Za vodou do Muhammad Aghah

Autor: major Jan Šulc, tiskový a informační důstojník 9. jednotky PRT Lógar

V Afghánistánu je voda vždy vážný problém. Buď je jí žalostně málo, nebo naopak moc.

I proto věnují příslušníci českého provinčního rekonstrukčního týmu vodohospodářským projektům náležitou pozornost. Jednou z aktivit je také monitorování hladiny podzemní vody ve vybraných studních a vrtech na území provincie Lógar. Právě za tímto účelem vyrazili civilní experti doprovázení našimi vojáky do distriktu Muhammad Aghah.

Distrikt Muhammad Aghah leží na severu provincie Lógar a je nejhustěji osídlen podél komunikace spojující hlavní město provincie Puli Alam s Kábulem. Jedná se o převážně zemědělskou a pasteveckou oblast, jíž protéká řeka nesoucí shodně s celou provincií jméno Lógar.

Nyní na jaře je její voda po tání sněhu na okolních horských masívech a vydatných deštích zvednutá a silně zkalená, jak sebou unáší z hor do údolí spláchnutou půdu a prach. Pod mosty dosahuje hladina skoro až k vozovce a v místech, kde tomu nebrání zpevněné břehy, se rozlévá do okolí. Mimochodem také na opravách těchto protipovodňových opatření, která pomáhají místním zemědělcům, se dříve podílel český Provinční rekonstrukční tým. Za několik týdnů však žhavé slunce kraj vysuší a voda bude po zbytek roku na polích nedostatková surovina.

Česká patrola urazila ze základny Shank na cestě za vodou do Muhammad Aghah řádově 60 kilometrů. Doprovod civilním expertům tentokráte zajišťovali příslušníci 2. lehké čety pod velením nadporučíka Zdeňka Š. ve vozidlech Iveco a Dingo. Ačkoliv jádro 9. jednotky provinčního rekonstrukčního týmu tvoří příslušníci 42. mechanizovaného praporu z Tábora, v této četě hrají prim jejich žatečtí kolegové z 41. mechanizovaného praporu a vzájemně spolu tvoří dobrý kolektiv.

Jako první se patrola zastavila u předsunuté základny COP McClain, kde civilní experti zkontrolovali údaje měření z automatické meteorologické stanice. Následně pak na dalších dvou místech provedli kontrolní měření hladiny podzemní vody ve studních. Studny jsou obvykle vybudovány uprostřed kalátů, pro Afghánistán typických venkovských obydlí. Jedná se zpravidla o poměrně rozlehlý čtvercový či obdélníkový dvůr o rozměrech i více než 100 x 100 metrů obehnaný vysokou zdí, který v sobě skrývá jak obytná, tak i hospodářská stavení a někdy také menší ovocný sad či několik záhonů s různými plodinami a keři. V jednom takovém kalátu spolu obvykle bydlí pohromadě i více vzájemně příbuzných rodin.

Hlavním zdrojem příjmů místních obyvatel v Muhammad Aghah je zemědělství případně drobná řemeslná výroba, obchod a služby těžící z blízkosti hlavní komunikace na Kábul. Z plodin se v kraji pěstuje například obilí a časté jsou i již zmíněné ovocné sady s jabloněmi, hrušněmi či meruňkami. Poměrně populární je zde v poslední době také výsadba rychle rostoucích japonských topolů určených k produkci dřevní hmoty. Pastevectví je doménou zejména kočovníků z kmene Kuchiů, kteří si u vesnic staví své stany a poté, co jejich stáda ovcí, koz a velbloudů spasou trávu na volných pláních, putují krajem opět dál. Pochopitelně i místní mají svá stáda hospodářských zvířat, a tak na počínání Kuchiů ne vždy hledí s pochopením.

Pro změření stavu vody se patrola musela nejprve domluvit s místními na přístupu ke studnám. V Muhammad Aghah je postoj obyvatel ke koaličním silám v drtivé většině kladný, a tak s tím nebyl žádný problém. Poté, co se vojákům podařilo vyprostit se z obležení dětí, které se okamžitě shluknou u každé zastávky naší patroly a žadoní o propisky, balené koláčky, žvýkačky či plechovky s limonádami, vyrazila patrola v doprovodu místních mužů do kalátů. Studny jsou zde hluboké i více jak 50 metrů a dle výsledků měření se nyní i poblíž řeky pohybuje hladina vody až v hloubce okolo 25 metrů pod povrchem. Pozvání k návštěvě kalátů bylo vskutku vstřícné a odmítnout v takových chvílích nelze ani nabízené drobné pohoštění. Vojáci tedy měli dost času si pohovořit s místními a prohlédnout si opeřence, které zde pro potěšení chovají v proutěných klecích. Tyto ptačí klece jsou ostatně i populárním obchodním artiklem na místních trzích.

Před odjezdem z Muhammad Aghah Češi ještě potěšili děti malými dárky od skupiny vojensko-civilní spolupráce CIMIC 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar a rozdali jim nějaké sešity, školní potřeby a drobné hračky. Pak již patrolu čekal jen návrat zpět na základnu. Ani to však není snadné, protože dvouproudou hlavní silnici Afghánci často užívají k provozu i šesti pruhy bez ohledu na její šířku. O drobné karamboly a občasné dopravní zácpy proto není nouze.

Také technický stav místních vozidel by nejspíše u českých dopravních policistů vyvolal infarkt. Jezdí tu téměř cokoliv a kdokoliv na a v čemkoliv. Osobní vozy jsou staré a omlácené a kamiony již mají také nejlepší léta za sebou. Jedná se o divoké importy nejen z okolních států, ale často i z Evropy, takže si na vozidlech můžete přečíst nejrůznější názvy například německých spedičních firem. Jednou pak v kabině naleznete řízení vlevo a podruhé vpravo. Co autům chybí na technickém stavu, to řidiči dohání jejich okázalou výzdobou. Tradice orientálních „jingle truck“ je zde stále živá a nákladní auta jsou pestře pomalovaná a okrášlená řetízky, rolničkami a nejrůznějšími z plechu vyříznutými ohrádkami obvykle s velmi ostrými a okolí nebezpečnými rohy a korunkami. Každé takové auto je pak naloženo nejen po střechu, ale nezřídka i doslova několikrát nad ni.

Když vše na úzké silnici ve vesnicích doplníte o směs kol a motorek, je s podivem, že vážné nehody tu jsou jen zřídka. Pro vojáky patří v tomto zmatku udržení přehledu na silnici a bezpečných odstupů kolony k ostatním vozidlům ke stejně obtížným úkolům jako vlastní ochrana civilních expertů na samotných místech projektů. Každá patrola tak pro všechny končí až bezpečným návratem zpět na domovskou základnu, a tak tomu bylo po několika dlouhých hodinách v terénu naštěstí i tentokrát.