Z truhlárny na olympiádu: Příběh sáňkaře Ondřeje Hymana nekončí

Autor: ASC Dukla/jc, FOTO: olympijskytym.cz

Devětatřicetiletý Ondřej Hyman má za sebou už čtvrtou olympijskou účast. Do světové špičky se vrátil po sedmileté pauze a otázku pokračování kariéry nechává otevřenou. „Často se mě ptají, jestli budu závodit dál. Zatím všechny napínám. Sám nevím, co bude. Třeba tam budu znovu jako závodník, nebo jako trenér. Ukáže čas,“ říká s odstupem po vystoupení v Cortině, kde obsadil 22. místo.

Po hrách v Pchjongčchangu kariéru ukončil, ale po letech se k ní vrátil i kvůli tomu, aby nenechal na holičkách svůj milovaný klub ve Smržovce. Ten převzal s bratrem Jakubem v neutěšeném stavu a společně s dobrovolníky začali areál znovu budovat. „Jsem předseda, bratr jednatel. Bylo potřeba opravit dráhu, aby vůbec mohla fungovat. Znovu pořádáme závody. Letos republikový šampionát, v pátek závod mládeže a v sobotu otevřený závod spojený s náborem,“ popisuje.

Hyman není profesionál, závodění kombinuje s provozem malé truhlárny a zároveň už trénuje děti ve Smržovce. „Od října jsem sportu věnoval prakticky všechen volný čas. V truhlárně mě zastoupil kolega, ale řídit to po telefonu je náročné.“ Na olympiádu šel s jediným cílem: probojovat se do finálové jízdy. Těsně mu unikla, ale už samotná kvalifikace byla velkou výzvou. „Nevěděl jsem, do čeho jdu. Vrátit se po sedmi letech je těžké. Po prvních jízdách jsem si nebyl jistý, jestli to zvládnu, byl jsem nervózní. Ale postupně jsem se zlepšoval. A sezona pro mě nekončí, čeká mě ještě SP v Altenbergu, tam bych ji rád uzavřel.“

V sáňkování hraje zásadní roli materiál, a Hyman tak musí spoléhat hlavně na své umění. Závodil totiž na saních starých osm let. „Jejich příprava je často náročnější než samotná jízda. Vypadá to, že člověk jen sjede dolů a baví se, ale dvě třetiny času trávím v dílně. Nože se ohýbají, měří se mikrometry, ladí se sbíhavost a úhly. Je to alchymie. Každý si to nastavuje podle sebe. Sport se vyvíjí, materiál se mění, aerodynamika taky. Já přišel se starým vybavením, které už neodpovídá dnešním standardům. Vím, co vylepšit, ale v sezoně na to není čas. Oproti špičce to dělá hodně. Na lepší výsledky bych potřeboval zrychlit o čtyři desetiny,“ říká Hyman, který saním propadl už jako dítě.

„Jezdím od osmi let. Na smržovské dráze jsem vyrostl. Je to můj život. Nevím, jestli mě to bude bavit až do důchodu, ale zatím ano,“ směje se. Velmi si váží podpory ASC Dukla. „Jsme za to moc rádi. Díky tomu jsme mohli absolvovat tři týdenní soustředění. A jízdy nejsou levné, jedna vyjde asi na 40 eur.“

Mrzí ho jen jediné, že kvůli chřipce přišel o slavnostní zahájení her. „Začátek olympiády jsem proležel. Z postele na trénink a zpátky do postele. Musel jsem se připravit na závod, takže jsem na zahájení nemohl. Ale do závodu už jsem byl v pořádku.“ A jak hodnotí svůj výkon? „S prvním dnem jsem spokojený. Ve druhém jsem pokazil start, tam jsem ztratil. To mě mrzí. Ale udělal jsem maximum a závod zvládl, takže jsem spokojený.“

Ve Smržovce je součástí trenérského týmu. „Pracujeme s mládeží a chceme vychovat nové olympioniky, aby se české sáňkování posunulo. Jestli máme velké talenty, to ukáže až juniorská kategorie. Teď jsou naši závodníci ještě ve věku, kdy to nejde poznat. Ale učí se, zlepšují a jak budou jezdit na více tratích, začne se to vyjasňovat,“ vysvětluje Ondřej Hyman.