Dosáhnou ozbrojené síly nových členů NATO potřebné úrovně?

Autor: PhDr. Milada Hanáková, Csc.

Česká republika, Maďarsko a Polsko nepřestávaly už od zhroucení komunismu tvrdit, že jejich strategickým cílem je integrace do politických, ekonomických a bezpečnostních struktur západního světa. Bezpečnostní vakuum, které v regionu vzniklo po rozpuštění Varšavské smlouvy a stažení sovětských vojsk z jejich okupačních zón, je skutečně vydalo napospas bezpečnostním rizikům. Začátkem 90. let se velmi obávaly zejména možné destabilizace v prostoru bývalých sovětských republik a případného ruského revanšismu.

Jediným účinným garantem regionální stability a bezpečnosti země byla podle nich jejich integrace do NATO, které navíc považovaly za hlavního vítěze studené války. O jejich vstupu bylo rozhodnuto na madridském summitu NATO v červenci 1997. Šlo nicméně především o politické rozhodnutí.

Česká republika, Maďarsko a Polsko jsou tak od 12.3.1999 členy NATO. Doposud však nedisponují obranným potenciálem, který by co do kritérií odpovídal alespoň minimálním požadavkům Aliance. Ozbrojené síly (OS) těchto zemí se už několik let neustále reformují. Jejich omezená, či dokonce symbolická účast na urovnávání balkánské krize svědčí o velmi slabém až žádném operačním a expedičním potenciálu. Cesta, kterou zbývá urazit, je ještě velmi dlouhá. Civilní i vojenští představitelé musí za každou cenu úspěšně dokončit řadu již zahájených kroků, aby bylo v jisté časové perspektivě dosaženo alespoň minimální úrovně interoperability. Musí však ještě zdolat celou řadu překážek.

Nezbytné reformy

Co nejrychlejší dosažení minimálních technických kritérií, které jsou v Alianci samozřejmostí, předpokládá, že budou provedena tato základní opatření:
- budou se dále snižovat stavy ozbrojených sil,
- vybudují se struktury, odpovídající západním standardům,
- vybuduje se efektivní systém řízení personální práce,
- budou přizpůsobeny vzdělávací kurzy a programy,
- bude modernizována bojová technika a příslušné infrastruktury.

Další snižování stavů a budování odpovídajících struktur

Za deset let od pádu komunismu byly početní stavy českých, maďarských i polských OS drasticky sníženy (dnes jsou dokonce nižší, než je limit stanovený Smlouvou o konvenčních zbraních v Evropě - CFE). Krácení přebujelé armády z dob Varšavské smlouvy bylo zahájeno v roce 1990, původně s cílem co nejvíce ušetřit na obranném rozpočtu. Tuto strategii vojenští představitelé dotyčných zemí opustili teprve nedávno, a to na radu NATO. Kvantitativní kritérium bylo nahrazeno kvalitativním s cílem vytvořit kompaktnější, lépe vyzbrojené a vycvičené síly. Proces snižování stavů bude probíhat i v souvislosti s plánovanou celkovou nebo částečnou profesionalizací armády. Teprve u ní by se měla celková bojeschopnost a efektivnost podstatně zvýšit.

Zároveň bude třeba pokračovat ve správném nastavování hodnostní pyramidy u důstojníků a v budování skutečného poddůstojnického sboru. Statutárně totiž existují jako dědictví minulosti pouze poddůstojníci s odborným zaměřením, jejichž úkolem není vykonávat velitelské funkce uvnitř jednotek. To se velmi neblaze projevuje na každodenním výcviku. Výsledkem tohoto stavu je zřejmý úpadek discipliny. Bude tedy třeba zároveň zpracovat novou filozofii velení i dělby funkcí a dosáhnout nejen jejího uvedení do praxe, ale také zakotvení v myslích všech vojáků.

