Češi v Chorvatsku. Proti přesile a násilí byla jejich snaha někdy marná

Autor: Andrej Halada

V létě roku 1995 se čeští vojáci působící v silách OSN v bývalé Jugoslávii ocitli v těžké pozici. Stáli tváří v tvář ofenzívě statisícové chorvatské armády směřující na území takzvané Krajiny. Tuto dramatickou kapitolu české vojenské minulosti podrobně rozebírá ve své studii uveřejněné v čísle 2/2012 čtvrtletníku Historie a vojenství pracovník VHÚ Jindřich Marek.

Území Krajiny je hraniční oblastí na území dnešního Chorvatska, sousedící s Bosnou a Hercegovinou. Od 16. století zde ovšem žilo srbské obyvatelstvo. Srbové zde také počátkem devadesátých let 20. století vyhlásili takzvanou Republiku Srbská Krajina, jako reakci na vystoupení Chorvatska ze svazku Jugoslávie. V celé oblasti žilo téměř půl milionu obyvatel, území bylo ovšem národnostně pestré, chorvatské i srbské enklávy se zde vzájemně prolínaly.

Stále výbušnou situaci se snažilo mezinárodní společenství ochladit přítomností vojáků OSN. Čeští vojáci se mise UNPROFOR účastnili v letech 1992-1995, přičemž od dubna 1995 nesla mise název UNCRO. I proto má také Markova studie titulek „Český prapor mírové mise UNCRO a chorvatská operace OLUJA“. Oluja znamená v srbochorvatštině Bouře a šlo o akci, při níž od 4.do 7. srpna 1995 chorvatská armáda v počtu zhruba 150 000 vojáků pronikla na území Krajiny, aby zde získala kontrolu chorvatská vláda. Proti nim tehdy stálo zhruba 30 000 mužů jednotek Srpska vojska Krajine. A mezi nimi vojáci OSN…

Marek případně píše, že se tento „modrý nárazník“ v počtu asi 16 000 vojáků dostal vzhledem ke svému mandátu, počtu a lehké výzbroji do „zoufalé situace pouhého svědka mocenského řešení problému. Službu českého praporu v síle 984 osob v Sektoru JIH tehdy navíc komplikoval fakt, že jeho část v počtu 330 mužů se v kritický okamžik vracela z dovolené ve vlasti, nebo na ni naopak směřovala.“

Právě tito vojáci byli také prvními svědky chystané chorvatské ofenzivy. Plukovník v záloze Jan Kolář na to s odstupem let vzpomíná: „Vraceli jsme se tehdy z dovolené doma – asi tři autobusy. Byl mezi námi například i dnešní generál Aleš Opata. Když jsme se blížili ke Krajině, viděli jsme, že je zle. Byli jsme svědky soustřeďování chorvatských bojových jednotek. Vozily tanky na podvalnících a viděli jsme i naše Tatry, jak za sebou táhly houfnice. Zkoušeli jsme to, dostat se k našim, přes několik přechodů, ale Chorvati nás už nepustili a museli jsme se vrátit až do Záhřebu.“

Chorvatská ofenziva byla masivní, s nasazením těžké techniky a velkého počtu vojáků. Velení NATO o možnosti útoku vědělo, ovšem potíž nastávala ve chvíli, kdy se mělo varování dostat k těm vojákům OSN, jenž pocházeli ze zemí, které tehdy nebyly ještě v NATO. To se týkalo i českých vojáků. Tehdejší plukovník Karel Blahna vzpomíná na poněkud nezvyklé, ale solidární řešení, ke kterému se uchýlili jeho kolegové; a možná tím zachránili i českým vojákům život: „V té druhé misi v roce 1995 jsem byl jako zástupce velitele Sektoru JIH, kde jsme čas od času dostávali cenné informace a varování od našeho kanadského velitele. To byly ovšem informace sdílené od NATO, a tak to nešlo přímou cestou. Prostě na stole zůstaly rozevřené zprávy, mapy či letecké snímky a vy jste zůstal na chvíli v kanceláři sám, protože váš velitel náhle musel na chvíli odejít... Touto cestou mne Kanaďané informovali v relativním předstihu, že v 05.00 začne chorvatský útok. Bydleli jsme ve městě, a tak jsme se na noc urychleně stáhli do kasáren. Zažili bychom v Kninu těžkou dělostřelbu a patrně mnozí z nás by to možná nepřežili…“

V sektoru JIH, kde tehdy vedle českého praporu oddělovaly od sebe znesvářené strany prapory z Kanady, Jordánska a Keni, působilo zhruba 5 000 mužů, kteří proti obrovské chorvatské přesile nemohli z vojenského hlediska udělat nic účinného. Navíc byli vázáni mandátem Rady bezpečnosti OSN. „Ve většině misí působí síly OSN vždy jako pouhý intermediátor mezi jednotlivými státy,“ píše Jindřich Marek. „Pro úspěch misí bylo primární udržet si nestrannost, což vyžadovalo nezasahovat příliš do politických rozhodnutí jednotlivých aktérů daného konfliktu a také neintervenovat vojensky v zájmu jednotlivé strany. V srpnu 1995 to pro vojáky v modrých baretech znamenalo stát se doslova a do písmene „fackovacím panákem“ arény jménem mezinárodní politika.“

Během chorvatské ofenzivy došlo nejen ke ztrátám na životech mezi civilním obyvatelstvem, ale o život přišli i vojáci OSN. Mezi nimi také dva čeští vojáci. Stanoviště T-23 REPETITOR nedaleko města Ljubovo zasáhl minometný granát. Zraněno bylo pět českých vojáků, z nichž dva svým zraněním podlehli. Šlo o sedmatřicetiletého rotmistra Luďka Zemana a dvaadvacetiletého četaře Petra Valeše. Podle mluvčí mise OSN šlo o chorvatské ostřelování, podle plukovníka Karla Blahny však šlo o palbu obou stran, je proto těžké určit, zda stanoviště OSN a jeho českou posádku zasáhl chorvatský nebo srbský granát.

Marek ve svém textu uvádí několik dalších příkladů, které dokumentují, že chorvatská ofenziva rozhodně nebyla vedena v rukavičkách. Cituje přitom vzpomínky nynějšího generála Blahny: „Ten začátek ostřelování Kninu byl opravdu mohutný. Vojenskou mluvou by se dalo říci, že šlo o hromadnou přehradnou palbu v poměrně širokém prostoru. Nikdy jsem předtím nic takového neviděl a doufám, že už neuvidím. Země se zachvěla, skoro jako kdyby nedaleko od vás vyletěla do povětří muniční továrna…“
Ani vůči jednotkám OSN se Chorvaté nechovali nezávisle. Během operace obsadili a zničili přes 40 pozorovacích stanovišť OSN. V Sektoru JIH šlo o 19 keňských, 8 kanadských, 4 česká a 2 jordánská „tanga“. Chorvatské jednotky kromě toho na čas zadržely na 200 příslušníků OSN. O život přišel vedle dvou českých vojáků jeden příslušník keňského praporu a jeden dánský vojenský pozorovatel OSN. Osm mužů v modrých baretech bylo zraněno – tři Češi, tři Poláci (jeden z nich velice vážně), jeden Keňan a jeden Rus.

V celém textu jsou také zmiňovány širší politické a diplomatické souvislosti, které stojí v pozadí operace Oluja. Chorvatská ofenziva se totiž odehrála za tichého souhlasu především USA a Německa. Významný chorvatský demokratický politik Stipe Mesić to později komentoval tak, že chorvatský prezident Tudjman „dostal Krajinu odměnou za to, že přijal pod tlakem Washingtonu federaci mezi Muslimy a Chorvaty v Bosně.“

Marek se ovšem v této souvislosti táže, „proč v krvavém konfliktu, ve kterém se dopouštěli stejnou měrou neústupnosti a válečných zločinů Srbové, Chorvaté a bosenští Muslimové, si Clintonova administrativa vybrala za jediného viníka války Srby, a naopak ochotně podporovala (paradoxně spolu s teroristickou sítí al-Káida!) bosenské Muslimy s jejich prezidentem Izetbegovićem a chorvatského prezidenta Tudjmana, který se často veřejně hlásil ke krvavým tradicím ustašovců?“

Celý konflikt posléze uzavřela 14. prosince 1995 Daytonská smlouva. Cestu Chorvatska k demokracii a tržní ekonomice však bylo možné nastoupit až po smrti prezidenta Tudjmana na konci roku 1999 a zvolení již zmiňovaného Stjepana Mesiće jako hlavy státu na začátku roku 2000.

Celý text Jindřicha Marka „Český prapor mírové mise UNCRO a chorvatská operace OLUJA“ si můžete přečíst v čísle 2/2012 čtvrtletníku Historie a vojenství, který vydává Vojenský historický ústav Praha. Výtisky v ceně 99 korun je možné koupit v běžných prodejních sítích, případně přímo ve Vojenském historickém ústavu Praha – v Armádním muzeu Žižkov v Praze 3.