Nemám žádné sny o politické budoucnosti

Ministr obrany Martin Stropnický poskytl rozhovor deníku Mladá fronta DNES (14.2.2015, rubrika Názory, autor: Petr Kolář)

Po rezignaci Heleny Válkové ministr obrany Martin Stropnický v žertu říká, že se mezi ministry za hnutí ANO cítí jako v příběhu o deseti malých černoušcích. Zatím však vzdal jen boj o post prvního místopředsedy hnutí.

V úterý oznámila rezignaci ministryně spravedlnosti Helena Válková. Nedobrovolně tak končí druhý z pětice ministrů Andreje Babiše. Nezdá se, že by teď byl v justici nějaký aktuální problém. Jak jste to vnímal?

Paní profesorka Válková měla – a ještě má – na starosti jeden z nejtěžších resortů. Vím, jak po té funkci netoužila, jak se na to svým lidským uspořádáním necítila, protože je akademik a člověk téměř introvertní. Pamatuji si i to, že mluvila o nějaké době okolo roku, brala to jako jakousi časově ohraničenou službu. Možná to teď vzniklo kumulací dvou věcí. Jednak šlo o zákon o státním zastupitelství. Zadruhé pak o dluh vůči soudcům a státním zástupcům, plynoucí z platového výpočtu z roku 2002, do čehož spadla paní profesorka i celá vláda naprosto nevinně.

Válková přece vyjednala snížení doplatku z pěti na 1,2 miliardy korun. V pondělí prohlásila, že je ze všeho znechucená. To nevypadá na dobrovolný odchod. Co byl pravý důvod?

Nevím o žádném dalším důvodu. Četl jsem, že mluvila jednou nebo dvakrát s panem Faltýnkem (šéf poslanců ANO – pozn. red.). Neznám obsah těch hovorů, nebyla šance to v úterý probrat na klubu, protože tam kvůli nemoci nebyla.

Babiš s Faltýnkem vám to nevysvětlili?

Ne ve smyslu: teď se stalo něco. Mluvilo se o tom, že věci jdou pomaleji, než byla představa, že půjdou. Zvlášť zákon o státních zástupcích. Přičemž to paradoxně po schůzce s nejvyšším státním zástupcem Zemanem vypadalo, že to je na slibné cestě. Ono to viselo určitou dobu ve vzduchu, ten konkrétní den mě do jisté míry překvapil.

Neobáváte se, že budete třetím ministrem ANO, který brzy skončí?

V žertu a s nadsázkou jsem říkal jednomu kolegovi, že to je jak příběh o deseti malých černoušcích. Já jsem na podobně horkém místě. Představa, že někdo bude reformovat tak složitý resort jako ministerstvo obrany za zvuků nadšeného pěveckého sboru, je lichá. Konfliktní prostředí to prostě je. Ale já takto neuvažuji. Víte, mám možná výhodu, že si nějakou politickou kariéru vůbec neplánuji. Neříkám si – musím udělat toto, abych... Nebo – když neudělám tady ten ústupek, tak na to doplatím.

Cítíte se ohrožen?

Opravdu nemám žádné sny o politické budoucnosti. Mou jedinou ambicí je, abych se po dobu, co mi je ministerstvo svěřeno, mohl pod to vše i s odstupem s klidným svědomím podepsat. A abych ten dům opouštěl v lepším stavu, než jsem do něj přišel. Ohrožen se necítím. Samozřejmě nemohu přehlédnout – a myslím, že nejsem paranoidní – že si o sobě často přečtu něco negativního. Přitom dostat do veřejného prostoru nějakou pozitivní zprávu je strašně těžké. Pokud se ale bude vážit podstata, tak se nám objektivně řada věcí povedla. Samozřejmě když v politice nastane poptávka, aby někdo skončil, dá se to vyrobit. Teď žádnou takovou poptávku necítím. A po pravdě je mi to jedno.

Nemůže spekulacím nahrávat, že jste se v posledních týdnech zjevně stal z oblíbence Andreje Babiše člověkem méně oblíbeným? Zatímco dříve z palety kandidátů na místopředsednickou funkci jmenoval vás, nedávno v souvislosti s postem druhého muže ANO prohlásil, že jste „jako další ministři trochu ztratil kontakt s hnutím“.

Od Andreje Babiše to byla několikrát vyřčená podpora, ale vždy v kontextu s někým dalším. Tak, že by byl rád, kdyby ti lidé byli ve vedení hnutí. Z toho se, nevím proč, udělalo, že to byla podpora na prvního místopředsedu. Nebyla. To číslo nikdy nepadlo. A když se mluvilo konkrétně o prvním místopředsedovi, pan Babiš opakovaně uvedl jméno Jaroslava Faltýnka.

