Reakce na: Dopis vojáka: O mém ne-setrvání v armádě rozhodl státní tajemník ignorující vůli velitele

Autor: odbor komunikace MO

Dne 12. května publikoval server ozbrojeneslozky.cz článek s názvem Dopis vojáka: O mém ne-setrvání v armádě rozhodl státní tajemník ignorující vůli velitele. Vzhledem ke zkresleným informacím, které jsou autorem článku, svobodníkem D. U., čtenářům podávány, považujeme za důležité skutečnosti uvést na pravou míru a upozornit na několik zásadních bodů, kterým se ve svých komentářích vyhýbá.

Autor v textu popisuje svůj 14letý kariérní postup takto: výkonný praporčík, náčelník dílny, střelec strážný, starší řidič, mladší technik, velitel družstva zabezpečení provozu, řidič a dává ho za vinu politickým a úřednickým rozhodnutím. V článku pak dále indikuje, že za jeho blížícím se koncem ve službě stojí nárok na výsluhu, který mu má být upřen, vzhledem k tomu, že nedosáhne 15 let služby: „Prakticky se nový kariérní řád začal využívat tak, že se voják v armádě udrží tak 10 až 14 let. Proč ne déle? Protože pak by měl nárok na výsluhu…Výsluha nebude, ale slibem nezarmoutíš. A tak milé bojovníky vycucají po fyzické i psychické stránce a zhuntované je odkopnou jako psa.“

Kariéra svobodníka D. U., byla skutečně ovlivněna reorganizacemi v armádě, stejně jako služba většiny vojáků v posledních 20 letech. Není však pravdou, že v tomto konkrétním případě reorganizace dotyčného znamenaly pouze služební sestup, jak uvádí. Při reorganizaci v roce 2008 byl jmenován do vyšší hodnosti (rotmistr) při přeložení z místa řidiče na místo staršího řidiče a při následné reorganizaci v témže roce mu byla hodnost zachována. Nikde následně neuvádí, že v roce 2011 musel být zařazen do dispozice a následně na jiné služební místo ne z důvodu reorganizace, ale z důvodu neudělení osvědčení pro seznamování se s utajovanými skutečnostmi ze strany Národního bezpečnostního úřadu.

Ano, v roce 2013 skutečně D. U. ve vojenské hodnosti výrazně klesl. Šlo o rozhodnutí jeho přímého nadřízeného, a to „na základě splněných kvalifikačních předpokladů, zhodnocení dosavadního průběhu služby a dosavadní praxe“. Přitom se jednalo o službu v útvaru, který se zcela nově stavěl a do kterého byla jednotka, ve které dotyčný působil, včleňována. K tomuto rozhodnutí/návrhu tak musel mít jeho přímý nadřízený své důvody. Nestalo se tak rozhodnutím „ouřadů sedících v kancelářích v pražských Dejvicích“, jak píše. Návrh velitele reflektoval služební hodnocení dotyčného, které je za posledních 5 let opakovaně pouze na průměrné úrovni, stejně jako například k faktu, že i přes zdravotní způsobilost „bez omezení“, se zmiňovaný „ze zdravotních důvodů“ neúčastnil v posledních dvou letech výročního přezkoušení z tělesné přípravy. Přesto mu byl v té době (2013) prodloužen služební poměr o další 3 roky.

Od roku 2013 tak svobodník D.U. zná termín vypršení svého závazku. Závazku, který má končit po 15 letech jeho služby vojáka z povolání. Nebude tedy „odkopnutý jak pes“, jak uvádí. Z armády odejde s výsluhovým příspěvkem až do konce života a s odchodným ve výši 4 průměrných hrubých platů, nebo odbytným ve výši 12,5 průměrných hrubých služebních platů.

S ohledem na průběh služby, výsledky služebního hodnocení, v kontextu odborné přípravy, kterou mu armáda poskytla a nároků, které mu ze služby vzniknou, je zřejmé, že se k svobodníkovi D. U. ozbrojené síly zachovaly více než slušně.