12.6.2023
Ani to nezkoušejte! O obranném plánování s vrchním ředitelem sekce obranné politiky a strategie Janem Jirešem
- Nedaleko od českých hranic probíhá válka. Zasáhnout může i nás a naše spojence.
- Současná vláda je po deseti letech první, která má názor na podobu naší obrany a uvědomuje si nahromaděný dluh.
- Hledá se optimální podoba střednědobého plánování: flexibilního a současně předvídatelného. Součástí toho je zákon o financování obrany České republiky.
V Evropě je válka a ta válka probíhá pár set kilometrů od českých hranic. Už se nemůžeme domnívat, že Českou republiku a její spojence nemůže válka zasáhnout. Naopak, musíme s tím počítat a připravovat se na to, že Rusko může napadnout členské země Severoatlantické aliance. Tomu musíme přizpůsobit naši obrannou politiku, výstavbu schopností našich obranných sil, ale i nevojenské předpoklady naší obranyschopnosti, tedy budování odolnosti v tom nejširším smyslu. Musíme být připraveni na dlouhotrvající konflikt vysoké intenzity, jaký vidíme na Ukrajině, a to s technologicky vyspělým protivníkem. V rámci operace kolektivní obrany NATO musíme být schopni v takovém konfliktu uspět. A bez ohledu na to, jak skončí současná fáze ruské agrese proti Ukrajině, musíme vycházet z předpokladu, že Rusko bude hrozbou naší bezpečnosti trvale. Možná že Ukrajina – třeba už v letošním roce – dokáže vytlačit Rusko ze svého území. Ale bez ohledu na výsledek Rusko zůstane dlouhá léta bezprostřední hrozbou bezpečnosti České republiky i ostatních členských států NATO.
Co všechno obranné plánování v resortu obrany zahrnuje?
Pod hlavičku „plánování“ se vejde skoro všechno, co se v resortu dělá. Od strategického plánování na nejvyšší úrovni, což je něco, za co je zodpovědná naše sekce, která připravuje návrhy pro paní ministryni a vládu, až po tu nejkaždodennější úroveň plánování, která se týká konkrétních projektů, akvizičních i jiných. A mezi tím je celý řetězec dílčích fází a úkonů, které to nejvyšší, strategicko-politické zadání překlopí nakonec do konkrétních rozhodnutí.
Ale ne všechno asi funguje, jak má, že?
Řada článků nebo spojovacích prvků v tomhle dlouhatánském řetězci nefunguje úplně optimálně. A to víme už léta. Takže hledáme optimální způsob, jak zajistit, aby plánovací proces zakotvit základní strategické směřování. Popsat, proč máme Ministerstvo obrany, proč máme ozbrojené síly. K čemu a proti čemu obranu potřebujeme, proč potřebujeme být obranyschopní. Jakým způsobem potřebujeme být obranyschopní. Z toho pak vyplynou ta dílčí, konkrétní rozhodnutí o pořizování výzbroje a výstroje, o výcviku a podobně.
To je velký obrat ve strategické perspektivě, spojený navíc s ambiciózními modernizačními plány.
Současná vláda do úřadu nastoupila se zvlášť velkými ambicemi právě v oblasti obrany a bezpečnosti. Je to v podstatě po deseti letech první vláda, která má na oblast obrany a bezpečnosti nějaký názor. Názor na to, jak by měla naše obrana vypadat, proč je to důležité a co by s tím vláda měla dělat. A má politickou vůli reálně svoje strategické postoje v oblasti obrany realizovat. To tady předtím nebylo.
Předchozí vlády neměly svou obrannou politiku?
Předchozí vlády byly v oblasti obrany přinejlepším udržovací. Zdědily nějaký systém, který udržovaly v chodu, protože věděly, že nějaký obranný sektor každý stát prostě má, takže ho nemohou zrušit. I když i to mohlo někoho napadnout.
