spolupráce odrazila. „1. kandaku k této zbrani podobně jako k dalším minometům chybí vycvičené obsluhy i jakékoliv informace o ní, a tak jsme museli začít úplně od začátku,“ říká kapitán Viktor P. a dodává: „Hodně nám v tom pomohli kolegové z Vyškova, kteří mají i zkušenosti z 1. jednotky OMLT (poradní a výcvikový tým) ve Wardaku. Dokázali pro nás sehnat ke zbrani anglickou příručku.“ Právě od ní se mohli minomeťáci v další činnosti odrazit.

Minomet M69, se kterým Češi pracovali, byl prakticky nový. Dle slov kapitána Viktora P. se jedná ve své třídě o velmi dobrou zbraň: „Standardní dostřel má 3000 metrů, se speciální raketovou municí až na 5,5 km a zkušená obsluha z něj dokáže vypálit až 20 ran za minutu,“ komentuje na ráži 82 mm velmi slušné parametry a dodává: „Ke zbrani mají Afghánci i nově vyráběnou bulharskou munici.“

U ní jej zaujalo balení střely. „Každá mina je v truhlíku uložena již plně zkompletovaná včetně zamontované základní náplně a dílčích prachových náplní přichycených kolem těla. Minu stačí vyjmout z přepravního tubusu, odstraněním části dílčích náplní případně upravit dostřel a obsluha ji může okamžitě použít,“ dodává s tím, že celá manipulace se zejména pro méně vycvičené obsluhy výrazně ulehčí.

Před tím, než vyrazili příslušníci provinčního rekonstrukčního týmu v doprovodu afghánských vojáků s dosud pro ně neznámým minometem na střelnici, museli pochopitelně prvně provést jeho technickou prohlídku. Kontrola byla s ohledem na bezpečnost nutná zejména u hlavně a také u prověření funkčnosti odpalovacího mechanismu. K tomu však bylo třeba zbraň rozebrat a přitom narazili Češi na první problém. „Nikde se nepodařilo dohledat speciální klíč potřebný k rozborce zbraně, takže nám nezbylo než si jej nově vyrobit,“ komentuje první obtíže kapitán Viktor P. a dodává: „Podobný klíč jsme našli v automobilních dílnách a stačilo jej jen trochu vybrousit na příslušný rozměr.“

Zbraň i munice, kterou pro jistotu také nejprve zkontroloval český pyrotechnik, nejevila žádné známky poškození a táborští minomeťáci mohli se svými budoucími afghánskými kolegy zahájit první zkušební střelby v Lógaru. Za cíl si zvolili asi 800 metrů vzdálenou úžlabinu v dopadové ploše střelnice Altimur. Stranové zaměření minometu nebylo pomocí optických mířidel při přímé viditelnosti cíle žádným problémem. Komplikovanější již ale bylo nastavit správný úhel, protože ke zbrani a munici chyběly příslušné střelecké tabulky.

„Neměli jsme jinou možnost, než podle dílčích dostupných technických údajů zkušebně parametry pro střelbu dopočíst,“ říká kapitán Viktor P. To, že se jeho muži ve své práci vyznají, dokázal o chvíli později výbuch první střely jen několik desítek metrů za zvoleným cílem. Druhou ránu pak Češi poslali úmyslně takzvaně zkrácenou, tedy před cíl, aby si ověřili výpočet jak pro zkrácení, tak prodloužení dálky. Třetí tříštivá mina po tomto „zarámování“ již šla ke spokojenosti všech přímo do středu cílové plochy. „Ani jsem nevěřil, že bychom se již napoprvé dostali tak blízko, byla v tom pořádná dávka štěstí, která nám při odhadech jednotlivých chybějících parametrů potřebných k výpočtu pomohla,“ skromně uvádí na pravou míru výsledky kapitán Viktor P., přesto si v očích ostatních táborští svým „šťastným“ zásahem na střelnici vysloužili obdiv a uznání.

Nyní Češi musí vyzkoušet i ostatní minomety, kterými 1. kandak disponuje, aby mohli zahájit vlastní výcvik. Pro úspěch, jak říká kapitán Viktor P., bude nejdůležitější, aby obsluhy minometů byly z řad příslušníků 1. kandaku sestaveny stabilně a výcvik mohl probíhat co možná nejefektivněji a nejintenzivněji bez zbytečných změn.

Pro úplnost pak zbývá dodat, že doma používají příslušníci minometné baterie 42. mechanizovaného praporu tažené minomety české výroby vz. 82 ráže 120 mm s dostřelem osm kilometrů. K nim jsou užívány tříštivotrhavé miny české či sovětské výroby.