Rusko anexí Krymu vypustilo džina z lahve

Rozhovor ministra obrany Martina Stropnického pro deník Mladá fronta DNES (autor: Pavel Švec)

Není moudré žehrat na bezpečnostní situaci a čekat, až to za nás vyřeší jiní. Tak obhajuje ministr obrany Martin Stropnický výrazné posilování české armády.

Bezpečnostní situace ve světě je nejhorší od pádu železné opony, hrozba války se přiblížila Evropě, varovná doba se nesmírně zkrátila. „Víme, že má naše armáda nedostatky, ale tím, čím se v NATO prezentuje, je vždy vnímána velmi pozitivně. Ví se o nás, že nejsme početně velká a špičkově vybavená armáda, ale z hlediska lidského potenciálu a schopností jsme hodnoceni velmi vysoko. Jsme operativní a aktivní,“ říká ministr obrany Martin Stropnický.

Odkud hrozí největší nebezpečí?

Naštěstí patříme mezi státy NATO, které nejsou přímo vystaveny nějakému ohrožení. Vůbec to však neznamená, že se nás zhoršení bezpečnostní situace netýká. Za poslední dva roky došlo k akceleraci tohoto stavu. Anexí Krymu jako by se vypustil džin z lahve. Rusko masivně zbrojí a cvičí. Z toho vyplývá přirozená obava pobaltských států a Polska – členů NATO.

Dalším zdrojem obav Evropanů je Blízký východ. Čeho se máme více obávat?

To je druhý základní zdroj ohrožení. Tam se odehrává letitý konflikt mezi šíity a sunnity. Ale nejen to. Že se obáváme migrantů, je jedna věc, ale je nepochybné, že se s nimi do Evropy přestěhuje tento náboženský konflikt. Oni ho nepřestanou řešit, když budou v azylu ve Švédsku či v Německu. To je možná větší nebezpečí než nějaká pouliční brutalita vůči ženám. To je měřítkově úplně jinde.

Je z pohledu nasazení armády akutnější, že muslimové přinesou konflikt do Evropy, nebo že Rusko vtáhne Česko do konfliktu tím, že vpadne do členského státu NATO?

Konflikt v současném světě nebývá tak čitelný, přesně identifikovatelný jako v minulosti a třeba ten migrantský se odehrává v civilních strukturách, i když má prvky organizovanosti. Je to riziko, se kterým není mnoho zkušeností. Nicméně nasazení armády na vlastním území je vždy choulostivé. Nasazení cizího vojska ve spojenecké zemi proti dost obtížně identifikovatelnému nepříteli je taky složité. Nehledě na to, že to ohrožuje prestiž té země, která svým občanům de facto říká, že není schopna bezpečnost zajistit vlastními silami. Všechny státy budou mít snahu to zvládnout samy, a především policejními složkami. Armáda nastupuje až jako jakási záloha, posílení policie a jako odstrašující element.

Připusťme si hypotetickou situaci, že nějaké neoznačené ozbrojené jednotky, stejně jako na východě Ukrajiny, vpadnou do Estonska, jež je členem NATO. Budeme ve válce?

Konflikt na Ukrajině je v zásadě konvenční válkou, ačkoliv je dost nečitelný. Kdyby se v Estonsku také náhle objevili „zelení mužíčci“, tak nikdo oficiálně nedeklaroval, že tam NATO vyšle armádu. Ale vycházím-li z kuloárových výměn názorů, jsem přesvědčen že by Aliance v tomto případě konala. Navíc pobaltské státy a Polsko vysloveně žádají o lokaci aliančních jednotek na svém území. Podle mých odhadů si je ruský prezident Vladimir Putin velmi dobře vědom, že by mohl rozpoutat zásadní konflikt, a neudělá to. Je proto důležité, aby věděl, čeho se v případě napadení Estonska či jiného státu NATO od Aliance dočká. A NATO dává jasně najevo svoje odhodlání toto teritorium bránit.

Se vrůstajícím napětím a členstvím v NATO vyvstal nový úkol pro naši armádu – záchrana českých rukojmí a evakuace ambasád. Je na to armáda dostatečně připravená a má na takové úkoly prostředky?

Ano, je. Máme na to speciální síly, které v rámci NATO provádějí ty nejsložitější úkoly. I Vojenská policie má na podobné úkoly elitně vycvičené vojáky. Teď bude mít na starosti naši ambasádu v Kábulu. Tedy lidi, výcvik i materiál na to máme. Navíc se můžeme spolehnout na spojenecké vazby. Pro řadu našich partnerů držíme ambasádu v syrském Damašku. Takže si dovedu představit situaci, že kdyby se dostali naši lidé v zahraničí do úzkých, tak by se nám tam dostalo pomoci.

Vláda schválila koncepci, podle níž se má česká armáda v následujících deseti letech rozvíjet. Utlumí se, či naopak posílí nějaké její vojenské schopnosti?

Chceme být univerzální armáda. Že bychom se měli vzdát určitého typu schopností, není dobrý plán. Když se podíváte na podobně velké státy Evropy, tak si spektrum schopností zachovávají s tím, že se na některé specializují. U nás jsou to speciální síly, chemici, doktoři, logistici a práce s vrtulníky. Nicméně trochu jsme v minulosti zapomněli na základní pozemní vojsko, takže v tom to musíme dohnat.

V NATO jsme předposlední v podílu vojáků na počet obyvatel. Jedním z hlavních úkolů je tedy asi doplnit stavy, že?

