Syn by mě zabil, rozhovor ministra obrany pro Hospodářské noviny

Rozhovor ministra obrany Martina Stropnického pro deník Hospodářské noviny (5. 2. 2016, autoři: Jindřich Šídlo, Václav Dolejší).

Jako ministr obrany je spokojen s rostoucím armádním rozpočtem a chystá nákupy zbrojní techniky za miliardy. Slibuje, že už bez Dalíků. Také je pyšný na syna Matěje, který by ale podle něj mohl energii investovat v jiné straně než u Zelených.

Nemá rád neustálou kritiku svého stranického šéfa Andreje Babiše. A dovolí si příměr: „Nejhorší je umlátit člověka, který se nějak vymyká. A to se nám v této zemi tradičně docela daří. Ema Destinnová pro nás nezpívala dost dobře, Antonín Dvořák skoro totéž, Jan Kaplický totéž… Vždycky se nám daří vytěsnit výjimečného jedince. A Babiš pro mě je výjimečný jedinec. Stejně jako Klaus i Zeman. Nejsou to šedivé myši. Všude se volá: Kde jsou lídři?! A když se nějaký najde, tak se do něj pustíme. Berme je i s komplikovaností, kterou v sobě vždy mají,“ říká Martin Stropnický.

HN: Dneska se v české politice zdá, že není pevnějších spojenců než duo Andrej Babiš – Miloš Zeman. Čím jsou si tak blízcí, v čem si vaše hnutí ANO s prezidentem tak rozumí?

Já to nevnímám jako téměř nerozborné přátelství, jak naznačujete. V minulých měsících se to mezi nimi pohybovalo příliv-odliv, podle různých situací. Pan Babiš měl k prezidentovi párkrát také kritické připomínky. Myslím ale, že jedna věc je spojuje. Není ani tak názorová nebo politická, ale lidská. Jsou to dvě osobnosti, které se vzájemně respektují jako individuality. Tohle jsem zažil ve vztahu Klause k Zemanovi. Zeman dnes podobně přiznává Babišovi určitý podnikatelský úspěch a také politicky-lídrovský úspěch. Na rozdíl od jiných lidí, protože u nás převládá mentalita, že držíme pěstičky a palečky tomu slabšímu.

HN: A vy sám v aktuálním sporu Miloše Zemana s premiérem Bohuslavem Sobotkou tedy držíte „palečky a pěstičky“ komu?

Být ministrem čehokoliv je také nějaká profese a vždy máte nějaké nadřízené. Já jako ministr obrany mám několik nadřízených, ať už v hnutí ANO, ve vládě a také na Hradě, kde je vrchní velitel ozbrojených sil. A to je pro mě vymezený prostor, v němž rozhodně není místo na to, abych značkoval nějakou hitparádu.

HN: Když máte příměr vztahu Klaus–Zeman, mohli by také Andrej Babiš s prezidentem uzavřít nějakou smlouvu? Nikoliv opoziční, ale spíš – já prezident, ty premiér?

To bude záležet na mnoha okolnostech. Bezpochyby fakt, že jsou sněmovní volby v říjnu 2017 a prezidentské volby v lednu 2018, asi bez vlivu a nějaké provázanosti nebude. Je to nešťastná věc, že se sněmovní volby z tradičního červnového termínu vychýlily. Bylo by fajn, kdyby se to zase vrátilo. Ale nedokážu si představit, že si 200 poslanců odhlasuje zkrácení mandátu o tři měsíce. Až Miloš Zeman v lednu 2017 oznámí, jestli do toho půjde znovu, odpálí sérii dalších kandidatur a začne se zbrojit. A do toho poběží kampaň na velké volby, takže prezident bude na sklonku mandátu jmenovat premiéra. To samozřejmě ty volby výrazně ovlivní.

HN: Může Miloš Zeman počítat s podporou hnutí ANO?

Pan Babiš bude těžko za hnutí prosazovat nějakou kandidaturu za situace, kdy to nebude mít solidní procentuální šanci na úspěch.

HN: Neboli když bude obhajovat Miloš Zeman, raději mu ustoupíte?

Nezlobte se, ale vy média z toho vytváříte až posvátnou hrůzu. Já bych netvrdil, že je to tak jasné. Myslím si, že pokud by se relevantní političtí hráči dohodli na společném protikandidátovi, tak nějaký čestný duel může nastat. Ale můj tip je, že to se nestane, protože možnost dobrého kompromisu je zúžená. Současný pan prezident je takzvaný lidový prezident a procento lidí, kteří takový typ vítají, je v naší zemi velmi vysoké. V minulých volbách bylo protikandidátů více, navzájem se likvidovali a brali si hlasy. Věděli to, ale přesto je nic nepřimělo se spojit.

