Češi nezapomínají na ty, kteří padli ve jménu svobody

Autor: podplukovnice Pavla Poláková

Každá válka je nejen katastrofou, ale také poučením i výstrahou. Každý národ si musí být vědom toho, že toto poučení by mu nebylo k užitku, pokud by své dějiny znal jen málo nebo povrchně.

Toto krédo zaznělo několikrát během zahraniční cesty náměstka ministra obrany pro personalistiku Michaela Hrbaty. V doprovodu válečných veteránů, představitelů Československé obce legionářské, vojenských historiků a dalších hostů navštívil ruská města Buzuluk a Pugačev, a v závěru i polský Tarnów. Všechna tato místa spojuje historie – zde Čechoslováci, Rusové i Poláci společně bojovali za národní svobodu ve světových válkách.

Buzuluk

Buzuluk je jediným městem v Ruské federaci, které je místem posledního odpočinku jak pro padlé československé legionáře, tak pro naše vojáky, kteří zahynuli v průběhu druhé světové války. Na zdejším hřbitově sní svůj věčný sen 49 legionářů a 54 československých občanů, kteří v letech 1942-1943 podlehli nemocem a zraněním, nejčastěji utrpěným v táborech nucených prací GULAG.

S Čechoslováky se Buzuluk poprvé setkal v červnu 1918, kdy proti třítisícové posádce bolševiků vyrazila útočná skupina pouhých tří set našich legionářů. Bolševici tehdy svými výpady ohrožovali strategickou železniční spojnici Samara – Buguruslan – Ufa. Nepoměr počtů byl ale příliš velký. Teprve po příchodu posil se podařilo legionářům boj o město rozhodnout ve svůj prospěch a nepřítel – třebaže v mnohonásobné převaze – ustoupil k Orenburgu.

Podruhé se stal Buzuluk československým opěrným bodem 12. prosince 1941, když se zde začali organizovat českoslovenští vojáci pod velením Ludvíka Svobody. Už 12. února 1942 byl v Buzuluku zřízen 1. československý samostatný polní prapor. Do konce června sem dorazilo na tisíc dobrovolníků. Ve výroční den vzniku republiky, tedy 28. října 1942, složili příslušníci praporu slavnostní vojenskou přísahu. „Byl tehdy hrozný mráz. Přísahali jsme věrnost republice a slzy, které mi tekly z očí, mi mrzly na tváři,“ zavzpomínal brigádní generál Alexandr Beer. O tři měsíce později obdržel 1. československý samostatný polní prapor bojovou zástavu a 30. ledna 1943 odjel na frontu. Jeho bojovým křtem bylo Sokolovo.

Členové delegace se v Buzuluku v pátek 18. května poklonili památce padlých ve 2. světové válce, a zároveň položili květiny a věnce k pomníku připomínajícímu hrdinství prvorepublikových legionářů. Navštívili také místa, kde naši vojáci působili – bývalá kasárna, domy, kde bydlel Ludvík Svoboda nebo kapitán Otakar Jaroš, štáb, v němž je nyní muzeum, které působení Čechoslováků v této oblasti připomíná.

Pugačev

Těžké boje na nikolajevské frontě mezi Samarou a Pugačevem probíhaly již od obsazení Samary v červnu 1918. Město Pugačev obsadili českoslovenští legionáři až dvacátého srpna, udrželi je však pouze jediný den a pod silným tlakem bolševiků museli ustoupit. Samara padla o dva měsíce později.

„Pomník, postavený v místech, kde se v srpnu osmnáctého roku odehrávaly nejtěžší boje, připomíná 186 jmen padlých a nezvěstných legionářů,“ připomněl Michael Hrbata v sobotu 19. května při odhalení pomníku v Pugačevě. Zdůraznil, že česká vláda si velmi váží úsilí a práce všech, kteří pečují o místa, spjatá s vojenskou historií. K tomu ruský generálmajor Alexandr Kirilin, který má péči o válečné hroby ve své gesci, dodal: „Padlé hrdiny nedělíme podle národností a ani podle toho, ve které válce položili svůj život. Jsou to hrdinové, kterým patří náš dík za to, že žijeme.“

Tarnów

V době od listopadu 1914 do června 1915 padlo nebo bylo popraveno při plnění průzkumných úkolů v prostoru mezi Krakovem a řekou San 39 vojáků, příslušníků České družiny. Žádný z jejich válečných hrobů se nedochoval. Počínaje 18. listopadem 1914 sídlil štáb České družiny v Tarnówě v kasárnách zeměbraneckého pluku. Později, 31. ledna 1915, jich tři sta přísahalo před tarnówskou školou na bojový prapor.

A právě na budově školy v Tarnówě byla v neděli 20. května za přítomnosti zástupce prezidenta města Tarnówa Henryka Slomka odhalena pamětní deska těm, kteří věděli, že čest a vědomí povinnosti jsou sami o sobě tou nejsilnější zbraní. „Tušili, že charakter opravdového muže bývá současně i jeho osudem. Cesta, kterou prošli, byla opravdovou poutí za svobodou. Poutí, jejíž jednotlivá zastavení se časem proměnila ve stránky učebnic,“ uvedl náměstek Hrbata