Alianční obranné vazby jsou efektivní, říká Jaroslav Šedivý

Autor: Petr Janoušek

Vojenský historický ústav přináší na svých stránkách první ze série materiálů, které bude zveřejňovat v následujících týdnech a jež se vztahují k nadcházejícímu 20. výročí vstupu České republiky do NATO. Diplomat a historik Jaroslav Šedivý jako velvyslanec v Belgii a Lucembursku a později jako ministr zahraničí byl jedním z těch, kdo úspěšně přivedli Českou republiku do Severoatlantické aliance. V rozhovoru se mimo jiné vrací k některým okolnostem vyjednávání o vstupu završenému 12. března 1999.

Jaké jsou z dnešního pohledu hlavní výhody členství České republiky v NATO?

S odstupem 20 let lze hodnotit vstup ČR do NATO přijetím Washingtonské smlouvy bezpochyby kladně. Princip aliančních obranných vazeb spočívá v jejich efektivitě, v systému obrany každého členského státu v případě potřeby použít takovou společnou sílu, která daleko převyšuje potenciál jednoho státu. Stručně shrnu poslání aliance v oblasti bezpečnostní a obranné politiky po rozpadu dvou vojenských bloků.

Je to bezpečnost euroatlantického prostoru, založená na pevných demokratických institucích, při níž žádné zemi není dovoleno zastrašovat jinou zemi nátlakem či hrozbou použití síly. Je to zásada konzultací ve smyslu článku 4 Smlouvy o jakýchkoli otázkách dotýkajících se bezpečnosti členských států. Hledá se vždy společný konsensus. Je to princip odstrašení proti jakékoli hrozbě agrese proti kterémukoli státu NATO ve smyslu článků 4 a 5 Smlouvy. Je to nesmírně důležité řešení krizových situací ve smyslu článku 7 Smlouvy, jež mimo jiné přispívá k účinné prevenci konfliktu včetně aktivní odpovědi silou. A je to princip partnerství, spolupráce a dialogu s dalšími nečlenskými státy euroatlantického prostoru. Požaduje se otevřenost, vzájemná důvěra a schopnost zúčastnit se i společné akce spolu s Aliancí.

Jak se v posledním období před rozšířením Aliance vyvíjely názory v USA na členství tří středoevropských států v NATO?

Akcesní rozhovory tří vybraných států k eventuálnímu členství v Alianci, Česka, Polska a Maďarska, byly s námi zahájené na jaře 1996 a ve dvou sériích se protáhly do prosince 1997. Tenkrát na zasedání Rady NATO v Bruselu ministři zahraničí šestnácti členských států podepsali 16. prosince tři protokoly, schvalující přistoupení Česka, Polska a Maďarska k Severoatlantické smlouvě, zvané i Washingtonská smlouva. Poté měly tento akt schválit parlamenty všech těchto států. První stát, který ratifikoval protokol o našem přistoupení, byla Kanada, poté během několika měsíců další členské státy. Problém ale americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová viděla v americkém Senátu. Jak nám řekla, asi dvacet senátorů mělo jakési pochyby a ona mě s polským a maďarským kolegou pozvala do Washingtonu, abychom některé senátory navštívili. Přiletěl jsem tam už jako ministr zahraničí počátkem února 1998.

Během tří dnů jsme navštívili asi dvanáct senátorů, začali jsme u vůdce republikánské většiny Trenta Lotta. Měl jsem podklady, připravené našim velvyslanectvím, o tom, jak který nerozhodnutý senátor smýšlí o rozšíření. Bylo zajímavé, že v rozhovorech s námi většina z nich především uvažovala, o kolik se zvýší rozpočet Aliance a kolik budou muset dodat Američani. Patrně jsme je přesvědčili, protože nakonec Senát příslušný protokol velkou většinou schválil. Měl jsem též interview pro Washington Post, kde už se objevila poznámka, že tvrdý odpor Moskvy k rozšíření Aliance může přivodit novou studenou válku. Citovali vlivného politologa a diplomata G. F. Kennana, který tuto představu připustil. Na konečném postoji amerických senátorů i prezidenta Clintona to nic nezměnilo.

V projevu, který prezident pronesl za naší přítomnosti, k zahájení ratifikačního řízení řekl: „Studená válka je za námi, ale nebezpečí zůstává (…) Rozšířené NATO bude lépe odstrašovat budoucí možné agresory (…) NATO nemůže udržovat starou železnou oponu jako svou trvalou východní hranici. Našim cílem zůstává vytvoření prvně v dějinách nerozdělené demokratické a mírumilovné Evropy.“

Jak se v té době na rozšiřování NATO dívala Moskva?

Problémem v naší alianční politice však zůstávalo Rusko, pro které se střední Evropa stále nacházela v pásmu jeho strategického zájmu. Zdálo se sice, že vývoj k demokracii tam nabývá na síle, ale v jeho evropské politice se začalo opět mluvit o rovnováze moci, síly, možná i zájmů. Cílem americké i západoevropské politiky bylo přivést Rusko ke spoluodpovědnosti za udržení dobrých vztahů v Evropě, ale i ke spolupráci v řešení eventuálních konfliktních situací. Zlomem v této snaze byl bezesporu nový typ vztahů Ruska s Aliancí, daný „zakládajícím aktem“ a zřízením Rady NATO-Rusko. Ovšem i úsilí Ruska o získání vlivu na vývoj ve východní a střední Evropě bylo evidentní. S rozšířením Aliance o tři středoevropské státy se ruská politika v principu nesmířila, i když je nakonec z pragmatického hlediska přijala.

V lednu 1998 jsme dostali z našeho moskevského velvyslanectví zprávu o nové Koncepci národní bezpečnosti Ruské federace. Bylo v ní řečeno, že se nesnižuje význam vojenských silových faktorů v mezinárodních vztazích, perspektiva dalšího rozšíření NATO na východ je pro Rusko nepřijatelná, protože představuje ohrožení národní bezpečnosti, Rusko má předpoklady, aby potvrdilo a posílilo své pozice světové velmoci, eviduje ohrožení národní bezpečnosti v mezinárodní oblasti snahami jiných států zabránit posílení Ruska jako jednoho z vlivných center formujícího se multipolárního světa, jedná se prý i o pokusy narušit územní celistvost Ruska.

V závěru Koncepce je tato hrůzyplná věta: „Rusko si vyhrazuje právo použít všechny síly a prostředky, včetně jaderných zbraní, jestliže je při vojenské agresi ohrožena existence Ruské federace jako nezávislého suverénního státu.“

Měl jsem možnost v té době jednat s ruským náměstkem ministra obrany Ivanovem a ujistil jsem ho, že chceme aktivovat zejména hospodářské vztahy s Ruskem. Potvrdil mi mimo jiné, že v rámci NATO-Rusko chtějí projednat otázku vstupu alianční aktivity do infrastruktury tří vstupujících států. S tím Moskva tvrdě nesouhlasila. Ruské návrhy v tomto směru byly odmítnuty.

• Celý rozhovor si přečtěte zde.