HN: A vy byste chtěl, aby se někdo takový našel, nějaký protikandidát?

Já si myslím, že by to ani pana Zemana netěšilo, kdyby vyhrál nějak kontumačně. I pro společnost by bylo dobré, aby byla konkurence.

HN: A co vy? Andrej Babiš vás zmínil jako možného kandidáta na prezidenta, ale my nevíme, jak moc to brát vážně.

Každý slyšel tu Babišovu větu, takže já když dnes někam přijedu, dostanu rychle otázku, jestli budu kandidovat na prezidenta. Není to úplně komfortní situace, protože k tomu institutu chovám docela velkou úctu, přijde mi takové hloupé o tom hauzírovat jako o vedoucím Albertu. Já myslím, že teď to nemá druhé kolo. Upřímně, opravdu upřímně, se tím nezabývám. Jestliže se stane pravděpodobnou situace, že se na nějakém společném kandidátovi shodne víc stran i mimo ANO, nastala by hypotetická fáze, že bych se musel ucházet o podporu uvnitř hnutí. Teď mě nutíte do toho příšerného výroku „nevylučuji to“. Přijďte s touhle otázkou, až hnutí řekne: My tě do toho pasujeme a pokusíme se najít podporu i u jiných stran.

HN: Hnutí vás nedávno pasovalo do čela pražské organizace ANO. Jak se vám o pražské koalici jedná s partnery, kteří o vás říkají „manažeři, které nám ANO slibovalo, jsou lidé, kteří nic pořádného neumějí a všeho se bojí. V tomto ohledu je ANO klam a podvod, to bude třeba voličům ukázat“?

Za svého mládí bych si vyhrnoval rukávy. Ale protože už jsem oprýskaný, vím, že to je jen taková sloganovitá mluva a že ten člověk se pak klidně na vás u kávy usmívá a dohaduje koalici.

HN: A už jste ji v Praze se synem dohodli?

To řekl můj syn? Mně to znělo jak z ODS… Syn je svéráz. Já s ním ale vyjednávat nemohu – už z podstaty, to za mě dělají jiní. Ale to jsem řekl hned, když jsem se stal v Praze předsedou.

HN: Jste na Matěje, který se teď stal předsedou Strany zelených, pyšný?

Nebudu hodnotit jeho výroky, to by asi bylo dost těžké. Jako každý normální otec jsem rád, že se mu splnil jeden dílčí cíl, který si vytyčil. Syn by mě zabil, ale skoro si říkám, že je škoda, že svou energii a lidskou poctivost investuje na poli, které je u nás problematické.

HN: Myslíte Stranu zelených?

Ano. To je další místní iracionalita. V zemi, kde všichni milují přírodu, kde naši dědové jezdili na Sázavu a stavěli sruby, se vytvořila kategorie jakéhosi zeleného terorismu, která spoustě lidí vadí. A říkají to stejní lidé, kteří si doma pižlají trávník a vyndavají z něj broučky. Samozřejmě že jsou i zelení extremisté. Ale kdybych byl mladý, kam bych asi vstoupil? Do strany, která podporuje stavbu logistických center někde uprostřed polí? To asi ne. Vlastně nechápu, proč ta strana nemá osm procent.

HN: Byl jste jednou z hlavních tváří ANO při jeho vzestupu v roce 2013, ve volebním klipu s Andrejem Babišem na pískovišti jste říkali, „aby tu naše děti chtěly žít a zářily jim oči“. Povedlo se vám to?

Do ANO jsme já i spousta lidí vstupovali z posledního záchvěvu občanského postoje, jakkoliv to zní romanticky. Měl jsem čím dál intenzivnější pocit, že se moje životní prostředí podobá 80. letům. Že musíte být členem nějaké strany, abyste mohl být primář nebo ředitelka mateřské školy. Že je to všechno hrozně protelefonované. Idealismus v první kampani byl velký. Lidé tam nešli s tím, že sní o superbu a ochrance. A nikdo nepočítal s tím, že bychom v říjnu 2013 mohli mít přes deset procent. A najednou jsme měli osmnáct a museli plavat. I mezi poslanci dodnes převládá tahle skupina. Ale to už nemohu říct o komunální politice. V dalších volbách už jsme byli strana se šesti ministry a preferencemi kolem 25 procent. To přitáhlo spoustu nejrůznějších typů a z toho jsou problémy na radnicích. Když vidím partajní život na komunální úrovni, mnu si někdy čelo.

HN: A to si ještě zopakujete v krajích.

