Když kompas ukazuje směr

Autor: Vladimír Marek, foto: archiv www.army.cz

Přesně 12. března letošního roku oslaví vojáci Armády České republiky – a s nimi všichni občané naší země – patnácté výročí vstupu České republiky do NATO. Ač se nám dnes tento krok může jevit jako naprosto logický a samozřejmý, tehdejší cesta do Aliance nebyla ani zdaleka tak přímočará a automatická.

O tom, že by se naše země mohla stát členem NATO, se začalo uvažovat krátce po vystoupení České republiky z Varšavské smlouvy počátkem devadesátých let minulého století. Na jaře 1994 se česká republika zapojila do aliančního programu Partnerství pro mír. S touto myšlenkou přišel o rok dříve americký ministr obrany Les Aspin. Reagoval tak na snahy České republiky a některých dalších zemí bývalého sovětského bloku o začlenění do aliančních bezpečnostních struktur. Partnerství pro mír se mělo stát jakýmsi předstupněm samotného členství. Tento program předpokládal vojenskou spolupráci a možnosti bezpečnostních konzultací se zeměmi, které o něj projeví zájem. Zároveň ale nenabízel alianční bezpečnostní záruky, ani budoucí automatické členství v NATO.

Charakteristická pro toto období byla celá řada aliančních cvičení, do kterých se zapojovala naše armáda. Asi nejvýznamnějším z nich bylo Cooperative Challenge 95, které se na podzim roku 1995 uskutečnilo ve Vyškově. Ještě větší přínos pro naši armádu měla ale skutečnost, že od roku 1996 se mohla pod velením NATO zapojit do misí IFOR a SFOR na území Bosny a Hercegoviny. Do této doby totiž působila naše armáda na Balkáně výhradně pod hlavičkou OSN. Tato změna přinesla výrazný kvalitativní obrat. V této době také naši zástupci předali Alianci dokumenty nezbytné pro zahájení rozhovorů o plnohodnotném členství. V červenci 1997 se konal summit NATO ve španělském Madridu. A právě na něm byla oznámena pozvánka ke vstupu pro Českou republiku, Polsko a Maďarsko. Toto rozhodnutí bylo nesporným triumfem nejen naší diplomacie, ale i zahraničních aktivit naší armády. Ještě před summitem se totiž spekulovalo o tom, že pozvánku by mohlo dostat pouze Polsko. O tom, že celá tato záležitost byla až do poslední chvíle otevřená, svědčí skutečnost, že Slovensko muselo na podobné pozvání čekat ještě dalších pět let.

„Vstup do NATO byl pro naši armádu naprosto zásadní změnou v mnoha směrech, a to přesto, že neproběhla skokově. Na členství jsme se totiž dlouhodobě připravovali, s vyšší intenzitou od roku 1994, kdy jsme se stali součástí programu Partnerství pro mír. Z mého pohledu tou nejsložitější a časově nejdelší byla transformace mentální. Vzpomínám si na pocit určité bezradnosti, kdy jsme byli trochu zaskočení faktem, že nám nikdo ‚nenalajnoval‘, co a do kdy máme udělat, že je to najednou všechno na nás. Bylo to období velkého učení a získávání zkušeností za cenu mnoha slepých uliček a návratů,“ vzpomíná náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel.

Přístupové protokoly podepsal v Trůnním sále Pražského hradu tehdejší prezident České republiky Václav Havel 26. února 1999. Samotný podpis Washingtonské smlouvy se uskutečnil 12. března 1999 v Knihovně prezidenta Trumana (The Truman Presidential Library) ve městě Independence, v Missouri v USA. Prezident Truman totiž stál v roce 1949 u zrodu Aliance. Delegace reprezentující na slavnostním aktu nové členské země byly složeny z ministrů zahraničí, náměstků ministrů obrany a velvyslanců. Českou republiku zastupoval ministr zahraničních věcí Jan Kavan a náměstek ministra obrany Jaromír Novotný. Součástí delegace původně neměly být vojenské osoby. Při přípravě ceremoniálu se ale zjistilo, že protokol vyžaduje, aby po podpisu smlouvy byla za každou zemi její vlajka vsazena do řady mezi vlajky ostatních členských zemí NATO. Vlajku měl nést voják. Řešení nabízela Command General and Staff College v Leavenworthu, na které studovali důstojníci z více než devadesáti zemí světa. Mezi nimi i nynější ředitel Agentury logistiky brigádní generál Jaromír Zůna.

„Byl jsem tehdy s kolegy z Polska a Maďarska pozván do Independence a osobně se účastnil podpisu smlouvy. Stát krok od stejného stolu, na kterém byly před padesáti lety podepsány zakládající dokumenty Aliance, je určitě okamžik, na který se nezapomíná,“ vybavuje si své tehdejší pocity Jaromír Zůna. „Někdy i zcela prozaické okolnosti vedou k tomu, že člověk má možnost reprezentovat svou zemi a účastnit se historické události. Nejvíce na mne zapůsobila slova tehdejší ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightové. Ta svůj projev ukončila větou: Jste opravdu spojenci, jste doma.“