Adaptace struktur velení kompatibilních s platnými normami NATO je téměř dokončena na úrovni strategické (ministerstvo, Generální štáb, velení jednotlivých druhů OS). Na taktické úrovni bylo již rozhodnuto o reorganizaci OS s ohledem na nutnost budovat jednotky rychlého a okamžitého nasazení. Její uskutečňování, zakončené dosažením skutečné bojeschopnosti a mobility, však potrvá ještě několik let. Určitý čas si vyžádá i dokonalé zvládnutí "novinek" vojenským personálem. Česká republika a Maďarsko se po zkušenostech z Kosova navíc rozhodly znovu reorganizovat své OS tak, aby z nich bylo možno operativně tvořit moduly schopné rychlého dálkového přesunu.

Vybudování efektivního systému řízení personální práce

Současný systém řízení personální práce a kariérních postupů je velmi zastaralý. Výběr kádrů se v naprosté většině případů děje kooptováním jako za dob Varšavské smlouvy. Nepostupuje se tedy cestou hodnocení, konkursů či zkoušek, ale zpravidla cestou pouhého doporučení hierarchicky nadřízeného. Vojenská kariéra jednotlivce se proto doposud nevyvíjí v souladu s jeho dosaženým vzděláním. Problematické podmínky života vojáků z povolání (velmi nízké služné a nutnost přivydělávat si prací na další úvazek) je nemotivují k mobilitě (doposud bylo možno odmítnout přeložení či nasazení v zahraničí). Většina z nich pak dává přednost finančně a z kariérního hlediska rentabilním místům (ministerstvo, GŠ, velitelství druhů OS, jednotky určené k zásahu v zahraničí). Výsledkem je, že vojáci ve funkci v GŠ, na velitelství druhů OS či ve "vzorové" jednotce odmítají přeložení k tzv. "klasickým" jednotkám.

Na konkrétní opatření, která by odstranila tuto nehybnost, se i přes naléhavost situace stále čeká. Mezitím pokračuje odliv velkého počtu mladých a vzdělaných vojáků z rezortu obrany do civilu.

Přizpůsobení vzdělávacích kurzů a programů

Vzdělávací kurzy a programy se standardům NATO už přizpůsobují, proces však také potrvá ještě několik let. Velká pozornost se věnuje odbornému vzdělání, především jazykovému. Značné množství vojáků vyjíždí na stáže do západních škol a akademií. Účast na cvičeních v rámci Partnerství pro mír velmi prospěla studiu, pochopení a uplatňování pracovních postupů a metod běžných v NATO. Výsledky však zdaleka neodpovídají stanoveným cílům ani potřebám. V národním měřítku je ještě třeba zaplnit velké mezery v oblasti základního výcviku, který zpravidla stále ještě spočívá spíše v pořadových cvičeních než ve skutečném bojovém výcviku. Je to způsobeno zejména nedostatkem finančních zdrojů, kvalifikovaných instruktorů, zastaralostí různých dosud platných dokumentů a prostředků výcviku. Několik roků ještě potrvá, než budou žádanému profilu odpovídat i vojáci, vyslaní na zahraniční stáže.

Chronická neschopnost nabídnout vojákovi funkci, která by odpovídala jeho vzdělání, zejména po absolvování stáže v zahraničí, bere ozbrojeným silám možnost stát se skutečně kompetentními a váženými. Kromě toho, že tato neschopnost odrazuje případné dobrovolníky od vstupu do armády, má katastrofální vliv i na čerstvé absolventy vojenských škol, kteří raději odcházejí do civilního sektoru. V důsledku tohoto marasmu není ani jedna ze tří nových členských zemí schopna obsadit všechny funkce, které jim jsou vyděleny v různých strukturách NATO, a to ani co do počtu, ani co do kvality.