Ztratil jste kontakt s hnutím ANO?

Andrej Babiš řekl důležité slovo: „objektivně“ ztratili. Protože ministr nemůže jezdit na schůze po republice. Ministerská funkce vyžaduje totální nasazení. Na ten – v uvozovkách – partajní život čas nezbývá. Já jsem s hnutím ale udržoval kontakt v tom vzdálenějším slova smyslu. Ať byly evropské, senátní či komunální volby, v řadě míst po celé zemi jsem byl. Ale gros svojí práce jsem viděl a vidím na ministerstvu.

Budete vůbec kandidovat na post prvního místopředsedy, když jste z krajů nedostal žádnou nominaci?

O funkci prvního místopředsedy se ucházet rozhodně nebudu. To také nebyl můj sen. Podle mě je první místopředseda plný úvazek, to se nedá s ministrováním dělat. Budu kandidovat na řadového místopředsedu. Uvidím, jestli je tam nějaká šance, protože do toho nemá smysl jít, pokud by člověk viděl, že je podpora nízká. Je ale ještě předsednictvo, kde má smysl být, protože jste u důležitých koncepčnějších rozhodnutí. To je také varianta. Víte, ono není úplně dobré být v čele silového ministerstva s obrovskou odpovědností a zároveň být řadovým členem, který v hnutí nemá žádnou výraznější pozici. Mluvil jsem o tom i s naším předsedou a ten říkal, že to podporuje. A ještě něco: beru to tak, že tento sněm je zlomový. Že se hnutí musí programově zpřesnit a dovyslovit. Jde mi o to, být u toho. Ať už se to týká zahraniční a obranné politiky, ale nakonec i kultury.

Babiš nedávno řekl, že by v místopředsednickém křesle rád viděl bývalou komunistickou rozvědčici a šéfku ANO v Praze Radmilu Kleslovou. Nepoškodilo by to podle vás ANO?

Paní Kleslovou jsem potkal dvakrát nebo třikrát při sledování volebních výsledků v houfu lidí. Žádný osobní spor jsme nikdy neměli. Podívejte, v Praze 10 byla zvolena a je tam starostkou. Radmila Kleslová pražskou organizaci v době, která vůbec nebyla lehká, zkonsolidovala. To se objektivně stalo. Co se týče té minulosti, tak já jsem dítě roku 1968, komunisti mi docela zkomplikovali život. Zázrakem jsem se dostal na školu. Ten zázrak byl ale daný tím, že mi dva komunisti pomohli. Čili lidi posuzuji individuálně podle konkrétních činů. Mám i řadu vrstevníků, kteří tam v 80. letech vstoupili jen kvůli rychlejší kariéře. Já jsem mohl být v Národním divadle. Seděl jsem v kanceláři jeho ředitele, přede mnou ležela přihláška a byla to jediná podmínka. Neudělal jsem to. Neříkám, že jsem kvůli tomu lepší, byla to moje volba. Ale znám i případy lidí, kteří se v tom policejním režimu chtěli mít rychleji lépe, protože ještě v roce 1987 to vypadalo, že to může trvat dvacet let. Daleko víc mi vadí lidé, kteří za 25 let demokracie nadělali různé podrazy a lumpárny, aniž by je k tomu někdo nutil nebo tlačil. Nejsem žádný generální promíječ, ale jsem pro individuální přístup.

Říká se, že v armádě nejste moc v oblibě. Je například v pořádku, aby byl ministr v takovém konfliktu s náčelníkem generálního štábu jako vy s generálem Petrem Pavlem?

Obrat „říká se“ bývá nepodložený a může hodně ublížit. Nejprve obecně k té oblíbenosti. Za rok jsem byl dvakrát v Afghánistánu, byl jsem v Mali, byl jsem na řadě posádek. S těmi lidmi mluvím normálním jazykem a ne jazykem politika. Pro ty mladé kluky – a jsou tam i ženy – jsem daleko víc partner než nějaký oficiózní ministr, který přijede se dvěma zátylky, bříškem a je důležitý. Já se tam chovám normálně. Myslím, že to docela oceňují, a občas mi to napíší nebo říkají i rodiny vojáků. Což je strašně milé. Aniž bych tím žil, tak mi lidé z mého tiskového oddělení nosí různé průzkumy. V těch, které lze brát vážně, jsem stabilně mezi pěti lidmi z politického světa, kteří mají největší důvěru. Asi by to tak úplně nebylo, kdyby mě všichni vojáci zatracovali.