Ano, ale to není věc konkrétní strany, to je věc sociologická. Bohužel tady existuje omezený počet slušných lidí, kteří jsou ochotni nést osobní oběť a vstoupit do politiky.

HN: Jaký je váš názor na imigrační vlnu? Váš předseda mluví o invazi do Evropy, doslova o povodni. Prezident to popisuje stejně a žádá armádu na hranici.

Má to dvě roviny. Aktuální a dlouhodobější. Aktuálně u nás neřešíme žhavé problémy, tábory pro uprchlíky nejsou ani obsazeny. Teď opravdu není nutné harašit řetězy. Ale atmosféra ve společnosti je taková, že denně dostávám několik rozhořčených e-mailů, někdy i vulgárních, útočných a výhružných: jak to, že nic nedělám, a že bychom to tady měli obehnat plotem.

HN: Protože poslouchají vašeho předsedu.

To si nemyslím. On mluví o dlouhodobém hledisku, že Evropa se opravdu musí pochlapit. Teď se snaží měnit diskusi, ochrana schengenského prostoru už není sprostý pojem ani řečnický obrat. A připouští se, že pevným pohledem do očí se to neochrání a musí se udělat něco fyzicky. Plot je s prominutím ošklivý, ale bez něj to úplně nejde.

HN: Jsou obavy, že mezi příchozími do Evropy mohou být aktivní teroristé, přehnané?

Říct, že tam nejsou, v podstatě není možné. Ale líčit to tak, že každá bárka má svého snajpra, je taky nesmysl. Nechci to bagatelizovat, ale bohužel lidí schopných teroristického činu s evropskými pasy je tolik, že vaše otázka je skoro zbytečná. Vím, že to zní cynicky, ale je to realita. Říká se, že na Balkáně jsou výcvikové teroristické tábory, ale že tam byly ještě před uprchlickou vlnou. Naši policisté a vojáci ve Slovinsku mi však říkali, že tam u některých mladých mužů rozpoznali tetování, která mají bojovníci Tálibánu.

HN: A co v tu chvíli dělali?

Nic, co mohli udělat? Oni nic nezákonného nedělali, jen měli na předloktí znak příslušnosti k nějakému klanu. Ale jak jim to budeme dokazovat?

HN: Pojďme k vaší práci – není pro ministra obrany migrační krize ideální příležitostí, jak si říct o peníze navíc? Podle ministra financí a vašeho stranického šéfa musíme dokonce mohutně zbrojit.

Ano, i když mi to nejde přes pusu, ale mezinárodní situace nám pomohla, minimálně v tom, že přesvědčila některé lidi, že mít armádu se vyplatí. Když jsem na ministerstvo před dvěma lety přišel, byla situace skoro zoufalá, armáda byla odříznuta od kyslíku. Já nastoupil a začali za mnou chodit generálové a vypočítávat, kdo nemá boty, kdo kalhoty a kdo čepici. A zároveň rozpočet byl několik desítek miliard. Až později jsem poznal, že aspoň něco koupit mohli. Ale je fakt, že se nakupovalo dost draho. Žádný ministr vám neřekne, že má peněz dost, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsme s rozpočtem v háji. Peníze jsou to slušné, máme přislíbeno čtyři až pět miliard navíc každý rok. To nám umožňuje rozumný rozvoj.

HN: V úterý dostal Marek Dalík nepravomocně pět let za korupci při nákupu pandurů. Jakou máme jistotu, že se i další armádní obchody, na které teď máte peníze, nebudou dohadovat v restauraci U Malířů?

To se opravdu opakovat nebude. Nebudeme nakupovat vrtulníky přes firmu ani přes firmu a prostředníka, ale pouze jako vláda od vlády. Obeslali jsme tři vlády a ty nám prostřednictvím firem, s nimiž mají úzkou vazbu, dají nějakou nabídku. Tu pak tady na ministerstvu vyhodnotíme a já výsledek přinesu na vládu. Nákup vrtulníků za dvanáct miliard je největší akvizicí tohoto volebního období.

HN: Kdy se Česko dostane zpátky na dvě procenta HDP na obranu, jak jsme slíbili skoro před 20 lety při vstupu do NATO?

Není to sice podmínka našeho členství, ale i gentlemanské sliby se mají dodržovat. Na druhou stranu, tenhle závazek dodržuje pět zemí: Spojené státy, Británie, Polsko, Estonsko a možná pro někoho překvapivě Řecko. Za nejdůležitější ale považuji, že se obrátil trend a že meziročně rostou peníze pro obranu o deset procent. V roce 2017 bychom se měli dostat přes hranici padesáti miliard korun, která je podle všech expertů nutná, aby armáda jen nepřežívala, ale rozvíjela se.