Do toho přišla válka na Ukrajině…
Válka na Ukrajině toho spoustu urychlila, věci jsou mnohem jasnější. Agresivita Ruska a válka na Ukrajině přetvořily bezpečnostní prostředí, ve kterém se nacházíme, a my to momentálně přetavujeme do obranné politiky a následného plánování. Nedá se ale říci, že jsme čekali, až budeme mít formálně sepsanou novou obrannou strategii, dlouhodobý výhled pro obranu a další dokumenty. Vládní obranná politika se pochopitelně realizovala okamžitě a ruský vpád na Ukrajinu to urychlil. Strategické dokumenty, které teď připravujeme, vlastně dodatečně zakotví vládní politiku, která je už rok a půl v praxi realizována. Byl ale potřebný odstup alespoň několika měsíců, abychom si změny v bezpečnostním prostředí mohli vyhodnotit. Vydestilovat si z toho, abych tak řekl, to podstatné – co je opravdu nosným elementem politicko-strategického zadání a mělo by určovat podobu naší obrany a obranyschopnosti v následujících letech a dekádách.
To je tedy nejvyšší strategická úroveň. Jak politické zadání promítnout do praktické realizace?
Právě proto teď hledáme optimální podobu střednědobého plánování. Musí být flexibilní, abychom mohli reagovat na případné změny, současně ale musí zajištovat předvídatelnost a stabilitu v rozvoji ozbrojených sil, nebo šířeji obranyschopnosti. Nepředvídatelnost byla vždycky velkou překážkou. Jako taková je do určité míry samozřejmě daná určitou nepředvídatelností vývoje bezpečnostního prostředí. Ale z hlediska postupů a procesů, prostřednictvím kterých obrannou politiku realizujeme, potřebujeme maximální předvídatelnost, stabilitu.
A budeme ji mít?
Na dosah je stabilita ve finanční oblasti. Vláda už před rokem a půl nastoupila do úřadu s jednoznačným závazkem, že chce dosáhnout výdajů na obranu ve výši 2 % HDP. Uvědomovala si gigantický dluh, který se tu během několika desítek let nahromadil. Finanční stabilita je velice důležitým předpokladem předvídatelnosti. Vláda má dokonce politickou vůli dosáhnout těch 2 % HDP na obranu rychleji, než bylo původně zamýšleno, podle nově upraveného programového prohlášení vlády už v příštím roce. Součástí finanční stability je návrh zákona o financování obrany České republiky, schválený vládou v lednu, Poslaneckou sněmovnou v dubnu a Senátem v květnu, a účinný od 1. července 2023. Zákon zakotvuje minimální úroveň obranných výdajů, důležitější jsou ale jiné jeho části, které nám umožňují lépe plánovat víceleté strategické projekty a vyčleňovat na ně peníze bez toho, abychom se museli bát, že je z účetních důvodů budeme na konci roku muset vracet. Bez toho se velké akviziční projekty, které mohou trvat třeba i deset let, realizovat nedají.
Finanční stabilitu tedy budeme mít, co dál?
Další úroveň předvídatelnosti je celkový systém managementu životního cyklu. Ten dosud chyběl. To je něco, co obsáhne, naplánuje a dokáže řídit vývoj schopnosti od původního strategického záměru, přes cyklus pořízení a vybudování, až po ukončení té schopnosti. Abychom vybudovali nějakou schopnost, potřebujeme jednotlivé komponenty. Vyžaduje to materiál, ať už je to výzbroj, náhradní díly, munice, dále lidi, a za třetí dokumenty, které upravují, jakým způsobem daná schopnost funguje a jak je používána. V alianční terminologii je schopností například brigáda těžkého typu. Abychom ji měli, musíme uskutečnit desítky akvizičních projektů. Pásová bojová vozidla pěchoty jsou mezi nimi nejdůležitější, ale pořád jsou jenom jedním z mnoha. Aby se to všechno dohromady sešlo, je extrémně náročné na organizaci a plánování.
Ulehčuje nám práci naše členství v NATO?