Vy se ostře hádáte s jejich generálem.

Co se týče pana generála, jsme dva lidé, kteří se navzájem nevybrali a kteří spolu musí fungovat. My jsme se v poslední době nedohodli na dvou věcech (Pavel zpochybnil vyslání vojáků na hlídání muničního skladu ve Vrběticích a Stropnického úmysl jmenovat šéfem vojenské policie Pavla Kříže – pozn. red.). Na spoustě věcí jsme se naopak dohodli, ale ty nejsou pro média zajímavé. Já ale nemohu nečinně přihlížet, když je moje nebo vládní rozhodnutí zpochybňované.

Vojáci bývají loajální, proto je takový konflikt dvojnásob překvapivý, ne?

Já jsem panu prezidentovi slíbil, že už tuto záležitost nebudu medializovat. Omezím se proto na jedinou větu: Náčelník generálního štábu je ve svých vojenských kompetencích maximální autorita, ale v systému civilního politického dozoru nad armádou je podřízeným ministra obrany. A je dost obtížně myslitelné, aby třeba i opakovaně zpochybňoval nějaké rozhodnutí ministra.

Chcete, aby generál Pavel odešel z funkce náčelníka generálního štábu dřív?

To určuje prezident. Já ale neznám jinou instituci, kde by souběh od odchodu bývalého do jmenování nového trval šest měsíců. Nepřipadá mi to úplně funkční. Neumím si představit, že by tak fungovali třeba odcházející a nastupující ministr.

Generál Pavel nastoupí do vysoké funkce šéfa vojenského výboru NATO. Nepoškodí Česko, až se ho zeptají na ministra a on odpoví, že se Stropnickým měl velké neshody?

Určitě ne. Teď jsem byl na setkání ministrů obrany. Od nikoho jsem na to nedostal jedinou otázku. Ptal jsem se i velvyslance při NATO pana Šedivého, jestli to tam někdo nekomentuje. Odpověď zněla: Ne, není to téma.

V Praze teď vládnoucí ANO a ČSSD daly ultimátum koaličnímu partnerovi z Trojkoalice. Váš syn Matěj musí opustit post náměstka primátorky, protože nehlasoval pro některé koaliční návrhy. Jak to vnímáte?

Nesleduji to zblízka. Vím, že jde o odpadky a o stavební věci. Matěj je z titulu své funkce zodpovědný za firmu, kterou si Praha na svoz odpadu zřídila. Jádro pudla je v tom, že patrně za Béma si dvacet procent někdo z docela velkých hráčů koupil. Jak má Matěj bránit tuto firmu, když má být výběrové řízení, ve kterém se o to ten s dvacetiprocentním podílem uchází s jinou firmou? Vždyť Matěj hájí městskou firmu. Důležitou věcí je, že nehlasoval, ale neshodil to. Protože byla dohoda, že ten jeden hlas přijde odjinud (pro byla Monika Krobová Hášová, která opustila klub TOP 09 – pozn. red.). U stavebních předpisů také neznám detaily. Ale rozhodně vím, že Matěj je poslední, kdo by chtěl prodlužovat stav, kdy v Praze přes billboardy v podstatě nevidíte ulice. On je poměrně razantní, někdy je v dialogu nepříjemným protivníkem, nechce umět takové ty politické obchody. Na druhé straně se o něm ale nedá říkat, že je to nějaký zelený chlapík nebo protekční synáček. On z nich má téměř největší komunální zkušenost. Šest nebo kolik let byl v Praze 3 řadovým zastupitelem a pak místostarostou. Vždyť díky němu nebude z Nákladového nádraží Žižkov nějaká nesmyslná developerská zóna. Říct o něm, že něco rozbíjí, je trochu povrchní.

Vidíte, pokud se dostanete do vedení hnutí, budete tam dost možná sedět se šéfkou pražského ANO, které dává vašemu synovi ultimáta, aby odešel...

Život může přinášet různé zábavné situace. My o tom jednou s nadhledem mluvili s naším předsedou. Říkal jsem – možná se k vám dostávají zprávy, že ten Matěj tzv. zlobí. Ale je to dospělý člověk, má svůj život a já to za něj nebudu nějak vysvětlovat. Pan předseda mi řekl, že to chápe a že to naše vzájemné fungování neovlivňuje. Za komunistů trpěly děti za hříchy svých rodičů, bylo by docela pikantní, kdyby to teď bylo naopak. Nemyslíte?

V pozici ministra obrany si neříkám – když neudělám tady ten ústupek, tak na to doplatím.