Od začátku jsme si tykali, teď mi říká Pane trenére, směje se Evžen Mareš, kouč olympijské vítězky Zuzany Maděrové

Autor: Pavel Král, FOTO: olympijskytym.cz

Má ji skoro jako vlastní. Na snowboardu její talent piplá od osmi let. „Jestli mi Zuza tyká? Jasně. Teď mi ale říká Pane trenére,“ směje se kouč čerstvé olympijské šampionky Evžen Mareš.

O Zuzaně Maděrové prozradil mnohem víc. I to, jak během závodu v Livignu z nervů pořádně zestárl. Že by jeho svěřenkyně vyhrála, na to nepomýšlel. Jen tušil, že by to mohlo být dobré. „Až po první kvalifikační jízdě, když od Ester dostala jen tři desítky, tak to začalo být zajímavé,“ říká.

Byla jí trať šitá na míru?

Dá se říct, že jo. Hlavně ten terén. Jak je to rovné, zmrzlé a nedělají se v tom velká koryta, tak se v tom najde.

Praktikuje riskantní styl, jezdí hodně blízko branám…

Vsadili jsme na to už před několika lety. Ani lyžaři, tedy ti, co vyhrávají, nejezdí nějaké extra obloučky.

Spolupracujete od dětství. Jaká Zuzana je?

Nemůžu si stěžovat. Relativně nediskutuje, dělá, co se po ní chce. Trénuju ji od osmi, teď je jí dvaadvacet a je to dobrý. Dotáhli jsme to k olympijskému zlatu.

Lidé se začnou ptát: jaká je?

Strašně paličatá. Když jí chcete něco vnutit, musíte hodně diskutovat. Jakmile má pocit, že to není podle jejích představ, je to boj. Ale když jí řeknete, ať udělá sto kliků, bude se blbě tvářit, ale udělá je.

Pomohlo jí, že nebyla pod takovým tlakem jako Ester Ledecká?

Určitě. Doteď byla jen Ester, která je superstar. Škoda, že se nepotkaly ve finále. Byl to takový neskromný sen, že by proti sobě jely o zlato. Teď už se bude brát i Zuza jako alpská snowboardistka, která něco dokázala.

Spolupracovali jste někdy s týmem Ester Ledecké? Třeba ohledně servisu?

Učil jsem se od Miloše Machytky (bývalý servisman Ester Ledecké – pozn.). Spoustu věcí jsem nevěděl. On se mnou neměl problém. Možná si říkal: je to nějaký debílek, ten to moc neumí, tak mu to aspoň ukážeme. Co se týče tréninku, potkávali jsme se jen na olympiádě.

Jak početný máte tým?

(směje se) To je zákeřná otázka. Teď už o jednom a půl člověku. Díky svazu a Dukle si můžeme dovolit mít na svěťácích i fyzioterapeuta.

Pomůže olympijské zlato tým rozšířit? Co všechno máte na starosti?

Všechno, co je potřeba. Od řidiče přes časomíru až po servis. No a jsem tedy i trenér. (směje se)

Jste pro ni tak trochu druhý táta?

Dá se říct, že jo. Byly chvíle, kdy ji člověk musel vychovávat. A hlavně potřeboval vychovávat.

Jak jste prožíval den závodu?

No, zestárnul jsem o pár let. Moc jsem jí to přál, ale ta trať byla oproti zvyklostem strašně dlouhá. Velké nervy.

Kdy vám bylo nejhůř?

Vždycky při první jízdě v pavouku. Když máte soupeře úplně posledního z kvalifikace, je to těžké. Jemu o nic nejde, pošle to tam hlava nehlava. Nemá co ztratit.

Kdy přišly nejsilnější emoce?

Když předjela Ramonu Hofmeisterovou. To je vždycky těžký oříšek.

Od Pekingu udělala obrovský pokrok…

Udělali jsme strašně práce. Hodně nám ji usnadňuje svaz a Dukla. Bez jejich podpory by to nešlo. O co jsme požádali, to jsme dostali. Zuzka slíbila, teď to bude znít blbě, že nebude dál studovat a dá všechno sportu. Od té doby jsme byli pořád na sněhu. A důležitá byla i hlava. Maká na ní s Marianem Jelínkem, kterému patří velký dík. Mluvila s ním před i během závodu. A hlavně za ty čtyři roky svůj styl vypilovala téměř k dokonalosti. Když jí to sedne, je to rychlé. Funguje to.

Rostou jí i čísla na sociálních sítích…

Jí to baví. Sleduje to. A co tam dá, to je většinou pozitivně vnímané.

Povahou je skvělá, že?

Je vyloženě optimistická. I když prohraje, nemá s těma holkama problémy.

Co její operovaná kyčel? Je už v pořádku?

Není. Bolí ji to dost často. Ona říká, že ji to bolí, já jí říkám, že musí jezdit. Když je na mě naštvaná, zavolá doktorce Velebové. Ta jí poradí, ať mi řekne, že nepůjde trénovat. Je to věčný koloběh. Ale zatím to drží.

Jak vám říká, když ji máte v péči od osmi let?

Od začátku mi tyká. Teď mi ale říká Pane trenére. (směje se) Já už vlastně trénuju milionářku. Bude to zajímavé.

Nelitovala přerušení studia?

Odmaturovala. O vysoké škole uvažovala, ale nakonec řekla ne. Dukla jí pak zařídila výborné podmínky.

Jak se zrodila vaše spolupráce?

V oddíle jezdily o tři čtyři roky starší děti. Asi si prošla i šikanou, ale jinou možnost neměla. Zavolal mi její táta a řekl: hele, dítě chce jezdit na prkně, tak ti ji přivedu.

Čím vás zaujala, že jste ji vzal do party?

Vzal jsem ji jen proto, že táta byl kamarád. V oddíle na to koukali – vždyť je to ještě dítě. Ve čtrnácti se to lámalo. Řešili jsme, jestli bude něco jezdit. Měli jsme tam kluka a holku, kteří tehdy jezdili pěkně. Řekli jsme jí, že až někoho takového na českých závodech porazí, vezmeme ji do zahraničí. No a ona to svedla, byla ostrá jako břitva. Vzali jsme ji na první ježdění. Koukáme s Adamem Počinkem shora na slalom a říkáme: hele, ona jede dobře. A pak vyjela na sjezdovku, kde ji sestřelil nějaký Polák, a bylo po ježdění. Začátky neměla jednoduché.

Ustojí tak mladá dívka olympijské vítězství?

Pokud bude dál trénovat se mnou, tak jí nic nehrozí. Líp se jí budou platit složenky, ale jako trenér mám svůj styl.

Odháníte od ní kluky, aby ji nerozptylovali?

Jednoho má. Byl tady a fandil. Je to její věc. Do toho radši nezasahuju.

Je pro vás citlivé téma možné zrušení této disciplíny na olympiádě?

Byl jsem tím překvapen. Velké týmy jako Italové a Rakušani ale tvrdí, že to tak není. Do Francie to podle mě zůstane. Jinak bych byl nerad, přišel bych o práci.