Příběh plný emocí

Dlouho očekávaný film Lidice nabízí nový pohled na tragický osud obce za 2. světové války. Jedním z partnerů filmu je Ministerstvo obrany ČR a po odborné stránce se na něm podílel podplukovník Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu Praha.

Podle scénáře Zdeňka Mahlera, oceněného cenou Sazky v roce 2007, nabízí režisér Petr Nikolaev nový pohled na tragický osud Lidic za 2. světové války z neobvyklé perspektivy. Přibližuje osudy obyvatel Lidic skrz mezilidské vztahy, a to zejména lásku, která stojí na začátku celého příběhu. Skutečné příběhy tří mužů, jejichž osudy ovlivnily osobní lidské vztahy a nevěra, se prolínají s dramatickými historickými událostmi roku 1942, které vedly k vymazání obce z mapy. Jde o velkofilm plný emocí, který poukazuje na to, jak zdánlivé maličkosti mohou změnit chod dějin a způsobit tragédii.

Film je natočený podle skutečných událostí a hlavní postavy skutečně existovaly. V roce 1942 po atentátu na druhého muže třetí říše Reinharda Heydricha dochází k vypálení této malé české vesnice a jako záminka k vypálení obce stačil jeden milostný dopis.
V době svého tragického konce, v červnu 1942, měly Lidice za sebou dějiny trvající nejméně šest staletí. Nacisté chladně popravili všechny lidické muže, ženy nechali převézt do koncentračního tábora a děti, až na několik málo, které dali na převýchovu, zplynovali v Chelmnu. Celková bilance – 192 popravených mužů, 60 umučených nebo popravených žen a 88 zavražděných dětí. Obec Lidice byla vymazána z map a srovnána se zemí. Hlavní postavou filmu, kterou herecky ztvárnil Karel Roden, je lidický místostarosta František Šíma (ve skutečnosti František Saidl). Lidickou apokalypsu přežil jen proto, že byl v době masakru uvězněn. „Ten člověk si nese po celý zbytek života cejch prokletí. Nešťastnou náhodou v hádce zabije syna a jako by byl za trest odsouzen k životu,“ říká režisér Petr Nikolaev.
Film sleduje zároveň i příběh lásky dvou mladých lidí – hrají je Veronika Kubařová a Marek Adamczyk, kteří nerozvážně poskytli záminku k vyhlazení Lidic, když se chlapec proto, aby dívce zaimponoval, vydával za parašutistu.
„Už někdy před sedmi lety, když byla dokončena kniha „Lidice, příběh české vsi“, se mi ozval Zdeněk Mahler s tím, že usiluje o zfilmování svého scénáře napsaného podle jeho novely Nokturno, a požádal mě, zda bych v případě realizace filmu nepůsobil po historické stránce jako poradce,“ říká pplk. Eduard.Stehlík. „Proto se na mě pak obrátila režisérka Alice Nellis, která měla film Lidice původně režírovat, zda bych po odborné stránce neprošel scénář, jehož konečnou verzi právě dokončila. Když nešťastně onemocněla a režii převzal Petr Nikolaev pokračovali jsme automaticky dál.“

Spolupráce vojenského historika měla několik fází. Podílel se na tvorbě otázek v rámci soutěže, která v rámci propagace filmu probíhala na webových stránkách filmu a ještě před samotným začátkem natáčení poskytl filmovému štábu téměř tisícovku fotografií ze starých Lidic. „Díky tomu měli usnadněnou práci například filmoví architekti, kteří vytvořili divákům téměř dokonalý dojem při pohledu na Lidice,“ pokračuje Eduard Stehlík. „Ale zajásali i kostyméři, kteří podle těchto autentických snímků nakonec skutečně šili filmové kostýmy. Perličkou je i to, že při výběru komparsistů se štáb snažil o dokonalou podobu s opravdu existujícími postavami. Dokonce se na základě historických fotografií z mé knihy ve filmu dodatečně objevily některé reálné postavy, například beznohý trafikant Augustin Pospíšil, který patříval mezi rázovité figurky starých Lidic.“
O profesionálním přístupu režiséra Nikolaeva svědčí i to, že nic nenechal náhodě a vojenský historik byl osobně přítomen i při natáčení některých důležitých scén filmu. „Zúčastnil jsem se zejména drastické scény popravy lidických mužů,“ vzpomíná Eduard Stehlík. „A jinak jsem po celou dobu natáčení působil, jak to ostatně režisér Petr Nikolaev sám s oblibou říká, jako přítel na telefonu. Pokud řešil nějaké historické detaily nebo se některé lidské příběhy propojovaly s protektorátní realitou, následovaly půlhodinové i hodinové telefonáty, často dlouho do noci.“
Odborníci z Vojenského historického ústavu Praha pro štáb připravili například texty dobových historických hlášení protektorátního rozhlasu, která ve filmu působí jako zvuková kulisa, nebo sestavili autentické seznamy popravených vlastenců za stanného práva.

Tvůrci filmu věří, že film Lidice uvidí hodně lidí, zejména těch mladých. Je to smutný příběh plný emocí, ale je postavený na skutečných příbězích a lidské osudy v něm nejsou smyšlené. Odkaz lidické tragédie je stále živý, a proto stojí za to si ho neustále připomínat.

Premiéra filmu LIDICE se uskutečnila v úterý 31. května 2011 pražském kině Lucerna, slavnostní projekce filmu byla ve čtvrtek 9. června 2011 v předvečer lidické tragédie přímo v Památníku Lidice. Od 2. června běží v kinech.

Oficiální stránky filmu Lidice: