Cítil jsem se jako součást dobře fungujícího stroje, říká pilot vrtulníku

Autor: nadporučice Zuzana Špačková, Kbely

Kapitán vrtulníku Petr Šafařík, který létá v Praze-Kbelích pro záchrannou službu a pomoc lidem ze vzduchu je pro něj více než jen práce, popisuje sobotní povodňový zásah na Liberecku.

Jak to pro vás v sobotu 7. srpna začalo?
Prvotní informaci jsme dostali krátce po dvanácté hodině. Šlo o evakuaci v obci Raspenava. Během přípravy na let jsme hovořili se členy záchranného koordinačního centra. Ti mi po rádiu upřesňovali potřebné informace a po deseti minutách změnili místo zásahu na Chrastavu, kde voda byla každou minutou ke svým obyvatelům krutější.

Jaké bylo počasí?

Počasí bylo skutečně na hranici našich možností. Vevěděli jsme, zda-li se na místo určení vůbec dostaneme. Byla snížená dohlednost, všechny kopce byly v mracích. Ty byly velmi nízko. Chvílemi bylo vidět jen kolem kilometru, chvílemi kolem pěti kilometrů. Pro mne osobně je osm set metrů minimum, ve kterém můžu letět. Pod touto hranicí už bych ohrozil všechny, které mám na palubě. To znamená, že ve snaze zachránit druhé, bych mohl ublížit svým lidem.

Co na vás čekalo v Chrastavě?

Náš vrtulník byl vůbec první pomocí ze vzduchu, která se do postižené oblasti dostala. Ale každým okamžikem se situace vyvíjela. Polovinu celé obce tvořila rozvodněná řeka. Divoká a neřízená. Naši letečtí kolegové z Policie České republiky měli v jeden okamžik problém dostat se přes kopce v Libereckém kraji. Museli počkat, až se obloha alespoň trochu vyjasní. Ale i pak jsme museli být velmi ostražití a vzájemně se informovat, kde se který vrtulník nachází, aby nedošlo k nějaké nehodě.

Kromě vašeho vrtulníku byl na místě ještě jeden vojenský vrtulník?

Ano. Situace byla s každou minutou složitější. Stále pršelo. Operační centrum dostávalo ze všech stran informace o tom, jak se evakuace daří. Ale lidé byli unavení a vystrašení. Nevím, kolik bylo hodin, ale když jsem se během plnění paliva dozvěděl, že se připravují naší kolegové s dalším vrtulníkem, cítil jsem nesmírnou úlevu za lidi, pro které jsme byli jedinou dostupnou pomocí.

Kam jste odváželi evakuované osoby?

Hasiči vytvořili poblíž místní benzinové pumpy stanoviště, kam sváželi všechny zachráněné lidi. Tady jim pomocníci hasičů a zástupci obce rozdávali to nejnutnější. Nejprve samozřejmě jídlo a teplý nápoj, následně deky případně náhradní oblečení. Pro nás bylo tohle stanoviště centrem informací. Odtud nám hasiči dávali pokyny, kde zasáhnout nejdříve. Prioritou byla místa s dětmi. Většinou s námi na palubě byl jeden z hasičů nebo policistů a dle instrukcí místních obyvatel nás naváděl k jednotlivým domům.

Co vám utkvělo v paměti?

Mám dva velmi silně emotivní zážitky. Prvním byla záchrana dvou půlročních kojenců. Tady byla nejtěžší práce záchranářů. Museli předvést velkou dávku profesionality. Matka jednoho miminka ho nechtěla dát z ruky. Nebyl čas na dlouhé vysvětlování. Nakonec se ji podařilo přesvědčit a všechny zachránit.

A ten druhý zásah?
Hasiči nás naváděli na místo, kde bývalo náměstí. Přes velkou oblačnost jsem uviděl lípy a velkou zahradní plachtu. Najednou se plachta uvolnila a my zahlédli skupinu asi deseti dětí, dvě ženy a hasičský doprovod, jak se krčí u budovy připomínající kůlnu. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil vážnost situace. Děti s doprovodem patrně uvízly na střeše a voda je odstřihla od možnosti dostat se pryč. I z vrtulníku jsem viděl, jak jsou děti promáčené. Měly na sobě jen trička, kraťasy a sandály. Takhle stály ve vodě patrně desítky minut. Museli jsme jednat rychle. Spustil jsem na jeřábu oba záchranáře a každý z nich si postupně pomocí evakuačního trojúhelníku uvazoval jedno dítě za druhým a vytahovali je na palubu vrtulníku. Než jsme jedno dítě se záchranářem vytáhli jeřábem nahoru, další bylo již uvázáno na laně a čekalo. Sotva se záchranář spustil, jeho kolega se karabinou připnul a s dítětem putovali na palubu. Protože by se celá skupina najednou do vrtulníku nevešla, musel jsem jednu várku vyložit a pak se vrátit pro ostatní.

Měl jste možnost sledovat reakce dětí?
Ne. Na to opravdu nebyl čas. Celá akce byla tak náročná, že jsem neměl možnost sledovat, co se děje kolem dětí. Mým úkolem bylo držet vrtulník ve vzduchu tak, aby záchranáři mohli co nejšetrněji nakládat jedno dítě za druhým. Při podobných akcích má každý z nás svůj úkol a je třeba jej plnit svědomitě. A nezapomínejme na počasí, které nám záchranu nijak neulehčovalo. Hustý déšť a silný vítr mi byl velkým soupeřem.

Měl jste možnost udělat si pauzu?
Jediná pauza, kterou jsem si dopřáva,l byly vteřiny, kdy jsem přistál na zemi a hasiči pomáhali zachráněným vystoupit z vrtulníku. Ale ani tak mysl nedovolí, aby člověk zcela zapomněl, co se děje kolem. Spíše bych řekl, že vteřiny na zemi mi dávaly prostor, abych protáhl ruce a nohy, které byly vlivem ručního a nožního řízení permanentně napjaté. Cítil jsem mírnou bolest. Ale když vidíte dole děti a jejich rodiče, kteří se touží dostat z vodního vězení, najednou jdou všechny nepříjemné pocity stranou.

Na co jste během zásahu myslel?
Nevím. Samozřejmě, aby vše dopadlo dobře. Aby se nestala žádná chyba. Než jsem odletěl pro palivo, řekl jsem jednomu z hasičů, jak dlouho budu pryč a dodal jsem: "Zvládnou to ti lidi?“ Nezapomenu na jeho pokrčení ramen a slova: „Musí. Nikoho jiného, než vás, nemáme.“ V tento okamžik se mi toho hlavou honilo hodně.

Nad čím jste přemýšlel ihned po skončení celé akce?
Samozřejmě jsem měl báječný pocit. Byla to týmová práce, kdy se jeden spoléhal na druhého a maximálně mu důvěřoval. Nebyla zde žádná zbytečná komunikace navíc. Spolupráce s ostatními složkami záchranného systému byla také velmi profesionální. První, co mě napadlo bylo, že jsem se cítil jako součást dobře fungujícího stroje. Žádný zásek, žádné skřípání.

Vzkázal byste něco lidem do Chrastavy?
Čekají je nelehké měsíce, tak určitě sílu a výdrž. Přál bych jim, aby se podobná situace už nikdy neopakovala.