Extremistu rozpoznáte jen velice těžko - shodují se odborníci

Autor: Olga Haladová

Ministerstvo obrany ve spolupráci s Ministerstvem vnitra připravuje pro své vojáky vydání příručky o symbolech používaných extremisty na území ČR.

O tom, jak je to se sympatizanty ultrapravicových hnutí v českých ozbrojených silách, hovoří odborníci na extremismus Miroslav Mareš a Ivo Svoboda.

Podle četnosti článků v médiích to v poslední době vypadá, jako by extremismus nabýval v České republice na popularitě. Je to pravda?
M. Mareš: Česká neonacistická scéna zaznamenala výrazné vzepětí už v devadesátých letech. V porovnání s dneškem měla tehdy více příznivců, ale chyběla jí určitá míra profesionality. Současní extremisté jsou početně slabší, ale zato působí efektivněji a moderněji. Vidíme u nich lepší strategické uvažování a také snahu o využívání moderních metod politického marketingu – včetně aktivit, které přitáhnou pozornost médií a zároveň mobilizují příslušníky krajní pravice. Příkladem může být třeba předloňský pochod extremistů litvínovským sídlištěm Janov nebo zavádění nejrůznějších ochranných sborů či národních gard.

Jak se na extremismus v armádě díváte vy – považujete události posledních měsíců za skutečný problém?
M. Mareš: Problém to je, ale nemyslím, že je třeba ho přeceňovat. Jako hrozbu pro národní bezpečnost bych to vnímal, pokud by tito lidé byli schopni armádu ovládnout a provést vojenský puč nebo by její významná část podpořila rasovou či třídní válku proti stávajícímu demokratickému režimu. A toho v současné době extremisté nejsou schopni. Nedávné kauzy tak představují spíše problém pro mediální image armády.
Co se týče vojáků, kteří v případu figurovali – jako daleko závažnější problém bych vnímal ty, kteří cvičili zájemce v bojových uměních pro použití proti konkrétním osobám, než vojáky, kteří na sobě mají nacistické symboly. Jejich motivace ale zatím nebyla prokázána, nelze vyloučit, že to bylo vyjádření hlubších postojů.
Pokud bych to měl shrnout – domnívám se, že počet lidí v armádě, kteří inklinují k těmto hnutím, je větší, než se v médiích objevuje, na druhou stranu si ale nemyslím, že by bylo vhodné armádu paušálně hodnotit jako nějaké extremistické podhoubí.

Považujete extremismus v armádě za dlouhotrvající problém nebo otázku posledních pár let?
M. Mareš: Rozhodně to není nic nového – jen se o to dříve média tolik nezajímala. Za dob povinné vojenské služby armádním výcvikem procházela celá řada extremistů a vojáci z povolání nebyli tolik sledovaní. Tím, že je dnes armáda profesionální, jsou její příslušníci daleko více na očích.

Čím může být právě pravicový extremismus pro příslušníky ozbrojených sil přitažlivý?
I. Svoboda: Pravicoví extremisté mají k armádě a ozbrojeným složkám obecně dosti ambivalentní vztah. Na jednu stranu mají v nelibosti jakýkoli státní orgán, protože demokratický stát je pro ně synonymem slabého, neschopného a nespravedlivého systému. Na druhou stranu jsou jim ozbrojené složky sympatické svojí direktivní pozicí vůči svým příslušníkům, svým vztahem k řádu, k systémovosti řízení a také svým fyzickým výcvikem. Ozbrojené složky jim tedy slouží mimo jiné i k uspokojení jejich potřeb – být vycvičeným příslušníkem silové a ozbrojené organizace. Tím uspokojí svůj zbraňový a uniformní fetišismus, kterým je extremistická subkultura ovládána a současně se zde uspokojí jejich vigilantistické sklony, které jsou také výrazným rysem extremistických hnutí. V neposlední řadě jim ozbrojené složky slouží k maskování jejich aktivit.

Jak může velitel poznat, že má v jednotce extremistu?
I. Svoboda: Velmi těžko. Pokud nemají velitelé možnost poznat své podřízené dlouhodobě, hluboce a zejména z neformální pozice, je šance rozpoznat extremistu mizivá. Má-li velitel s podřízeným kontakt jen formálně v rámci výkonu služebních povinností, nemá potencionální extremista důvod, a zejména chuť, se jakkoli extrémně projevovat.
M. Mareš: Vysloveně extremistické symboly a gesta dnes v armádě budou používat jen hloupí extremisté. Strategicky infiltrovaný extremista se bude chovat konspirativněji. Hlavní je proto z osobního kontaktu či od ostatních kolegů vědět, co ten konkrétní člověk dělá a jak se projevuje. Má-li pak závažnější podezření, může se obrátit na příslušné orgány – vojenské zpravodajství či vojenskou policii. Ale souhlasím, že jednotný a jednoduchý návod na rozpoznání extremisty v armádě neexistuje.

Přitahují extremistické postoje vojáky obecně nebo jsou k nim některé jednotky náchylnější?
I. Svoboda: Jak už bylo řečeno, jedná se o vztah extremistů k ozbrojeným sborům obecně. Samozřejmě jsou pro ně lákavější ty součásti, kde se „něco děje“ a kde mají možnost vybití agresivity, která má původ buď v osobnosti nositele, nebo s důsledku sociální deprivace. Proto je třeba policie (zásahové jednotky) pro extremisty daleko lákavější.
M. Mareš: Souhlasím, ale opět si nemyslím, že se to dá paušalizovat a vztáhnout v rámci armády na jakoukoliv elitní jednotku. Naopak – podíváme-li se na starší případy extremismu, jednalo se z pohledu postavení v rámci české neonacistické scény o daleko významnější vojáky než byli ti dva v Afghánistánu a ti třeba sloužili před svým odchodem z armády u dělostřelců či u pěchoty.

