Těstoviny, poké i medovník. Petr Pejřimovský vaří běžcům na olympiádě. Když fandí, tluče do hrnců

Autor: Pavel Král, FOTO: olympijskytym.cz

Kvalitní strava. Nedílná součást výkonu profesionálního sportovce. Úsek běžeckého lyžování proto navázal na úspěšný model z loňského mistrovství světa v Trondheimu a také na olympiádu do Tesera zajistil služby vlastního kuchaře.

Pětatřicetiletý Petr Pejřimovský má své zázemí v apartmánovém domě v bezprostřední blízkosti závodních okruhů, kde připravuje stravu odpovídající individuálním potřebám reprezentantů.

Jak vůbec vznikla vaše spolupráce s běžeckým úsekem?

Přes jednu kolegyni mě oslovil tehdejší šéftrenér reprezentace Honza Franc.

Musel jste si vzít v práci volno?

Podnikám, vlastním bistro. Volno si tím pádem dokážu udělat, v době mé nepřítomnosti se o něj starají kolegové a zaměstnanci.

Využívat komfortu vlastního kuchaře si běžci vloni v Trondheimu velmi pochvalovali. Asi se moc nezastavíte, že?

Víceméně jsem pořád u plotny. Je to práce od rána do večera. Dělám samozřejmě snídaně, obědy, večeře. Do toho sem tam nějakou svačinu, když někdo potřebuje. Připravuju také obědy pro servis. Všechno musím také sklidit, umýt a zase připravit. Jedno jídlo se dokončí a jde se na druhé.

Viděl jste alespoň některý ze závodů?

Povedlo se. Dostal jsem lístky na skiatlon a volnou desítku mužů. To bylo super. Mohl jsem si vyvětrat hlavu, bylo to skvělé.

Zpět k vaření… Co je běžně na denním menu?

Je to různé. V závodech sportovci jí o něco méně než v přípravě. Strava stojí hlavně na surovinách bohatých na sacharidy, tedy rýži, bramborách a těstovinách, které připravuji na nespočet způsobů, pořád dokola. Snažím se, aby jídla nepůsobila jednotvárně a aby je bavila. Myslím, že se to daří…

Která jsou nejoblíbenější?

Těstoviny na způsob aglio olio, carbonara či havajská miska poké s rybou nebo krevetami. Míň zeleniny, víc sacharidů.

Určitě jste se za tu dobu i víc sblížili…

Je to tak. Dokážeme se společně zasmát, pobavit se o čemkoliv.

Pomohly vaření i velmi dobré výsledky?

(směje se) Doufám, že se to na jídle odráží. Snad na tom mám alespoň malý podíl. Možná jsme úplně nejeli podle striktních předpisů. Tedy co se týká živin a všeho s tím spojeného. Pro mě je důležité, aby to hezky vypadalo a chutnalo jim. Když se tohle povede, tak si to na talíři užijí. Natrénováno mají, v naordinovaném režimu jedou dlouhodobě. Tady potřebují mít i dobře nastavenou hlavu, k čemuž jídlo určitě přispívá.

Vrací vám tedy prázdné talíře…

Jsou dost vděční strávníci. Složení menu si vytvářím sám, někdy s nějakou drobnou konzultací. Přizpůsobuji to samozřejmě tréninkům a závodům. Tak nějak vím, co má kdo rád. Oni mi důvěřují, zpravidla to dobře trefím. Hodně touží po sladkém, protože mají velký výdej a potřebují to někde dohnat.

Na nějakou speciální laskominu, coby odměnu, se velmi těšil Jiří Tuž po pátém místě ve sprintu. Co to bylo?

Servíroval se medovník zalitý salkem. Rádi mají i perník s marmeládou.

Došlo výjimečně i na českou klasiku?

Byla taky. Připravil jsem ji v lehčí verzi. Když byl volný den, udělal jsem králíka na smetaně. Místo knedlíků byly bramborové noky. Co se týče hodnot, bylo vše v pořádku.

Užíval jste si výrazů v obličejích, když jste jim tenhle poměrně netradiční pokrm servíroval?

Překvapení byli. Ale hlavně jim to moc chutnalo. Po všech těch těstovinách se jednalo o příjemnou změnu.

Jak vypadá váš denní režim, abyste všechno stihl nachystat?

Musím se podřídit časům, kdy sportovci vstávají. Abych je nerušil, protože kuchyň v tomto apartmánovém domě sousedí s jejich pokoji. V Norsku byla na jiném patře, režim byl jiný. Tam jsem vstával v půl šesté ráno a snídani připravoval na způsob rautu. Tady si to dovolit nemůžu, abych je nevzbudil. Počkám, až vstanou. Zhruba ve tři čtvrtě na osm jdu do kuchyně a vše jim chystám individuálně. Řeknou si, co chtějí, a já to každému zvlášť připravím.

Liší se ve svém apetitu?

Snídaně jsou podobné. Záleží také, jestli je závod nebo ne. A také v kolik hodin startuje. Většinou si dají ovesnou kaši, rýžovou kaši, müsli, ořechová másla, k dispozici mám i spoustu pyré a také lyofylizované ovoce. V době volna jsou nejpopulárnější vajíčka na všechny způsoby. Sázené, míchané, hemenex či omeleta.

To samé zřejmě platí i o večeřích…

Znovu je to o režimu. Podle toho, co sportovce čeká druhý den. Snažím se jím dát zajímavější jídlo, mám na to víc času, protože vařím jen pro čtyři sportovce, fyzioterapeuta a pro sebe. Servis odpadá, stravuje se už jinde. Složení jídla je ale pořád dost podobné jako u obědů.

Dopadá i na kuchaře únava?

Lítá to nahoru dolů. Na olympiádě jsem tři týdny v kuse a v podstatě bez volna. Jídla na sebe navazují. Jedu od rána do večera. Do toho musím jednou za tři dny na pořádně velký nákup. Ale oni to z realizačního takhle mají všichni. Není prostor si na nic stěžovat. Alespoň po obědě si hodíme nohy nahoru, nebo si s fyzioterapeutem chodíme zacvičit do posilovny. To člověka taky nakopne.

Nabíjí vás i úspěchy, kterých běžci ve Val di Fiemme dosáhli?

Bezpochyby. Je pro mě čest vařit takovým borcům. A také skvělá zkušenost. Něco takového zažít a mít možnost být toho součástí, je skvělé. Vážím si toho. Fandím klukům a holkám pořád. U vaření sleduju přímé přenosy, když jedou kolem, protože bydlíme kousek od trati, tak vylezu na balkon, tluču do hrnců a fandím. Je tu spousta Čechů, když jedu nakupovat, slyším od nich jen slova chvály. Sportovcům to vyřizuju, ohlasy na jejich výkony jsou skvělé.