Modernizace bojové techniky a příslušných infrastruktur

Ozbrojené síly uvedených zemí jsou ve své většině vybaveny zastaralou sovětskou technikou, nekompatibilní s NATO, jejíž udržování do velké míry závisí na nespolehlivých dodávkách náhradních dílů (letadla, spojovací prostředky). Nejstarší kusy byly přitom vyřazeny už u příležitosti snižování počtu zbraní v souladu se Smlouvou CFE. Nejnaléhavějším úkolem je přitom přizpůsobit normám NATO alespoň některé infrastruktury (vojenská letiště, sítě PVO, systémy logistické podpory, v Polsku přístavní infrastruktury, nemluvě o pohonných hmotách, jejich uskladňování a distribuci), aby je mohla Aliance integrovat a používat.

Velmi naléhavou začíná být modernizace, která se často z politických a rozpočtových důvodů zpožďuje. Týká se všech kategorií bojové techniky a infrastruktur, prioritní je však rozvoj C4I a technika pro pozemní a vzdušné bojiště. Přizpůsobení normám je v případě spojovacích systémů, systémů velení a řízení a systémů PVO podmínkou integrace do různých sítí NATO. Modernizace a nákup složitějších zbraňových systémů umožní zase třem novým členům NATO značně zvýšit operační schopnosti jejich ozbrojených sil, integrovat do nich intervenční potenciál NATO a efektivně se tak podílet na zahraničních mírových operacích.

Existující brzdy

Chtějí-li tři noví členové NATO dohnat zpoždění, které je dělí od zbytku Aliance, musí ještě překonat:
- problémy politické,
- rozpočtové,
- psychologické.

Politický boj a spor o kompetence

Vnitřní politický boj, stranické zájmy a předvolební rivalita v těchto zemích zpravidla nabývá vrchu nad postupem reforem ozbrojených sil. To přispívá ke zpožďování či dokonce blokování nezbytných rozhodnutí. Další problémy spočívají v nejasnosti koncepce řízení rezortu obrany a v často nekompetentním obsazení příslušných funkcí. Závažným nedostatkem je např. mnohokrát konstatovaný nedostatek zkušeností a nekompetentnost některých politiků i vojenských představitelů, pověřených řešením určitého problému.

Polsko se např. vyznačuje tím, že prezident republiky nachází jen obtížně společný jazyk s vládou a podobné problémy existují i uvnitř vládnoucí koalice. Tento stav má přímý a viditelné dopad na rezort obrany. Nejlépe o tom svědčí problémy se schvalováním programu "Armáda 2012", poprvé zveřejněného v roce 1997, uskutečňovaného od ledna 1999, avšak dosud neschváleného polským Sejmem. V České republice se např. za šest let (od roku 1993) vystřídalo v křesle ministra obrany šest osobností, které nebyly vždy kvalifikačně na výši svého úkolu. Tento fakt spolu s řadou korupčních afér a bojem o moc pravidelně narušoval uskutečnění různých programů, které měly českou obranu přizpůsobit spojeneckým normám. V Maďarsku vedly stranické půtky uvnitř současné koalice vládnoucí od července 1998 až k nedávnému odchodu kompetentních a v rezortu obrany všeobecně uznávaných osobností. Toto "střídání stráží", které kritizovali i někteří představitelé NATO, bylo rozhodnuto a provedeno v nepříliš příznivém ovzduší.

Nedostatek finančních zdrojů a jejich špatná distribuce

I přes sliby činěné všemi vládami, které se od pádu komunismu v těchto zemích vystřídaly, jsou finanční prostředky vydělené na obranu stále hluboko pod potřebnou úrovní. Nesplňují ani požadavky NATO na financování probíhajících programů restrukturalizace a cílů, jichž se má dosáhnout v krátko- a střednědobém horizontu. V roce 1999 činily obranné výdaje v Polsku 2,11% HDP, v České republice 1,9% HDP a v Maďarsku 1,5% HDP. To se přímo odrazilo v akvizičních programech, ale také v nemožnosti zlepšovat životní podmínky a výcvik vojenských jednotek a tím i morálku vojáků.