Armádu České republiky během přijímacích pohovorů zastupoval tehdejší náčelník Generálního štábu armádní generál Jiří Šedivý. „Účastnil jsem se jednoho menšího ceremoniálu v Bruselu, mnohem slavnostnější akt ale následoval na aliančním velitelství v Monsu. Byla na něm přítomna řada významných osob. Nově přijímané země na něm reprezentovali náčelníci generálních štábů. Vzpomínám si na takovou kuriozitu, že podle hlavního města nově přijímaných zemí byla v objektu velitelství pojmenována vždy jedna ulice. V Monsu jsme tedy měli Pražskou ulici. Jinak ale na mne nejvíce zapůsobilo to, jakým způsobem k nám přistupovali naši partneři, tedy náčelníci generálních štábů členských zemí a předseda vojenského výboru. Již v době, kdy jsme ještě nebyli členy NATO, se k nám chovali velmi otevřeně. Neskrývali žádné problémy. Neříkali nám jen zdvořilostní fráze, ale všechno, co považovali za nezbytné, abychom věděli. Rozhodnutí přitom nechávali na nás. Byla to doslova škola života. Platilo, že každý má svoji odpovědnost a tu musí naplnit.“

Také současný náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel byl bezprostředně u toho. „Poměrně narychlo a před uplynutím standardní doby na funkci jsem opustil post velitele brigády speciálních sil s úkolem zaujmout plukovnické místo vojenského asistenta zástupce velitele pro operace na spojeneckém velitelství v nizozemském Brunssumu (tehdy AFCENT). S jistou dávkou nedočkavosti vedení resortu byly tehdy vyslány malé skupinky ‚průzkumníků‘ na místa v mezinárodních štábech již dva týdny před datem vstupu. Spolu s Milanem Koutným, Oldou Součkem a Romanem Kuncem jsme plni odhodlání, ale i očekávání a nejistot přijeli služební oktávií a s balíkem dolarů v hotovosti v kapse (guldeny se totiž nepodařilo tak narychlo sehnat) udělat první otisky české vojenské boty na velitelství NATO v Nizozemí,“ řekl nám generál Pavel. „Nic neprobíhalo standardně a podle plánu. Na velitelství samotné nás v té době nepustili, protože jsme dosud nebyli členy. Ani bydlení jsme shánět nemohli, protože jsme nebyli vyslaní, ale pouze na služební cestě. Navíc nebyla ujasněná pravidla, podle kterých bychom měli fungovat. Bydlení, zařízení domácnosti, finanční, materiální, zdravotní zabezpečení, školy pro děti, pojištění a mnoho dalších věcí, naprosto základních a běžných pro normální fungování, to vše se rodilo za pochodu, často systémem pokus chyba. Vznikala celá řada kuriózních a někdy i humorných situací. Za těch patnáct let se ale naše armáda změnila k nepoznání. Přes negativa, jako je snižování počtu vojáků, techniky, posádek i rozpočtu, urazila na kvalitativní stupnici světelné roky. Jsem moc rád, že jsem mohl být u toho.“

První naše zahraniční operace – již jako členské země NATO – na sebe nedala dlouho čekat. V červenci 1999 zaujala své postavení poblíž kosovského Podujeva v právě odstartované misi KFOR 6. průzkumná rota speciálních sil. Paralelně pokračovala naše účast v misi SFOR II v Bosně a Hercegovině. Naše členství přineslo mnohé změny. A to nejen z hlediska standardních operačních postupů, ale především v přístupu k významným informacím. V Kosovu se to projevilo především v okamžiku, kdy jsme s finskou, švédskou, slovenskou a irskou armádou vytvořili společné úkolové uskupení. V jednom okamžiku jsme byli jedinou armádou, která měla volný přístup ke všem informacím a dokumentům. Ty skutečně vzdálené operace, mimo evropský kontinent, ale měly teprve přijít. V roce 2002 došlo k nasazení 6. polní nemocnice v misi ISAF v Afghánistánu. Ve stejné době začali čeští chemici působit na americké základně Doha v Kuvajtu. Jednalo se o operaci Enduring Freedom. Odtud se v dubnu 2003 čeští vojáci přesunuli do Iráku. Desetiletí intenzivních zahraničních aktivit naší armády pod velením NATO bylo zahájeno.

Fakta

Washingtonská smlouva byla podepsána 4. dubna 1949. K původním dvanácti zakládajícím státům (USA, Kanada, Velká Británie, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie a Island) se v roce 1952 připojilo Řecko a Turecko. V roce 1955 získala plnou suverenitu Německá spolková republika, což jí umožnilo se také začlenit do NATO. Na dlouhou dobu posledním přistupujícím členem se v roce 1982 stalo Španělsko. Jako první z bývalého sovětského bloku přistoupilo do NATO u příležitosti padesátého výročí jeho vzniku v březnu 1999 Polsko, Maďarsko a Česká republika. O pět let později, v roce 2004, následovala nejpočetnější vlna rozšiřování NATO. Do Aliance vstoupily Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. O pět let později se členskými zeměmi stala Albánie a Chorvatsko. Kandidátem na vstup je Makedonie. Přístupové rozhovory se vedou i s Ukrajinou, Gruzií a Bosnou a Hercegovinou. Řídící orgány NATO původně sídlily v Paříži. V roce 1966 v souvislosti s vystoupením Francie z vojenských struktur NATO přesídlily do Bruselu, kde jsou doposud.

V centrále NATO v Bruselu pracuje více než tři tisíce lidí. Z nich zhruba čtrnáct set je příslušníků národních delegací a národních představitelů při NATO. Do činnosti mezinárodního vojenského štábu je zapojeno tři sta padesát osob, a to včetně osmdesáti civilistů.

Autor: Vladimír Marek, foto: archiv www.army.cz