Nemusíme vymýšlet, o jaké schopnosti se jedná a jak mají vypadat, co mají obsahovat, co mají umět. To se děje v obranném plánování NATO v neustále se opakujících cyklech. Ty generují požadavky na schopnosti a následně přidělují požadované schopnosti jednotlivým spojencům, kteří podle své velikosti dostanou několik desítek schopností, které by měly zajistit alianční obranné kapacity, v prvé řadě operace kolektivní obrany velkého rozsahu. Na nás je „jenom“ zprocesovat to na národní úrovni. To většinou nezvládáme včas. Nejsme v tom ale sami. Většina evropských spojenců v NATO má stejný problém.
Jste optimista?
Když budeme mít 2 % HDP na obranu, nebo aspoň budeme vědět, že za rok to nebude o polovinu méně, se zákonem o financování obrany a s nastaveným systémem managementu strategických projektů budeme alianční závazky na národní úrovni umět realizovat.
To se pořád bavíme o vojenských předpokladech obrany. Zahrnuje obranné plánování i nevojenské prvky?
Můžeme mít dobře vyzbrojené, vycvičené a připravené ozbrojené síly, ale k čemu to bude, když nemáme dopravní infrastrukturu, pomocí které bychom ty ozbrojené síly mohli dostat tam, kam potřebujeme? Nebo když nemáme telekomunikační infrastrukturu, abychom mohli zabezpečit ozbrojeným silám velení a řízení, ale i celé fungování státu s tím spojené?
Může nám v tom prospět třeba spolupráce v EU?
- Chceme, aby se NATO a EU v oblasti obrany a bezpečnosti doplňovaly, chceme to dlouhodobě, zdůrazňovali jsme to i v době našeho předsednictví Rady EU. Jedním z hlavních úkolů obranně-bezpečnostní dimenze EU by mělo být zabezpečení kolektivní obrany Aliance. Efektivní operace kolektivní obrany NATO nebo odstrašující opatření proti možnému útočníkovi vyžadují spoustu předpokladů nevojenského charakteru. Těmi Severoatlantická aliance nedisponuje. Velice často jimi ale disponuje EU. Ať už se jedná o investice do dopravní infrastruktury: do silnic, železnic, letišť a přístavů, ať se jedná o telekomunikační sektor a regulaci telekomunikací, ať se jedná o podporu výzkumu a vývoje v oblastech, které jsou pro obranu relevantní, ať se jedná o spolupráci v oblasti kybernetické bezpečnosti nebo o spolupráci v oblasti vesmíru. To všechno je extrémně důležité pro funkčnost a věrohodnost kolektivní obrany a odstrašení v rámci NATO a EU má na tyto oblasti své finanční nebo regulační nástroje.
Máme v té oblasti průmysl i výzkum a vývoj, Praha je sídlem Agentury pro Evropský globální navigační družicový systém (EGNSS, civilní ekvivalent k systémům GPS a GLONASS), zapojili jsme se do vesmírného centra NATO v Rammsteinu, letos v lednu jsme se stali spoluzakladateli NATO Space Centre of Excellence v Toulouse. Institucionální nastavení na národní úrovni se v tuto chvíli dopracovává tak, aby nám nic neuteklo, abychom věděli, jak na kterou iniciativu reagovat, aby Česká republika byla v těchto mezinárodních iniciativách slyšet a svůj potenciál adekvátně využila.
V tom všem jsou jistě příležitosti, ale určitě se tu skrývá i spousta rizik.
Jedním z hlavních rizik při budování, pořizování a řízení schopností je personál. Se schopnostmi, o jejichž pořízení usilujeme, bychom potřebovali větší ozbrojené síly, než máme teď. To je cíl nastavený už v dříve přijatých strategických dokumentech: do roku 2030 mají mít ozbrojené síly ČR 30 tisíc vojáků z povolání. Personál je klíčovým předpokladem plánování a budování schopnosti. Nemůžeme naplánovat pořízení vojenské techniky, abychom po několika letech, když by ta technika začala reálně přicházet, zjistili, že nemáme dost vojáků na to, aby tu techniku používali. Ale rizika spojená s personálem se zdaleka netýkají jen toho. Obranný rozpočet České republiky, pokud všechno půjde tak, jak předpokládáme, dosáhne v roce 2024 přibližně 150 až 160 miliard korun. To je nominálně čtyřnásobek obranného rozpočtu z roku 2014. A v rámci toho se obrovsky zvyšuje investiční část: v roce 2014 měl resort na investice nějakých 5 miliard korun, v příštím roce to může být 70 miliard. A ty peníze musí efektivně využít.
