Proslov ministra obrany na pohřbu Jaroslava Lieskovana (22. červenec 2014, Hradec Králové)

Drahá paní Jano, vážená rodino, vzácní hosté, dámy a pánové,

nenavazuje se mi úplně snadno na slova dlouholetého přítele a spolubojovníka Jaroslava Lieskovana, který tady mluvil přede mnou.

Ta správná slova se těžko hledají. A tak použiji ta úplně obyčejná.

Je prostě vždycky hrozně smutné ztratit někoho blízkého. Manžela, tátu, kamaráda, syna. A vlastně žádná útěcha toho moc nezmůže. Nakonec má člověk pocit, že je na tu bolest sám a musí si tou křížovou cestou projít. A jen si opakuje, jak hrozně krutý a nespravedlivý dokáže být osud. Vy, paní Jano, ale nejste sama. Máte tři krásné děti. A Váš Jaroslav má spoustu přátel. A já Vám, s dovolením, také pomůžu.

Neměl jsem, bohužel, tu čest Jaroslava Lieskovana poznat, ale hodně jsem o něm slyšel. Do služby nastoupil v roce 1995 ke 43. výsadkovému praporu v Chrudimi a byl tomu útvaru věrný po celých devatenáct let. A to něco znamená. Byl to srdcař, hrdý na svoji uniformu, armáda pro něj znamenala hodně. Skoro druhý domov. Do Afghánistánu nastoupil naposledy jako jeden z nejzkušenějších, jako mazák v tom nejlepším slova smyslu.

Když se řekne „výsadkář“, tak ten, kdo ho znal, ví, že to byl právě On. Pan Výsadkář. Pan Voják. Jeho slovo vždycky platilo, byl vždycky tam, kde bylo potřeba.

Lessy, jestli si mohu dovolit Vás takhle oslovit, všichni si Vás nesmírně vážíme a jsme na Vás hrdí. Smrt na tom nic nezmění. Je to jen slabika.

Smrt je navíc zbabělá. Vždycky v přesile. Přesto jste se jí postavil tak statečně, jako nikdo. Skoro týden jste s ní bojoval nerovný boj. Chtěl bych, abyste věděl, že kamarádi stáli frontu, aby Vám mohli dát krev. Doktoři nevěřícně kroutili hlavou. Mluvil jsem s nimi. Ještě nezažili, aby někdo dokázal tak dlouho vzdorovat takovým poraněním.

Skláním se před Vámi, Lessy. Ve službě České republice jste žil, pracoval i zemřel. Vaše pouť po téhle zemi byla, bohužel, příliš krátká. Ale ten čas, který Vám byl vyměřený, jste dokázal proměnit ve velký život. Na takové vojáky se nezapomíná. Sbohem, pane Lessy a děkujeme!