Jak to bylo s tím klukem z hájenky

Autor: Libuše Pavlíčková tisková a informační pracovnice Krajské vojenské velitelství Jihlava

Ve čtvrtek 22. listopadu 2012 se v Jihlavě uskutečnilo slavnostní pokřtění knihy válečného veterána Oldřicha Zeleného „Život kluka z hájenky“. Příběh knihy se odehrává v době druhé světové války na Vysočině. Kniha byla vydána v rámci projektu „Péče Československé obce legionářské o válečné veterány v České republice v roce 2012“, za finanční podpory Ministerstva obrany České republiky.

Slavnostní akce se zúčastnili představitelé Československé obce legionářské v čele s Petrem Hozlárem, předseda Sdružení válečných veteránů kraje Vysočina Jan Frenc, váleční veteráni Tichomír Mirkovič a Josef Sztacho, členové Českého svazu bojovníků za svobodu v čele se Zdeňkem Laštovičkou, terénní pracovníci péče o válečné veterány kraje Vysočina, starostové obcí ze Žďárska, pracovnice Krajského vojenského velitelství Jihlava, rodina Oldřicha Zeleného a jeho přátelé.

Velkým zážitkem pro všechny bylo vystoupení mezzosopranistky Táni Janošové.

„Bylo to tedy za té poslední světové války a konkrétně už po Stalingradu a počátkem léta 1943, když večer na dveře naší hájenky, která stála u lesa a od ostatních chalup asi 300 metrů vzdálená, někdo opatrně tichounce zaklepal. Já tehdy devítiletý klučina už klimbal, ale přesto mne zajímalo, kdo by to mohl být. Táta na můj zvědavý dotaz odpověděl, abych se nestaral. Když se to opakovalo, otec uznal, že bych to mohl říct kamarádovi z další hájenky, Láďovi Ptáčkovi, se kterým jsem chodil do školy do Odrance a tak mi odpověděl: „To jsou uprchlíci - ruští zajatci a Němci je honí a zastřelili by je a nás také, že jsme jim pomáhali s jídlem a šatstvem,“ vyprávěl Oldřich Zelený a dodal: "To bylo překvapení! Dosud jsme si hráli na četníky a na zloděje a četníci byli ti správní a ti ostatní byli špatní. Nyní to bylo naopak."

Ty návštěvy se stávaly pravidelnými, jídlo se jim z opatrnosti nosilo do obilí nebo do studánky v lese za hájenkou. Pak přišel podzim a dva chlapi mluvící cizí řečí - rusky se nastěhovali do komůrky v hájence a brzy k nim přibyli další dva. "Učili mě rusky, vyrobili mi samostříl a já jsem o tom svému kamarádovi nesměl říct ani slovo a taky jsem to až do konce války dodržel. Naučili mě zpívat ruské písně a já jim od pošťáka Lempery nosil noviny a četl hlášení z Vůdcova hlavního stanu. Nejvyšší šarže byl Armén major Ilikčjan a ten zakresloval na mapě východní Evropy válečnou situaci. Když tam bylo napsáno, že německá vojska se přesunula do předem připravených pozic, tak to znamenalo, že Němci zase ustoupili, to nastal velký hlahol, i když do konce války byla ještě dlouhá doba."

V tu zimu do světničky za Rusy začalo prý chodit dost českých lidí. Byli to představitelé čs. odboje - Veselý, Štajner, a Soška, podplukovník Svatoň a hlavně pan Kavka, který Rusy honil na lyžích, aby nezchoulostivěli. Když přišlo jaro, podle vyprávění Ondřeje Zeleného, se Rusi odstěhovali do zemljanek a major Ilikčjan byl vyslán generálem Lužou na spojení s Rudou armádou. "No a tak to šlo celé léto, přicházeli, odcházeli, maminka nestačila vařit, prát, zašívat, starat se o domácnost i hospodářství. Nevím, jak to mohla všechno stihnout."

V létě po přestřelce u Netína se tam objevili angličtí parašutisté a jeden si v hájence léčil postřelení na noze.

Přiblížil se podzim a přišli sovětští parašutisté. Kolem vánoc se ve světničce konala porada mezi sověty a naším odbojem. To už byl po smrti generál Luža i podplukovník Svatoň. "Já jsem byl poslán hlídat příjezdovou silničku od Nového Města na Moravě, odkud se dal čekat útok německých bezpečnostních orgánů - gestapa, Jagdkomanda atd. Byla veliká zima a nějaké moc teplé oblečení nebylo. Táta hlídal z okna verandy a já na rohu lesa a silnice."

Štědrý večer rodina trávila společně s Ottou Kafkou - velitelem po podplukovníku Svatoňovi. Byl již v ilegalitě a jeho paní bohužel v koncentráku za výrobu falešných dokladů.

