Bez konkrétních svědectví lidí je historie archeologií

Autor: Olga Haladová

„Historie opřená o konkrétní svědectví je nesmírně důležitá. Oni je přinášejí. Proto s nimi musíme a potřebujeme mluvit,“ řekl Alexandr Vondra během setkání s válečnými veterány.

„Pan ministr si přál, abychom si s ním popovídali o tom, jak vnímáme dnešní armádu,“ říká generál Jaroslav Klemeš, jeden ze dvou posledních žijících parašutistů, který v roce 1941 absolvoval ve Skotsku speciální parašutistický výcvik a v únoru 1945 byl shozen na území protektorátu v rámci operace Platinum. Podle něj se současná armáda a ta, kterou pamatuje on, nedá dost dobře porovnávat. „Dnes je to o něčem jiném. V armádě slouží lidé, kteří jsou skutečně na úrovni, mají kvalitní výzbroj i výcvik. My jsme měli všechno hodně primitivní. Před válkou neexistovalo výsadkové vojsko, všechno se dělalo na koleně a zdokonalovalo se postupně.“

Vzpomíná i na dobu strávenou ve Skotsku: „Neuměli jsme moc dobře anglicky a když nám říkali o výbušninách, ne vždy jsme všemu rozuměli. Ale na úkol v protektorátu jsme byli připravení a šli jsme bojovat – protože jsme chtěli bojovat,“ říká.

Dodnes je vítaným hostem u výsadkových jednotek české armády. „Když mezi ně přijdu, připadám si, že jsem jeden z nich. Je mi s nimi dobře.“

Podle Alexandra Vondry je důležité se s válečnými veterány potkávat právě kvůli takovým příběhům, jako je ten generála Klemeše. „Historie, když už nemá pamětníků, se stává archeologií a podle mě je nesmírně důležitá právě historie opřená o konkrétní svědectví. Oni tato svědectví přinášejí, a proto s nimi musíme a potřebujeme mluvit.“

Dnešního setkání s ministrem se zúčastnila také Marie Lastovecká, nejstarší česká odstřelovačka, která se zúčastnila bojů u Sokolova a osvobozování Kyjeva a západní Ukrajiny, dále Irena Malínská, která v 1. čs. armádním sboru pracovala jako zdravotnice nebo Marie Tykalová, účastnice domácího odboje a Markéta Koutná.