Veronika Freimanová vzpomínala v Armádním muzeu na svého předka, plukovníka čs. armády L. Preiningera

Autor: Andrej Halada

Armádní muzeum Žižkov se stalo v nedávných dnech místem vzniku nového dokumentárního filmu České televize. Protagonistkou natáčení byla herečka Veronika Freimanová, která hovořila o svém dědečkovi, legionáři a plukovníkovi čs. armády, Ladislavu Preiningerovi.

Veronika Freimanová patří k známým českým herečkám - za všechny připomeňme jednu z hlavních rolí v seriálu ČT Vyprávěj, její rodinnou historii však zná málokdo. Prakticky nikdo dosud nevěděl, že jejím předkem byl plukovník Ladislav Preininger, příslušník legendární „Roty Nazdar“ z první světové války a zároveň jeden z příslušníků odboje za druhé světové války. V roce 1941 byl krátce po nástupu Reinharda Heydricha popraven. Právě tyto skutečnosti zavedly filmaře na půdu Vojenského historického ústavu Praha, konkrétně do expozic Armádního muzea Žižkov. Na pozadí expozice první i druhé světové války pak vznikaly jednotlivé části dokumentárního snímku.

Hereččin dědeček Ladislav Preininger spojil s armádou většinu svého života, měl také na události velmi bohatý život, v němž prošel mnoha místy. Narodil se v roce 1895 v Praze na Královských Vinohradech v rodině knihtiskaře, v podniku svého otce se také vyučil. V září 1913 odjel na obchodní zkušenou do Vídně a poté do Paříže, kde navštěvoval umělecko-průmyslové kursy. Po vypuknutí války byl odveden jako dobrovolník ke službě ve francouzské armádě. Spolu s dalšími Čechy se stal příslušníkem „Roty Nazdar“, s jednotkou odešel v říjnu 1914 na západní frontu, kde byl v bitvě u Arrasu v květnu 1915 těžce raněn.

Po uzdravení byl odeslán do severní Afriky. Služba v zápolí jej však neuspokojovala, proto požádal o odeslání na frontu. V roce 1917 bojoval na soluňské frontě, onemocněl malárií a musel být ve vážném zdravotním stavu hospitalizován. Po uzdravení nastoupil službu u 33. francouzského pěšího pluku v Cognacu, který byl vybrán za místo vzniku čs. legií ve Francii. V srpnu 1918 se zapojil do bojů u Michelbachu, Aspachu a u Terronu. V prosinci 1918 opustil Francii a přes Itálii dorazil v lednu 1919 do svobodné vlasti.

Jen pár týdnů na to byl odeslán na Těšínsko, kde se ve funkci pobočníka velitele praporu zúčastnil bojů proti Polákům. V květnu 1919 byl krátce velitelem jedné z čet Hradní stráže v Praze. Od května do září 1919 se zúčastnil ve funkci velitele roty tažení proti Maďarům na Slovensku. V jejich průběhu byl v červenci 1919 povýšen na poručíka, čímž se mu splnilo jeho přání stát se důstojníkem.

Poté byl vyslán do Francie jako frekventant důstojnické školy pro pěchotu v St. Cyru, kterou absolvoval s výtečným prospěchem v červenci 1920. Následně působil jako instruktor ve vojenské akademii v Hranicích, pak konal službu jako velitel roty u pěšího pluku 42 v Terezíně. V letech 1925-27 byl posluchačem pražské Válečné školy, v hodnosti štábního kapitána pracoval ve skupině důstojníků generálního štábu a vzápětí se stal pobočníkem generála Louise Fauchera, náčelníka Francouzské vojenské mise. Na tomto místě působil plných sedm let.

V letech 1934-1936 byl profesorem francouzštiny na Vysoké škole válečné v Praze, poté konal službu jako velitel praporu u pěšího pluku v Jaroměři. Nasledovala služba ve středočeských Milovicích a moravském Vyškově, v září 1938 se stal zástupcem velitele nově postaveného pluku útočné vozby 4 v Kolíně. Po vyhlášení mobilizace byl odeslán do Košic, kde se stal náčelníkem štábu Velitelství cizích dobrovolců u Velitelství sborové oblasti VI. Vzhledem k politickému vývoji situace byl povolán zpět do Čech a od října 1938 konal velitelskou službu v Milovicích, a to až do likvidace čs. branné moci v létě 1939. V září 1939 byl převeden jako odborový rada k Ministerstvu sociální a zdravotní správy v Praze.

V té době ale již několik měsíců pracoval v odboji jako člen Obrany národa. Po nástupu generála Bedřicha Homoly do funkce vrchního velitele ON se stal příslušníkem nového Ústředního vedení. V souvislosti se svou rozsáhlou odbojovou činností byl 30. července 1941 ve svém nuselském bytě zatčen gestapem. Vězněn byl v Praze na Pankráci, odkud byl odvážen k výslechům do Petschkova paláce. Za tzv. prvního stanného práva, vyhlášeného po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy, byl 1. října 1941 odsouzen stanným soudem při řídící úřadovně gestapa v Praze k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán zastřelením ještě téhož dne v jízdárně bývalých dělostřeleckých kasáren v Praze - Ruzyni.

V roce 1946 byl Ladislav Preininger in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka pěchoty. Z jeho vyznamenání připomeňme např. Československý válečný kříž 1918, Československou revoluční medaili, Československou medaili Vítězství, Československý válečný kříž 1939 in memoriam. Byl držitelem i několika francouzských vyznamenání.