"No a přišel začátek února, konkrétně 8. únor 1945 a maminka nás vzbudila ještě za tmy, abychom se my děti oblékly, že se tatínek ztratil a že neví, co se bude dít. A taky jo. Sotva se trochu rozednilo, byla hájenka obklíčená německými vojáky - Jagdkomandem a vtrhly dovnitř. Maminka pod namířeným samopalem v rohu místnosti a my děti se krčili u lavice, strachy a zimou se třásly. Po asi hodinové prohlídce velitel křikl německy, že se zase vrátí, ale snad za čtvrt hodiny tu byli zas a zase prohlídka a opět nic nenašli. To naše maminka stačila od půlnoci, když se dověděla od táty, že on musí uprchnout, při světle petrolejky všechno sklidit do jámy pod schody a zaházet dřevem. Jednalo se o výrobky těch našich Rusů i o tu mapu se zákresem fronty. To kdyby Němci objevili, tak by bylo zbytečné něco zapírat. Kolem poledne, když se Němci stáhli do myslivny, kde byla kancelář a telefon, mě maminka řekla, ať jedu na Milovy k babičce a řeknu jí, že se na Koníkově střílelo, a že se tatínek ztratil. Aby k nám strýc z Brna, který měl v sobotu přivézt nějakou součástku k radiostanici, nejezdí, " zavzpomínal Ondřej Zelený a pokračoval: “ A tak jsem sám vyjel na lyžích jako do školy, přes Odranec a dál k babičce. Byla nízká mračna a vůbec takový pošmourný den. Minul jsem naši školu, která byla na konci Odrance. Nikde ani živáčka. Pokračuji ke Kuklíku a jak jsem sjížděl do toho údolí, tak najednou proti mě dva chlapi v uniformách. Co teď? Usoudil jsem, že kdybych začal najednou uhýbat, tak bych byl podezřelý. Tak jsem jel přímo nadrzo na ně. Když jsem přijel blíže, bylo vidět, že jeden je protektorátní a druhý německý četník. A hned spustili - kdo jsem, jak se jmenuji, co tady dělám. Měl jsem dost strach, nechci ze sebe dělat hrdinu. A tak jsem řekl, že jedu z Odrance ze školy a že bydlíme támhle dole a i nějaké jméno jsem si vymyslel. Už si teda nepamatuji jaké a že se tady vozím na lyžích. Chvíli jsem čekal co bude. Pak ten Němec mávnul rukou a český, abych mazal domů, že teď není doba na nějaké lyžování. Udělali vpravo vbok a pokračovali k Odranci. Já, abych dodal věrohodnost svým slovům, tak jsem se otočil a jako že ještě trochu lyžuji."

Dále Ondřej Zelený pokračoval ve vyprávění, že když viděl, že se po mně neohlížejí, tak ostře změnil směr a pokračoval na Vříšt´a Německé - nyní Sněžné. To se už docela smrákalo. Pak přišel Valdorf - nyní Podlesí, dolu k potoku a zase nahoru k cihelně. To už byl terén, který znal. Od cihelny doprava a po asi 300 metrech u rybníka k hájenca dědy Mrkose a babičky. To byl cíl cesty. Zprávu ze sebe s pláčem v babiččině náručí vyklopil a byl u konce svých sil.

Probudil se až druhý den k obědu. Domů se vrátil asi až za pět dní a to už to hlavní, surové bití a kopání maminky bylo u konce, ale prohlídky, výslechy, provokační návštěvy Vlasovců, hlídání hájenky zpoza buků pokračovaly. Ale to nebylo vše. Byli sami doma a najednou se ozvalo bouchání do dveří. "Šel jsem otevřít a už jsem ji měl. Facku a píchání do břicha hlavní pistole parabola. Ustupoval jsem až do kuchyně a tam začal můj výslech s tou namířenou pistolí a křik - kde je táta, kdo k nám chodil, kam táta chodil. A ta pistole chvíli mířila na obličej a střídavě na břicho a stále dokola - kde je táta, kam chodil, kdo chodil k nám a pořád křik."

"Nevím jak dlouho to trvalo, čtyřletá sestra Boženka a dvouletý bratr Jiřík se ke mě tulili a já jsem jen koktal, že nic nevím, že nic nevím. Skončilo to tím, že jeden z Němců našel v komoře krabici od bot se zbytky cukroví. Pak ještě znovu křičeli, že musím vše nahlásit, kdyby k nám někdo cizí přišel a šermováním tou parabolou to skončilo. Ještě chvíli potom jsme se strnule drželi za ruce, než jsem se odvážil za nimi zavřít dveře. A to bylo asi 6 týdnů před koncem války a oni dokázali s dětmi takto surově jednat. Mě bylo deset let a pět měsíců."