Budova s mnoha tajemstvími

Autor: Olga Haladová

Vojenský historický ústav Praha a Národní památník na vrchu Vítkově – dvě budovy, které jsou si tak málo podobné a přitom mají tolik společného.

Když se řekne Národní památník na Vítkově, většina lidí si vybaví kamenný monument s jezdeckou sochou legendárního husitského vojevůdce – stavbu, kterou tak nechvalně proslavil první dělnický prezident Klement Gottwald, jehož tělo tu mělo být navždy vystaveno na odiv veřejnosti. Málokdo ale ví, že původnímu účelu, tedy uchovávat odkaz dějin národního odboje, sloužila o kus níž ještě jedna budova – dnes Vojenský historický ústav Praha.

„Společným důvodem vzniku obou staveb, které ale vznikaly jako jeden architektonický celek Památníku osvobození, bylo důstojným způsobem připomenout boj československých legionářů za vznik samostatného Československa,“ říká Karel Straka z Vojenského historického ústavu Praha. Vybudovat kromě monumentu také místo, které by sloužilo k uchovávání hmotných památek a uměleckých děl se vztahem k dějinám národního odboje, pak mělo navíc i praktický důvod. Do počátku 30. let se příslušné archiválie a muzejní exponáty vojenského charakteru uchovávaly provizorně na několika místech v Praze a prostory přestávaly kapacitně stačit nebo jinak nevyhovovaly.

Iniciátorem stavby byl původně Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky z Trocnova, jenž se po vzniku republiky spojil s Památníkem odboje, řízeným Rudolfem Medkem, ruským legionářem, básníkem, spisovatelem a dramatikem.

Soutěž na celý areál Památníku osvobození – provozní budovu na úpatí vrchu Vítkova a monument s jezdeckou sochou Jana Žižky z Trocnova – vyhrál v polovině 20. let architekt Jan Zázvorka. „Vrch Vítkov byl zvolen záměrně – byl památným dějištěm vítězné bitvy husitských vojsk, k níž došlo 14. července 1420. Umělecky idealizovaná Žižkova osobnost měla symbolicky zaštiťovat československé vojenské tradice. Areál jako celek pak měl vhodně propojit husitskou a legionářskou tradici,“ vysvětluje Karel Straka.

Realizace začala stavbou provozní části v květnu 1927. „Stavba byla dokončena v roce 1929, kdy byl ustaven Památník osvobození. Od následujícího roku se sem postupně soustředily fondy a sbírky Archivu národního osvobození, Památníku odboje a částečně i Vojenského archivu a vojenského muzea Republiky československé. Depozitáře posledně zmíněné instituce ale zůstaly natrvalo v karlínské Invalidovně,“ uvádí Karel Straka.

Nashromážděné muzejní, knihovnické a archivní sbírky, které dodnes skrývají i několik set let staré písemné unikáty, by se do standardně řešené budovy nevešly, architekt Zázvorka se proto s problémem vypořádal vyprojektováním rozsáhlých podzemních prostor. „Celá stavba byla na tu dobu velice moderně řešena - samozřejmostí byla železobetonová nosná konstrukce, v podzemí, kde se nacházel archiv, pak například stálou teplotu a cirkulaci vzduchu zajišťoval systém odvětrávacích šachet, který fungoval až do 70. let minulého století,“ dokresluje Straka.

Provozní budova neměla být jen funkční, důraz byl kladen také na uměleckou hodnotu. „Jednotný dojem dotvářelo Zázvorkou navržené vnitřní zařízení, mobiliář či vitríny muzejní části, a také plastická výzdoba – v portálu a prvním patře vytvořil malíř Alois Bílek vitráže s motivy ze života československých legionářů, Otakar Španiel zhotovil figurální reliéf s názvem Zrození svobody a prvnímu patru dominovala, tak jako v současnosti, plastika T. G. Masaryka od Jana Štursy,“ vypočítává Karel Straka. Dnes neobvyklé prolínání umění s vojenskými prvky bylo za první republiky naprosto běžné – řada umělců sloužila v legiích a vojenská tematika jim byla blízká.

I přesto, že sbírky Vojenského historického ústavu jsou dodnes bohaté, většina prvků původní umělecké výzdoby muzejní budovy se nedochovala. Část nepřežila nacistickou okupaci a ostatní se do února 1948 nepodařilo obnovit. A ostatní vzalo za své během následujících čtyřiceti let. „Nový režim chtěl zahladit veškeré stopy nejen po legionářských tradicích I. odboje, ale s odporem nahlížel i na účast československých vojáků na západní frontě během druhé světové války,“ říká Strakův kolega Jan Šach.

Kromě jiného totalitní režim necitlivě zasáhl i do bohatých muzejních a knižních fondů. „Mnoho vzácných sbírkových předmětů, knih a fotografií bylo nenávratně zničeno a paralyzován byl i VHÚ jako celek. Muzeum Památníku osvobození bylo až do roku 1954 uzavřené, a do té doby poskytovalo své prostory výstavám o dějinách KSČ či dělnického hnutí,“ prozrazuje Jan Šach.

V roce 1989 zakrýval většinu mramorových a parketových podlah tehdy populární jekor, původní vybavení kanceláří bylo nenávratně zničeno už v 70. letech. „Do dnešní doby se dochovala pouze tři krásná původní stropní svítidla a ve třech kancelářích i části vestavěného nábytku,“ prozrazuje Michal Burian, ředitel odboru muzeí VHÚ, a doplňuje, že čtyři desetiletí komunismu měla neblahý vliv nejen na interiér stavby. „Poslední rozsáhlejší opravou prošel komplex budov na úpatí Vítkova krátce po 2. světové válce. Budova muzea tak dnes již nevyhovuje nejen současným požadavkům na návštěvnický provoz, ale především neumožňuje bezpečné uchovávání cenných sbírek, které se nacházejí ve zcela nevyhovujících klimatických podmínkách.“

Zatímco monumentální Národní památník na vrchu Vítkova, který měl podle Zázvorkova návrhu představovat „chrám republiky“, byl po nákladné rekonstrukci nedávno slavnostně otevřen, neméně architektonicky hodnotné a účelné budovy Armádního muzea na svou novou podobu zatím čekají.

Až po dlouhých devíti letech od vládního usnesení o rehabilitaci památníků bojů za svobodu, nezávislost a demokracii se vloni rozběhly přípravné práce směřující k rekonstrukci. Během několika let tak budou mít návštěvníci opět možnost spatřit obě Zázvorkovy budovy, tvořící kdysi jeden funkční celek, v plném lesku a seznámit se díky nim detailně s celou historií české a československé státnosti a boje za samostatný stát.

Foto: archiv VHÚ