Práce, která měla smysl

Autor: major Jan Šulc, tiskový a informační důstojník 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar

Téměř po dobu jednoho měsíce působila v afghánském Lógaru skupina pěti příslušníků Vězeňské služby České republiky pod velením plukovníka Roberta Káčera.

Úkolem těchto expertů bylo realizovat na základně Shank dva běhy odborného kurzu pro své protějšky z Afghánské vězeňské služby a zároveň připravit doporučení k provozním dokumentům a postupům pro nové vězení v Puli Alam, které je budováno afghánskou stranou ve spolupráci s civilní části českého provinčního rekonstrukčního týmu. Fungující vězeňství je totiž spolu se soudnictvím a policií jedním ze základních kamenů nezbytných pro zajištění tolik potřebného bezpečného prostředí v provincii.

Na samý závěr pobytu našich kolegů z Vězeňské služby ČR v Lógaru se hodí udělat menší rekapitulaci, proto jsem položil plukovníku Káčerovi několik dotazů.

• Pane plukovníku, vím, že působení v Lógaru bylo pro Vězeňskou službu ČR novinkou. I proto členové vašeho týmu před zdejším nasazením prošli speciální přípravou ve Vyškově pod vedením instruktorů z řad armády a Vojenské policie. Co v ní pro vás bylo nejdůležitější?

Příprava, kterou jsme absolvovali ve Vyškově, zahrnovala poměrně široké spektrum znalostí a dovedností od střeleb až po základy přežití v krizových situacích. Asi nejdůležitější pro nás však byla část obsahující informace o tom, jak to v Afghánistánu chodí. Když to zjednoduším, tak zejména osobní zkušenosti lidí, kteří Afghánistánem prošli a jejich postřehy o místních zvyklostech, kulturních odlišnostech, o tom na co si máme dávat pozor, čemu se vyvarovat a na co se naopak zaměřit. Také přímé zkušenosti z výuky příslušníků afghánských bezpečnostních sil, zejména policie nás uvedly do obrazu, co můžeme v Lógaru očekávat.

• Vyškov byl jen částí vaší přípravy, na základě čeho jste proto vybírali členy týmu?

Výběr probíhal na základě specifikace z provinčního rekonstrukčního týmu. To znamená zejména, že naším úkolem bylo vyškolit místní vězeňský personál, a protože kurz souvisel zároveň s připravovaným otevřením nové věznice, bylo také nutné posoudit její případná slabá místa a dát k nim odborná doporučení. S přihlédnutím k těmto potřebám jsme tedy dávali dohromady tým lidí. Potřebovali jsme především instruktory profesní přípravy se zaměřením na fyzickou stránku učiva, jako jsou například způsoby poutání a prohlídky. Zkrátka to, co se nejvíc hodí v přímém výkonu služby. Dále jsme museli mít i odborníky z oblasti prevence ke zpracování administrativní a teoretické části zhodnocení bezpečnostní situace a návrhu směného provozu a dalších opatření, které umožní co nejbezpečnější a nejhumánnější provoz nové věznice. Tým jsme proto sestavili doslova napříč strukturou Vězeňské služby od generálního ředitelství, přes institut vzdělávání, až po odborníky z jednotlivých věznic. Musím zdůraznit, že všichni jsou samozřejmě dobrovolníci a že jsme rádi, že jsme se toho mohli zúčastnit a získat zde zkušenosti.

• Nyní máte za sebou zhruba měsíční pobyt v Lógaru, můžete jej více přiblížit?

Vyškolili jsme zde dvě skupiny příslušníků vězeňské služby po 15 lidech. Každá z nich absolvovala nejprve krátkou teoretickou část, kterou jsme se snažili co nejvíce přiblížit místní situaci, potřebám a pravidlům. I s ohledem na vysokou, až 40% negramotnost posluchačů jsme se nezabývali vyslovenou teorií či abstraktními pojmy, ale hodně jsme i v této části využívali příkladů, jak řešíme určité situace v praxi. Gró výcviku pak tvořila přímo profesní, fyzická příprava. To znamená například základy bezpečného poutání vězněných osob, protože přeci jenom technika u vězeňské služby je jiná, než u ostatních bezpečnostních sborů. Je to dáno hodně tím, že u nás jde o standardní rutinní bezpečnostní proces a situace, kdy bychom poutání používali při nějakém fyzickém konfliktu, jsou v drtivé menšině. Kromě poutání to jsou dále bezpečné způsoby provádění osobních prohlídek vězněných osob a prostorů cel, vstupy do místností a zákrok proti nebezpečnému pachateli. Celý kurz byl zakončen nácvikem takzvané štítové řady, což je postup chodbou věznice při řešení nepokojů a vytlačování agresivních osob a jejich následnou pacifikaci. Vše jsme zaměřili jak na dosažení maximální možné bezpečnosti personálu, tak i na humánní zacházení s vězni, aby nedocházelo ke zbytečné eskalaci násilí.

