PRT Lógar: Naše nápady Afgháncům nevnucujeme

Autor: Olga Haladová

Zůstat či odejít? A jak vlastně v Afghánistánu postupovat dál? Na tyto a další otázky hledali odpovědi panelisté besedy k působení České republiky v Afghánistánu, která se konala 22. září 2009 v prostorách Hlavního nádraží v Praze.

Diskuse s experty, jež jsou součástí projektu putovních fotografických výstav „Jak pomáháme Afghánistánu“, pořádá Asociace pro mezinárodní otázky. Jako panelisté se tentokrát hostům představily Ester Lauferová, zmocněnkyně pro český provinční rekonstrukční tým (PRT) na Ministerstvu zahraničních věcí a Sabina Vieira působící na Ministerstvu obrany a Fakultě sociálních věd UK - obě byly součástí předsunutého týmu, jenž připravoval působení českého PRT. Dalšími hosty byli major Karel Kout, který byl vedoucím CIMIC (civilně-vojenská spolupráce) ve 2. kontingentu AČR v PRT Logar a Sultan Sarwar, pražský korespondent Rádia Svobodná Evropa, Radio Free Afghanistan.

Ester Lauferová v úvodu přiblížila koncept provinčních rekonstrukčních týmů, do nějž se v loňském roce zapojila také Česká republika se dvěma sty vojáky a osmi civilními pracovníky. „Ač to může mnohé překvapit, ukázalo se, že tento počet nestačí. Výjezd jednoho experta do vzdálenosti přibližně dvaceti kilometrů totiž doprovází skupina až šedesáti vojáků v několika obrněných vozidlech. Součástí každé patroly je zdravotnické zabezpečení, spojovací zabezpečení, pyrotechnici a další specialisté. Stejně veliká skupina pak musí zůstat na základně, aby tvořila zálohu v případě bezpečnostního incidentu. A další vojáci samozřejmě zajišťují chod základny. Proto se počet vojáků pro letošek navýšil na dvě stě pětasedmdesát,“ vysvětlil major Karel Kout.

Prioritou českého PRT v Lógaru je udržování úzkého kontaktu s místními. „Afgháncům naše nápady nevnucujeme. I přesto, že naši experti provincii mapují, vycházíme především z toho, co si přejí oni,“ uvedla Ester Lauferová. „Na projektech zaměstnáváme výhradně Afghánce, materiál i všechno vybavení se snažíme nakupovat na místě,“ prozradila také a dodala, že i přes úspěch v podobě šestadvaceti dokončených projektů se i oni potýkají s problémy. „Není to jen o bezpečnosti. Lógar protíná pouze jedna hlavní silnice a i přesto, že máme možnost využít i jiné formy přepravy na místo – například vrtulníky – cesty trvají několik hodin a to celý proces notně zpomaluje.“

Na základní otázku, proč jsme v Afghánistánu, Sabina Vieira odpověděla: „Ač to může znít jako klišé, Afghánistán stále potřebuje naši pomoc. Dalším důvodem je, že okolní státy si nemohou dovolit Afghánistán jako zhroucený stát – ať už kvůli hrozbě přílivu uprchlíků, militantních skupin či destabilizaci svých vlastních režimů. A v neposlední řadě si neúspěch nemůže dovolit ani mezinárodní společenství – nebude-li Afghánistán schopný starat se sám o sebe, stále nad námi bude viset ta stejná hrozba, která stála za příchodem mezinárodních jednotek v roce 2001, a to, že se Afghánistán stane výchozím bodem pro síly, které budou šířit neklid v našich zemích.“

Diskuse, která následovala po příspěvcích byla živá a dotazy směřovaly na osobní zkušenosti panelistů i jejich postoje k aktuálním otázkám spojeným např. s afghánskými volbami nebo novou strategií ISAF.