Pokroku bylo dosaženo v úsilí o průhlednost vojenského rozpočtu. Je však ještě třeba usilovat o jeho vyvážení z hlediska podílu funkčních a investičních výdajů (v zemích tří nových členů NATO dosahují investiční výdaje asi 20%). Funkční výdaje je třeba snižovat, především cestou dalšího snižování stavů a opouštění četných posádek a infrastruktur (ze snižování je naopak třeba vyloučit už tak velmi nízké služné). Racionalizace výdajů na vojenskou techniku vyžaduje, aby byl dřív nebo později schválen skutečný Zákon o vojenském programování.

Současný potenciál zásahu v zahraničí je u všech tří zemí kromě již vzpomínaných problémů velmi omezen rozpočtovými zdroji. Vysílání OS nových členů NATO do zahraničních misí je totiž financováno z jiných než obranných zdrojů, což je vždy nejisté. O finančním nedostatku, se kterým se potýká česká, maďarská i polská armáda, svědčí nejlépe problémy, jaké jejich rezorty obrany měly s hledáním finančních zdrojů, nezbytných pro vyslání vojenských kontingentů do KFOR. Sliby, že se vojenský rozpočet bude každoročně zvyšovat o 0,1% HDP tak, aby v roce 2000 dosáhl 2,5% HDP, nebyly dodrženy. Naléhavé úkoly spojené s budoucí integrací těchto tří zemí do EU patrně donutí navíc jejich vlády, aby tyto obranné závazky přehodnotily směrem dolů.

Čekání na nové generace

Cílem vojenských reforem, zahájených v roce 1993, je přizpůsobit národní obranu západním standardům. Většina kádrů v nejvyšších funkcích na ministerstvech obrany i v Generálním štábu jsou však příslušníky staré generace. Jejich mentalita doznala od pádu komunismu pouze malého posunu, a tak nejvyšší vojenští představitelé často nadále pracují, řídí a rozhodují "postaru" bez šance, že by se to v jejich případě mohlo změnit.

Nová situace, které pro tyto země nastala zejména po 12.3.1999 vyžaduje, aby klíčová místa obsadili důstojníci vyškolení na Západě, aby jim byla dána důvěra i příležitost vzít problémy skutečně do vlastních rukou. Takové "střídání stráží" bude asi dlouhé a problematické, neboť nová generace zase nemá zkušenosti a v důsledku odlivu mladých a schopných, avšak znechucených z poměrů, do soukromého sektoru ji tvoří jen málo důstojníků.

Závěrem

Současná situace českých, maďarských a polských ozbrojených sil neodpovídá tomu, co se právem očekává od člena NATO. Přinejmenším znepokojivá úroveň vzdušných sil a PVO spolu s malým potenciálem k rychlému přesunu sil schopných účastnit se operací v zahraničí samy o sobě svědčí o tom, co je ještě třeba dohánět. Symbolická účast nových členů NATO na vzdušné operaci Spojenecká síla o tom svědčí více než výmluvně.

Po euforii ze vstupu do NATO musí přijít vystřízlivění. Zatím se zdá, že si veškerou šíři toho, co se ještě musí udělat, doopravdy uvědomila pouze Česká republika a Maďarsko, kde je navrženo významné zvýšení vojenských rozpočtů (v ČR o 6,2%) a kde byly zahájeny nové reformy ozbrojených sil. V obou zemích je samozřejmostí striktní dodržování stanovených priorit.

Je ovšem třeba zdůraznit, že manévrovací prostor představitelů rezortu obrany se v brzké době zmenší. Bude to způsobeno novými úkoly, které budou muset všechny tři země stále intenzivněji plnit v souvislosti s jejich plánovaným vstupem do EU. Je tedy možné, že už velmi brzy přestanou rezorty obrany vyvolávat tolik pozornosti jako dosud, a že tato pozornost a s ní i příslušné prostředky poplynou na další strategický cíl.

Podle: MONIER, C.: POLOGNE, RÉPUBLIQUE TCHEQUE? HONGRIE: DE L'INTÉGRATION A L'ADAPTATION, in: Défense nationale, 1999, č.12, str. 164-169.