Ano, to je asi to nejzásadnější. Naplněnost některých jednotek je taková, že se mi ani nechce říkat jak. Někde je to jen padesát procent. Musíme se dostat na sedmadvacet tisíc profesionálních vojáků a pět tisíc záložáků.

Je to realistické?

Plán to je realistický, včetně financí, které jsou k dispozici. Dosavadní průběh náborů je povzbuzující. Češi zájem mají. Rekord týdne je dvě stě rekrutů. Tedy předpoklad, že bychom letos mohli nabrat osmnáct stovek lidí, je reálný.

Ve kterých oblastech musí armáda nejvíce zabrat?

Ty oblasti kopíruje plán, co budeme prioritně pořizovat. Tedy mobilní a letištní radiolokátory, vrtulníky, dělostřelectvo, upraví se nadzvukové gripeny, aby mohly útočit na pozemní cíle, doplní se počet pandurů a po roce 2020 se nahradí zastaralá BVP – bojová vozidla pěchoty. A podobnou obměnou projdou třeba i terénní nákladní kamiony. Někde se stále ještě jezdí na prastarých V3S. Musíme se zbavit archaické výzbroje zejména ruské provenience, abychom byli co nejvíce kompatibilní s NATO. A tam, kde to jen lze, sáhnout po domácím zbrojním průmyslu.

Jak si podporu tuzemského zbrojního průmyslu představujete?

Možností je celá řada. Například české výrobce bereme s sebou do zahraničí. Za dva roky jsme jim dopomohli k důležitým kontraktům. Snažíme se je zapojovat do aliančních struktur. A tím, že nakupujeme jejich techniku a zbraně, jim dáváme velmi dobré reference. To je také velmi důležité.

To ovšem narážíme na zakázky a výběrová řízení, které v minulosti přinesly mnoho podezření i prokázané korupce. Letadla CASA, koupě gripenů, pandurů...

Zákon o veřejných zakázkách novelizovala každá vláda. Přesto se množily skandály. A nyní je zákon v podobě, která dostává armádu do absurdních situací, které už mají co do činění s obranyschopností země. Pro příklad: máme stovky vozidel Tatra vyzkoušených v terénu, s vycvičenými řidiči a mechaniky a budeme jich potřebovat dalších sto, a přesto budeme dělat otevřenou soutěž, do níž budeme zvát výrobce nějakých cizích kamionů. To je úplný nesmysl. Přesto podle některých názorů bychom to takto dělat měli. Absurdní.

Takže se má změnit zákon?

Armáda už ve stávajícím zákoně výjimku má, pro případ, že je stát ve stavu většího bezpečnostního ohrožení. Jenže kdy přesně takový stav nastává? Mnohými je neustále zpochybňováno, zda je potřeba tu výjimku již skutečně použít. Nyní ta doba podle mého názoru je.

Chcete tedy, aby armáda měla specifické legislativní podmínky?

Ne permanentně. Ale měla by mít na své straně odvahu politiků a důvěru poslanců, kteří o zakázkách rozhodují. Vím, že je to kvůli zkušenostem s tímto resortem těžké, ale my se musíme excesů vyvarovat. Musíme výzbroj umět obhájit před veřejností jak kvalitativně, tak cenově.

Mluvíte o důvěře, ale jak chcete zamezit tomu, aby byly zakázky předražené a aby je ovládla korupce?

U zakázek, i zadaných napřímo, je samozřejmě nezávislý posudek ceny. A v současnosti ještě až trochu absurdně platí praxe, že se k zakázkám vyslovuje ministerstvo pro místní rozvoj, které hlídá, aby to zbytečně nenapadal Brusel. Zároveň jsme v chápání zakázek placených veřejnými penězi papežštější než papež. Zahraniční praxe je taková, že se nikdo moc neptá, proč byla armádní zakázka přidělena domácímu průmyslu. Mimochodem Francouzi zadávají takřka všechno domů. My se také musíme chovat přiměřeně sebevědomě a nebýt z Bruselu zbytečně ustrašení. Sami si pak vyrábíme problémy.

Třeba tuzemská Tatrovka má v české armádě monopol na středně těžké a těžké kamiony. De facto si tak může diktovat ceny...

To riziko vnímáme. Obranou jsou dlouhodobé kontrakty, a pokud bude Tatra moudrým podnikatelem, tak pro ni bude spolupráce s naší armádou prestiž, vizitka pro prodeje jejích výrobků jinam. A to v objemech, které mohou být podstatně větší. Kdyby nastal vůči státu neseriózní přístup, bylo by to podnikatelsky hodně neprozíravé.

Ale to se v Česku dělo.

Nedivím se vám, že máte pochybnosti. Ale my se s českými výrobci pokoušíme nastavit důvěru a férový podnikatelský vztah. Myslím, že se to daří. Ano, dodavatelé se snaží vydělat, ale marže musí být taková, aby stát nebyl za hlupáka. Věřte, že se nehodláme dostat do pozice vydíraného zákazníka. V zahraničních kontraktech se akvizice snažíme řešit na úrovni vlád, tudíž zcela bez prostředníků. Riziko neseriózního jednání je tak sníženo na nejnižší míru.

Češi se často ptají, jak dlouho je schopna naše armáda čelit válečnému útoku. Ačkoliv to vzhledem k tomu, že jsme obklopeni státy NATO, zní absurdně, ptám se také.

Česká armáda je jistě schopna bránit teritorium státu, ale nechtějte po mně počty týdnů či měsíců. Závisí to na mnoha věcech. Agrese by také nespadla z višně, doba vypuknutí konfliktu se nesmírně zkrátila. Oblast, na niž se proto hodně soustředíme, je rychlost reakce a informace.