• Co vás v průběhu kurzu nejvíce zarazilo či překvapilo?

Zarazilo, bych ani nepoužil, ale spíše pozitivně překvapilo. Obávali jsme se, že bude složité navázat komunikaci s našimi frekventanty, ale ukázalo se, že už na začátku se nám podařilo prolomit ledy a další komunikace pak byla bezproblémová. Během dvou dnů jsme si získali jejich důvěru a ta přešla nejen do profesní, ale i otevřené osobní roviny spolupráce. Drtivá většina se k nám chovala velice vstřícně a bylo vidět, že jsou rádi, že se mohou seznámit i s jinými postupy, než jaké užívají zde.

• O jaké příslušníky afghánské vězeňské služby se v rámci kurzu jednalo?

Složení bylo velice různorodé od mladíků ve věku 18 či 19 let s praxí jen několika měsíců, až po opravdu zkušené příslušníky ve věku 50 let, kteří mají za sebou již 20 let služby. Nedá se přitom říci, že by věk či zkušenosti hrály v přístupu k vnímání našeho kurzu podstatnou roli. Bylo to skutečně člověk od člověka a překvapilo nás, jak i mnoho starších účastníků přistupovalo k praktické výuce velice iniciativně a s velkým nasazením. Sami hodnotili, že tento kurz byl pro ně nejzajímavější z těch, co mohli absolvovat a dokonce žádali i o zkracování přestávek.

• Co studenty nejvíce zaujalo v probírané látce?

Hlavně praktické postupy, z toho se nedá zvláště vybrat. Hodně je zaujalo poutání tak, aby nedošlo k jejich ohrožení a velký dojem na ně udělali i pro nás zcela běžné a základní předváděcí řetízky, které připnou spoutané osobě kolem zápěstí. Oni je vůbec neznají a jak říkali na základě zkušeností z kurzu, velmi by je ve své výbavě uvítali. My jsme pochopitelně tento jejich podnět předali dále.

• Jaké je vlastně nyní vybavení Afghánské vězeňské služby v těchto malých věznicích?

Jak jsme měli možnost viděli, tak toho moc není. Mají uniformy, stráže na věžích střelné zbraně a pak základní pouta a obušky.

• Kurzy byly však jen částí vašeho úkolu, kromě nich jste svou pozornost zaměřili také na přípravu otevření nové věznice a seznámení se s podmínkami v ní i ve starém vězení. Jak toto probíhalo?

Návštěva nové věznice byla úplně první věcí, kterou jsme absolvovali, jakmile jsme prošli úvodním inprocesingem na základně (poučení o chování a bezpečnostních opatřeních během pobytu). V budované věznici, kam nás dopravili vojáci v rámci patroly, jsme si prošli všechny budovy, seznámili jsme se se stavebně bezpečnostními opatřeními a na základě toho jsme začali připravovat zprávu, která analyzovala bezpečnostní situaci a zároveň jsme připravili doporučení, co udělat jinak, co odstranit a co předělat. Pokud jde o návštěvu starého vězení, to už bylo víceméně ke konci našeho pobytu v Lógaru a šlo o to, že jsme se mohli v praxi seznámit se stávajícím stavem. Samozřejmě podmínky, tak jak jsou nastaveny v nové věznici jsou s tou starou naprosto nesrovnatelné.

• Můžete na základě těchto zážitků trochu přiblížit, jak vypadá stávající vězeňství v Afghánistánu?