Víme, jak to zajistit?
Jednou z cest je osekání zbytných úkonů, kterých má každá byrokracie spoustu. Ale není to samospásné. Dá se to udělat jenom do určité míry. V určitých situacích se dá přemýšlet o outsourcingu, ale i to je jen částečná náplast. Pokud máme efektivně, zodpovědně a transparentně vynaložit 70 miliard korun ročně, nemůže to dělat stejný počet lidí stejným způsobem, jako když těch miliard bylo pět. To je to nejzásadnější vnitřní riziko.
Mělo by se povědomí o obranném plánování mezi veřejností rozšiřovat?
Abychom byli schopni udržet požadovanou vysokou úroveň obranných výdajů, potřebujeme, aby to bylo z pohledu veřejnosti důvěryhodné. Tím pádem to musíme veřejnosti srozumitelně a věrohodně vysvětlovat. Paní ministryně je sama velkým komunikátorem a tyhle věci ve veřejném prostoru soustavně vysvětluje. Ještě přemýšlíme o tom, jak to nastavit systematičtěji.
Máte na mysli strategickou komunikaci? Je to také součást obranného plánování?
Strategická komunikace je nezbytný předpoklad efektivního zajišťování obrany a bezpečnosti. Stát a státní instituce potřebují, aby k nim společnost cítila určitou základní míru důvěry. Když stát něco řekne, mělo by to být bráno jako důvěryhodné, aby se lidé podle toho chovali. Obrana je jedním z hlavních úkolů státu a je to i důvod, proč státy vlastně vznikly. Obranný sektor je však jen součástí celkové odolnosti společnosti. Pokud má náš stát fungovat, vyrovnávat se s krizemi nebo – nedej bože! – s útoky, ať už jakéhokoliv charakteru, musí mít občané alespoň základní důvěru v jeho fungování. Efektivní obrana není možná bez toho, že občané spoléhají na to, že ať se stane, co se stane, poteče voda a bude elektřina. Ve chvíli, kdy by převládající část obyvatel České republiky nevěřila tomu, že tenhle stát má nějakou budoucnost, tak by ho ani nechtěla bránit, protože by si řekla, že jí to za to nestojí.
Ani skvěle vyzbrojené a vycvičené ozbrojené síly by nám pak nebyly k ničemu.
Obrana je součást celkové odolnosti společnosti a státu a zároveň celková odolnost společnosti a státu je předpokladem obranyschopnosti. Je to obousměrné. Další velice důležitá funkce strategické komunikace je sdělování naších postojů a vůle jak potenciálním protivníkům, tak našim spojencům a partnerům. Nová bezpečnostní strategie a obranná strategie jsou na pracovní úrovni před dokončením. Jsou to samy o sobě výsostné nástroje strategické komunikace. Konkrétně obranná strategie má dvojí hlavní funkci. Jednak je to zastřešení celkového plánovacího procesu v resortu. Je to nejvyšší strategicko-politické zadání, od kterého se rozbíhá celý řetězec, jehož ideálním zakončením je zrekrutování konkrétního vojáka, který začne sloužit v útvaru XY, kde dostane do ruky výstroj a výzbroj rovněž pořízenou v rámci plánovacího řetězce. Ale stejně důležitá je funkce druhá. Prostřednictvím obranné strategie komunikujeme s vlastní veřejností a se spojenci v Severoatlantické alianci, aby věděli, co od nás čekat a že jsme rozhodnuti splnit, co jsme slíbili. A spolu s dalšími zeměmi, které komunikují podobným způsobem, je to vzkaz pro potenciální protivníky: „Radši to ani nezkoušejte!“