Musím to nahulit za jakoukoliv cenu, běželo Adamczykové hlavou. Za stříbro si prý může sama

Autor: Pavel Král, FOTO: olympijskytym.cz

Bylo to nádherné rodeo. V cílovém prostoru se mohutně slavilo. Eva Adamczyková si zisk další olympijské medaile, tentokrát stříbrné, pod svahem v Livignu s celým týmem užívala. Ostatně jak to umí jen ona. ,,Je to super. Sama si za to můžu. Furt jsem si dělala srandu, že bych to stříbro chtěla, protože ho ještě nemám. Asi jsem si to zasloužila,“ smála se mezi novináři, když zkompletovala svou olympijskou sbírku medailí.

Celý den byl pro ni obrovsky náročný. Kvalifikace a následně vyřazovací jízdy ji stály hodně sil. ,,Před tou poslední jsem byla fakt už moc unavená. To teplo tady člověku docela vezme síly. Ale říkala jsem si, že už je to jen jedna jízda, že to tam musím nahulit za jakoukoliv cenu.“

I cesta pavoukem měla svou zvláštnost. ,,Normálně jsme zvyklí mít před rozjížďkami trénink. Tady jsme skončily kvalifikaci a až po dvou a půl hodinách jsme šly rovnou do té ostré jízdy. Osmifinále nebylo vůbec lehké, o šest setin jsem nemusela vůbec postoupit,“ vrátila se k jednomu z klíčových momentů.

Od čtvrtfinále si už situaci na trati více hlídala. ,,Prkno mi postupně zrychlovalo. Ve finále mi sice start nevyšel ideálně, odrazy také už na boulích nebyly nijak extra dobré. Za třetí zatáčkou se mi to však rozjelo jako blázen. Dokonce jsem si říkala, že nevím, co s tím budu dělat. Nakonec chyběly ke zlatu čtyři setiny. Ale můžu být jenom spokojená,“ rozplývala se. ,,Holky mi nic nedaly zadarmo, já jim taky ne. O to víc je ta medaile hodnotnější,“ pokračovala v hodnocení nádherného představení.

Jak je její zvykem, neopomněla myslet na fanoušky. ,,Doufám, že si to užili. Mohl to pro ně být zábavný závod. Pro mě tedy byl,“ usmívala se.

Poslední olympijskou medaili získala před osmi lety. Od té doby se disciplína výrazně posunula. ,,Člověk už nejezdí na pohodičku, vteřinu před ostatními. Holky se dotáhly. Takhle máte pocit, že si to víc zasloužíte, že to není tak jednoduché.“

Z pohledu veřejnosti i jí samotné se jedná o pohádku. Vždyť vloni touto dobou vůbec netušila, zda se po narození syna Kryštofa ještě na závodní svah vrátí. ,,V tomhle je to zvláštní. Nakonec jsem byla strašně ráda, že sem můžu jet. Věděla jsem, že nějaká očekávání ode mě asi jsou, ale byla tam ta pauza. Nebyla jsem tolik na očích. Ale když vám pak vyjde takhle kvalifikace, tak ta očekávání jsou jasná. I já jsem to chtěla prodat, protože jsem věděla, že na to mám. Jen jsem se musela soustředit sama na sebe a neřešit s kým jedu. Pošetřila jsem si to velké finále na správný čas. Na svěťácích mi unikalo. Jsem ráda, že to vyšlo právě tady, což je nejdůležitější.“

Že byla její rodina, tedy manžel Marek, syn Kryštof a další spřízněné duše přímo v dějišti, jen kvitovala. Zbytečně se nestresovala. ,,Byli tady kámoši, pomáhala jsem Markovi s malým. Šli jsme se občas projít. Neměla jsem ani čas přemýšlet nad závodem. Moc mi to pomohlo.“

Po finálovém dojezdu byl malý synek paradoxně v jiném táboře. ,,Marek ho odložil někde u Britů, aby mě viděl. Kryštof měl namalovaný malý knírek. Nemá z toho vůbec rozum. Nikdy jsem neměla na olympiádě tolik fanoušků a kamarádů. I mezi posledními boulemi, jak jsme skákali, tam ti fandové byli. To ještě víc člověka nažhavilo, aby ještě zadupal do toho cíle. Zkrátka fantastické,“ ocenila podporu českého tábora dlouholetá hvězda Armádního sportovního centra Dukla.