Může se česká armáda přívalu extremistů vůbec nějak efektivně bránit?
I. Svoboda: Musí. Musí očekávat jejich „pravidelný přísun“, musí umět rozeznávat jejich projevy a musí nechat efektivně působit kontrolní mechanismy – vojenskou policii, zpravodajské složky atd. Musíme se také smířit s tím, že extremisté budou do ozbrojených složek, včetně armády, pronikat. Je třeba ovšem být na tuto skutečnost připraveni a kontinuálním vzděláváním všech složek a všech jednotlivců v rámci armády této hrozbě čelit.

Pomůže v tomto směru novelizace zákona č. 221 o vojácích z povolání?
I. Svoboda: Novelizace je významným pomocníkem v boji proti pronikání extremistů do armády. Myslím si, že odpovídá podmínkám, ve kterých se nacházíme, potřebám armády a jejích kontrolních orgánů a zároveň nikterak nepřiměřeně nezasahuje do práv vojáků.

Všichni tři vojáci – dva s nacistickými symboly na helmách a jeden, který extremisty cvičil, už byli z armády propuštěni. Myslíte si, že ministerstvo obrany postupovalo správně?
I. Svoboda: Bez ohledu na mediální tlak je nesporné, že prokázané projevy sympatií, propagace či podpory jakýchkoli hnutí, které prokazatelně směřují k potlačování práv a svobod člověka nebo hlásají národnostní, náboženskou, či rasovou zášť, nebo zášť vůči jiné skupině osob (slovy zákona), nemají v armádě místo.

Kde je hranice mezi zálibou v historii a jasným obdivem k nacismu? Narážím na stovky titulů o druhé světové válce, jichž mají lidé plné knihovny.
M. Mareš: Domnívám se, že tady je třeba rozlišovat mezi tím, jestli se člověk zajímá čistě o vojenskou stránku věci nebo obdivuje ideologii, která byla pro tu dobu typická – a tuto ideologii, či její části, pak navíc přenáší do svých představ o budoucím uspořádání společnosti.

Problém extremismu se nevyhnul ani prvorepublikové armádě – známý je případ generála Radoly Gajdy, předsedy Národní obce fašistické a člověka, který stál v pozadí tzv. Židenického puče – pokusem českých fašistů ovládnout kasárna v Brně-Židenicích, zmocnit se zbraní a vyvolat protistátní puč. Jaký je rozdíl mezi současným a prvorepublikovým extremismem?
M. Mareš: Rozdíl je v tom, že za první republiky tito lidé v armádě alespoň zpočátku zastávali daleko významnější posty než dnes. Fašisté měli poměrně silnou základnu mezi legionáři. Generál Gajda byl již v době svých úzkých kontaktů s fašistickým hnutím dokonce krátce náčelníkem hlavního štábu než byl superarbitrován. A když dnes lamentujeme nad hrozbou extremismu v armádě, měli bychom si uvědomit, že v současnosti by asi těžko nastala situace, kdy by nějaký poručík české armády vedl s pár desítkami civilistů protistátní puč formou útoku na kasárna.
Rozdíl mezi první republikou a dneškem je také v tom, že prvorepublikoví fašisté byli dominantně obráceni k českým nacionálním idejím, výrazně proitalsky orientovaní a vůči Německu se stavěli negativně. Naproti tomu dnešní neonacisté nacházejí v Hitlerově Německu svůj vzor, díky čemuž mohou nalézat své spojence i v zahraničí.

Proč dnes nacistická ideologie opět zažívá „boom“?
M. Mareš: Jednak to souvisí s generační výměnou v pravicově extremistickém spektru a roli hrají také schopnosti představitelů neonacistické scény odůvodnit pan-árijské ideály. Tvrdí, že už opustili nenávist mezi Čechy a Němci, a naopak se snaží budovat českou státnost na tradicích německé říše. Na starší generaci to může působit absurdně, ale někdo, kdo se narodil po revoluci, už to tak vnímat nemusí.

---

• JUDr. PhDr. Ivo Svoboda, PhD., vystudoval Právnickou fakultu a Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, dále Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a Fakultu sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně. Problematice extremismu se věnuje průběžně od roku 1996, v návaznosti na organizovaný zločin. Publikoval více než pět monografií, přes třicet článků, dále skripta a učebnice v oblasti právní i pedagogické a sociálně-pedagogické. V současné době působí na Univerzitě obrany v Brně jako vedoucí skupiny právních disciplín při Katedře řízení lidských zdrojů Fakulty ekonomiky a managementu.

• Doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, PhD., absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor politologie a Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Habilitoval se v roce 2005 na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. V roce 2007 získal certifikát Ministerstva zahraničí USA za studium Institutu národní bezpečnosti Spojených států na Institute on Global Conflict and Cooperation, University of California, San Diego. Působí jako vedoucí Oddělení bezpečnostních a strategických studií katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a jako pracovník Institutu pro srovnávací politologický výzkum téže fakulty. V letech 2001-2008 působil jako soudní znalec v oboru kriminalistika. Odborně se zaměřuje na výzkum politického extremismu a terorismu v evropském prostoru. Je autorem či spoluautorem více než sta odborných publikací v ČR a v zahraničí, mj. „Pravicový extremismus a radikalismus v ČR“ (2003) a „Terorismus v ČR“ (2005).