Dokázali, že nejsou zbabělci

Autor: majorka Pavla Poláková

Vzpomínkové akce Cihelna 2010, která se již potřinácté konala poblíž města Králíky v Pardubickém kraji, se v sobotu 21. srpna 2010 za resort obrany zúčastnili náměstek ministra obrany Michael Hrbata, první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR brigádní generál Miroslav Žižka a velitel sil podpory brigádní generál Jaroslav Kocián.

Záštitu nad letošním ročníkem převzal hejtman Pardubického kraje Radko Martínek a starostka města Králíky Jana Ponocná. Akce, která je již tradičně součástí česko-polského společného projektu historických rekonstrukcí, přivítala na dvacet tisíc příznivců vojenské historie i armádních nadšenců.

Letošní Cihelna byla připomínkou dvaasedmdesátého výročí vyhlášení všeobecné mobilizace československé branné moci z 23. září 1938, jako jednoho z největších vojenských vystoupení v dějinách naší země, a ukončení výstavby opevnění na Kralicku. Proto byla celá akce především přehlídkou klubů vojenské historie, historických vojenských jednotek, sběratelů zbraní či vojenské techniky a muzea v Králíkách.

Součástí přehlídky novodobé techniky, v níž byla prezentována Armáda České republiky, bylo mimo jiné i předvedení vozidla Pandur. Do programu se zapojil také Integrovaný záchranný systém České republiky, Vězeňská služba, Policie ČR a Celní správa.

Hlavní historická bojová ukázka byla rozdělena do dvou částí. V první - s názvem „Tak to bylo…“ - se aktéři pokusili o co nejvěrnější připomínku bojů různých složek tehdejší branné moci s německými bojůvkami. Druhá část – „Jak to mělo být…“ - ukázala fikci, jak by mohly boje, ke kterým v říjnu 1938 nedošlo, probíhat.

Tehdejší obranu státu vnímali vojáci jako věc cti. Respekt a kredit armády u veřejnosti byly tehdy bezkonkurenční. Platilo masarykovské, že je lepší zemřít ve stoje, než žít na kolenou a že pojem život neznamená totéž co pouhé přežití. Věřilo se v zachování republiky bojem – ale nadšení pro obranu bylo vystřídáno hořkostí a zklamáním. Mnichovská konference přinutila naše vojáky vzdát se bez boje. Na železobetonových stěnách po nich zůstaly dodnes místy patrné zbytky nápisů: Nikoho se nelekáme!, Vše pro vlast! či Za vlast i životy dáme! V září 1938 jim to, co v nich slibovali, politici znemožnili splnit. Později bojovali a umírali za svobodu své vlasti v domácím odboji - ve Francii, Velké Británii, v písečných dunách severní Afriky i na východní frontě; bojovali a nevzdávali se. Všem dokázali, že nejsou zbabělci.

„Jsem rád, že se česká armáda na této akci podílí tak zásadním způsobem,“ řekl Michael Hrbata a dodal: „Ale zároveň si vážím práce a nasazení dobrovolníků, kterým není lhostejná historie naší vlasti, a neváhají obětovat svůj volný čas, aby ostatním připomněli hrdinství, odvahu a vlastenectví našich předků.“