Patrola do Mohammad Agha

Autor: kapitán Petr Šiler, tiskový a informační důstojník 5. kontingentu AČR PRT Lógar v misi ISAF

Příslušníci 2. mobilního pozorovacího týmu (MOT) 5. kontingentu PRT AČR vyrazili na každodenní patrolu k rekonstrukčním projektům.

Zatímco mnozí členové 5. kontingentu AČR PRT Lógar směřují do jídelny na snídani, příslušníci 2. mobilního pozorovacího týmu u přistavené techniky kontrolují výstroj, zbraně i spojení.

Za malou chvíli vyrážíme na jednu z „rutinních patrol“ do okresů Mohammad Agha a Puli Alam. Úkolem je doprovod a zajištění bezpečnosti členky civilní části PRT během kontroly tří vodohospodářských projektů. Opouštíme základnu a barvy kolem nás se postupně rozjasňují. Všude je vidět tráva a zelenající se stromy. Příjemná změna oproti pískovým a šedým odstínům základny, kde trávíme většinu času.

Cesta k prvnímu, a zároveň nejvzdálenějšímu, projektu probíhá bez problémů. Osádka prvního vozu předává důležité informace o možném nebezpečí na trase, míjených spojeneckých silách a podobně.  „Projíždíme kontrolním bodem číslo 5,“ hlasí velitel MOTu českému operačnímu centru na Shanku, které bdí nad všemi patrolami a sleduje každý jejich pohyb v prostoru.

Po příjezdu na místo určení zaujímají vozidla kruhové postavení, část osádek okamžitě sesedá a provádí základní ohledání okolí. „Granát na parapetu okna!“ upozorňuje klidným ale jasným hlasem jeden z vojáků. Zbrklost není na místě. Granát sice vypadá jako nefunkční, ale jisti si nejsme.

„Žádám o vyslání QRF s pyrotechniky na tyto souřadnice,“ rozhoduje se velitel patroly přivolat tým rychlé reakce (QRF), zatímco civilní expertka provádí potřebné měření hloubky spodní vody. Čeká se, nic jiného nezbývá. Sedíme v autech a míjí nás náš logistický konvoj do Kábulu. Uběhne hodina a konečně se objevují české vlaječky na dlouhých prutech antén. Zásah pyrotechniků je úspěšný a my pokračujeme za dalším úkolem.

Kruhová obrana ve strmém kamenitém svahu poblíž druhého projektu není ničím jednoduchým. Navíc je potřeba přesunout se pešky několik set metrů otevřeným prostorem. Zelenající se údolíčko kolem potoka obklopují strmé svahy. Jsme opravdu takříkajíc „na ráně“. Přesunujeme se k jezu. Před týmem přímo chránícím civilisty terén pečlivě prozkoumávají další vojáci s velitelem patroly v čele. Na políčkách pracuje pár mužů a z kalátu, stojícího ve svahu kousek od vozidel, se začínají sbíhat děti. Nabízejí se, že nás strčí do chladivé vody jezu, nebo do něj skočí sami. Doprovodné gesto mluví jednoznačně – nebylo by to zadarmo.

O tom, že při plnění úkolů se lze setkat s nečekanými komplikacemi, se při návratu do vozidel, doslova na vlastní kůži, přesvědčuje velitel jednotky. Když se vynoří zpoza rohu kalátu, narazí na vyděšeného psa. Fena jej kousne a uteče. Kousnutí sice není hluboké, nijak to ale nesnižuje riziko vztekliny. Veliteli je poskytnuto základní ošetření a pokračujeme k poslednímu projektu. Zastavujeme hned vedle školy, uprostřed mumraje desítek dětí.

Konečně se blížíme k základně, chybí nám už jen kontrola mostu. Ani v tomto případě se zastavení neobejde bez zdržení a určitých obav. Je třeba zablokovat silnici a regulovat dopravu. Chvíli trvá, než je situace natolik přehledná, aby civilní experti mohli ven. Pár metrů od mostu umývá pár mužů auto, stojící přímo v mělké vodě. Nechybí děti, pokoušející se na sebe strhnout pozornost a něco si vyžadonit. Jsme jen pár minut od základny, přesto se u mostu nezdržujeme delší dobu, než je nezbytně nutné. Znovu nasedáme a vyrážíme.

Navracíme se přibližně o dvě hodiny později, než bylo plánováno. Teplý oběd už nemáme šanci stihnout, ale jsme „doma“. Tam, kde si v klidu můžeme dát sprchu, připravit se na další den, nebo se prostě jen tak natáhnout na postel.

„Pobyt za branami základny s „bojovníky“ je těžko ocenitelnou zkušeností. Jako psycholog si vážím toho, že mě kluci berou mezi sebe. Mohu se na chvíli stát jedním z nich a zažít si jejich pocity. Zkusit si náročnost i toho nejrutinnějšího výjezdu – nutnost být stále ve střehu a všímat si drobností, které ale mohou znamenat smrtelné nebezpečí. Nemožnost odskočit si jen tak na malou, a přitom pít musíte. Horko, ostré slunce, několikahodinovou tíhu neprůstřelné vesty a na ní zavěšených plných zásobníků a dalšího materiálu...,“ shrnuje své pocity Láďa, psycholog 5. kontingentu AČR PRT.