Artefakty z Afghánistánu již putují do sbírek Vojenského historického ústavu

Autor: Andrej Halada

V minulých dnech jsme informovali o novém projektu Vojenského historického ústavu Praha, jehož základem je účast vojenských historiků v našich zahraničních misích. Tento projekt vyvolal živý zájem, proto přinášíme další informace. Týkají se i sběru dalšího materiálu s historickou hodnotou, tentokrát z Afghánistánu.

Cílem projektu „Vojenští historici v misích“ je koncepčně a systematicky zajišťovat sběr dokumentů, fotografií i předmětů, které budou dalším generacím ukazovat, jakým způsobem čeští vojáci pracovali a žili ve vojenských misích v různých částech světa. Projekt byl nastartován letošního roku v Afghánistánu, kam také v rámci skupiny VAT (Vulnerability Assessment Team) vyrazila skupina vojáků z Vojenského historického ústavu Praha. Celý projekt je přitom podporován ministrem obrany Alexandrem Vondrou i ředitelem SOC MO brigádním generálem Alešem Opatou.

Afghánistán byl zvolen jako první krok projektu i proto, že jde o místo skutečně aktivního nasazení vojáků Armády České republiky – dnes jich na celkem čtyřech místech působí více než pět stovek. Čeští vojáci se v této středoasijské zemi poprvé představili v roce 2002, kdy sem byly vyslány v rámci mírové mise dvě polní nemocnice.

V těchto dnech také dochází k předávání prvních materiálů a předmětů, které byly v Afghánistánu letos získány. Jsou od vojáků, kteří se během května až července postupně vraceli zpět do České republiky.

„V Afghánistánu jsme se především snažili vysvětlit vojákům smysl celého projektu. O čem v něm konkrétně jde a k čemu je dobrý,“ říká ředitel Vojenského historického ústavu Praha, plukovník Aleš Knížek. „Zdůrazňovali jsme obecnou prospěšnost i výhodnost aktivity vojenských historiků při jednotkách. Schraňovat vše, co se činnosti i života vojáků v misích týká, může být pro armádu prospěšné z hlediska utváření vztahů s veřejností, především však jde o to, že to budoucím generacím vypoví něco o českých vojácích na přelomu 20. a 21. století.“

V rámci cesty proběhla četná informační setkání s veliteli jednotek i příslušníky kontingentu, na kterých vojenští historici zdůrazňovali, co vše může mít pro jejich práci význam a co má smysl uchovávat. „Jde nám například o osobní věci vojáků. Teď se tyhle artefakty mohou zdát třeba nedůležité či nicotné, ale z hlediska budoucnosti mají svou hodnotu,“ říká Aleš Knížek.

Platí také, že zajímavé jsou věci nejen afghánské provenience, jako jsou třeba tamní burky atd., ale především té české. Laicky by se to dalo nazvat „českou stopou v cizině“. Dobře tento princip ukazuje například současná sbírka dokumentující život našich legionářů v první světové válce. Jednoduchý kráječ chleba, kterým si vojáci krájeli chleba na frontě, je dnes originálním předmětem s neobvyklou vypovídací hodnotou. „V Afghánistánu se vojáci trochu smáli, když jsme po nich chtěli jejich „obyčejný“ mačkač na brambory,“ vzpomíná podplukovník Pavel Löffler z VHÚ. „Jenže oni si ten mačkač sami vymysleli, našli na něj materiál a pak vyrobili. Vedle běžných dokumentů mají právě takové předměty, do kterých se otiskne konkrétní každodennost vojáků, pro nás smysl.“

V této souvislosti stojí za připomenutí, že právě předměty vztahující se k legionářské minulosti byly v první republice shromažďovány rovněž systematicky a na základě oficiálního rozhodnutí. Na začátku 20. let 20. století vydal československý ministr obrany rozkaz o shromažďování veškerých památek spojených s činností legií pro nově vznikající Vojenské muzeum republiky československé.

V současnosti se už také připravuje materiál, který práci vojenských historiků jasně definuje. Materiál vychází z dlouholetých zkušeností americké armády a z doktríny jejich vojenských historiků. Čeští vojenští historici by podle něj měli být běžnou součástí našich kontingentů.

Více informací o aktivitách Vojenského historického ústavu Praha najdete na www.vhu.cz

Foto: Archiv 43. VMPR a 41. MPR