Rozdělil bych to na dvě roviny. Ta jedna rovina je formálně právní, kdy se skutečně předpisy nijak dramaticky neliší od předpisů evropských. Druhá věc je již praktická situace a zdejší realita. Člověk to musí brát s velkou mírou pochopení k ekonomické situaci, možnostem, společenské poptávce a každodenní realitě všedního života. Situace v Afghánistánu je velmi složitá. Například starou věznici s kapacitou řádově 80 osob tvoří několik pronajatých soukromých budov, které nesplňují ve vztahu k západním standardům prakticky nic. Jsou zde nevyhovující hygienické podmínky i podmínky k ubytování vězněných osob. Pokud bych zjednodušeně popsal situaci uvnitř ubytovacích prostor, tak lidé v nich trpí nedostatkem prostoru, čerstvého vzduchu i světla a vše je velmi stísněné. Nová věznice v tomto ohledu je nejen obrovský krok, ale doslova skok kupředu k evropským standardům.

• Pokud bychom to srovnali s evropskými standardy, hovoříme zde o stavu před sto či více lety?

Museli bychom jít hodně do historie. Současným normám to opravdu neodpovídá. I vzhledem k tomu, jsme se snažili například naši výuku přizpůsobit tak, aby postup personálu při řešení různých bezpečnostních problémů byl odstupňovaný adekvátně tomu, co je potřeba řešit, aby se neužívalo například neadekvátní násilí.

• Co stravování vězňů?

Vězni jsou dílem stravováni a dílem si mohou i sami přilepšit v kantýně, pokud na to mají prostředky, ale jinak jsou, dle našich informací standardně stravováni třikrát denně.

• Více mne zajímá i vaše spolupráce s vojenskou částí provinčního rekonstrukčního týmu. Jak tu hodnotíte?

Pro nás byla tato spolupráce klíčová od samého začátku. Nejde jen o pobyt na základně, ale i o naši již zmíněnou přípravu ve Vyškově, zajištění dopravy z České republiky do Afghánistánu a zpět, zapůjčení výzbroje, výstroje a zdravotnických potřeb. A když už jsme přímo u fungování na Shanku, tak to byla spousta neformální pomoci, která nám velmi usnadnila všednodenní život a starosti. Vlastně jedním z takových velmi důležitých bodů se pro nás stala i situace, kdy afghánským příslušníkům během kurzu na ubytovně selhal generátor tepla, a to představovalo velký reálný problém, protože v té době byly teploty hluboce pod nulou. Díky pomoci armády, která dokázala téměř okamžitě do další noci zajistit odstranění závady, se mohli Afghánci znovu vyspat a byli velmi vděční. Myslím si, že i to velmi podstatně pomohlo v navázání dobrých vztahů.

• Váš nynější pobyt v Afghánistánu končí. Jaká je další perspektiva?

Vnímali bychom jako prospěšné, pokud by mohl v nějaké formě pokračovat další výcvik vězeňského personálu zde v Puli Alam, protože těch 30 lidí je jen jeho malá část a do nové věznice se počítá s řádově téměř stovkou příslušníků. V ideálním případě by tedy bylo dobré proškolit i je a zajímavé by bylo také vidět novou věznici následně v provozu. Jak se v ní budou naši svěřenci etablovat a co si z kurzů zapamatovali. Pokud se vše podaří zrealizovat, tak by dvacítka příslušníků Afghánské vězeňské služby, kterou jsme během kurzů vybrali, měla v průběhu léta přicestovat k nám do České republiky na zdokonalovací kurz. I to bude prospěšné.

• A co si z Afghánistánu odvážíte vy?

Z afghánských postupů my u nás nemůžeme využít nic, to by nás všechny zavřeli (uvádí plukovník Káčer s úsměvem), ale celé prostředí bylo pro nás životně i profesně nové a přínosné. Sama o sobě to byla dojmová, informační a zážitková smršť, kterou jsme zde získali. Podstatný pro nás je fakt, že se potvrdila správnost zaměření kurzu na praktické věci a jejich konkrétní výběr. Vážíme si toho, že nám studenti v rámci zpětné vazby dali vědět, že to pro ně bylo užitečné a že předvedené postupy budou používat. Díky tomu si myslíme, že naše práce zde měla smyl, že nešlo o to si udělat čárku.