Falešné obrazy nesmí zakrýt jejich skutečné hrdinství

Autor: Vlastimil Picek, první náměstek ministra obrany

Určitě nebudu sám, kdo obdivuje práci restaurátorů, kteří zachraňují staré obrazy a nástěnné malby. Trpělivost a pracovitost spolu s odbornou přípravou přináší zpravidla obdivuhodné výsledky, před kterými je třeba smeknout. Mám však rád také vojenskou historii a se stejným obdivem sleduji výsledky práce dobrých historiků, kteří se stejnou trpělivostí a potřebnou odbornou erudicí jako restaurátoři tráví hodiny a hodiny v archivech nad dokumenty a snaží se restaurovat, obrazně řečeno, obrazy našich dějin.

Bohužel práci historiků však lze někdy přirovnat i k bájnému Sisyfovi – zvláště tam, kde obraz nějaké historické události formovala desítky let falešná politická zakázka. To je bohužel i případ prvního boje československých vojáků na východní frontě 8. března 1943 u ukrajinského Sokolova. Mnoho hrdinů z tohoto boje bylo úmyslně zapomenuto, další jako padlý nadporučík Otakar Jaroš byli přemalováni do strnulého obrazu sterilních čítankových hrdinů. Kdo dnes ví, že Jaroš byl nejen dobrý voják a hrdina, ale také vlastenec a demokrat, který neměl pro komunisty a stalinský režim příliš mnoho sympatií?

Kdo dnes zná jména dalších padlých důstojníků u Sokolova Jana Kudliče, Jaroslava Lohrera-Loma či Jiřího Franka? Komu něco říkají jména dalších padlých hrdinů Hynka Voráče či Arnošta Brodavky? Jen opravdoví skalní fanoušci historie 2. světové války vědí, že vysoké procento jednotky tvořili českoslovenští Židé a jakým peklem ve stalinských lágrech prošli před příchodem k jednotce mládenci z bývalé Podkarpatské Rusi. Naopak, mnozí lidé u nás se stále dívají na hrdiny u Sokolova s určitým despektem, protože museli desítky let v rámci ideologické masáže sledovat s předstíraným obdivem falešný obraz, který se skutečné realitě stále více vzdaloval. Přiblížit pravdu o těchto obdivuhodných lidech však není nijak jednoduché.

Seriózní historik může přednášet jen pro pár desítek zájemců o historii, může napsat knihu, kterou si přečte maximálně několik tisíc lidí, ale postoj širší veřejnosti k nějaké historické události místo něj dnes již řadu let mnohem efektivněji formují filmy a povrchní televizní publicistika. Nedávno se opět po letech objevil na televizní obrazovce tendenční normalizační film „Sokolovo“ z roku 1974. Pokud tím někdo chtěl připomenout hrdinství našich vojáků, mezi kterými byly tehdy zcela stejně statečné ženy, tak hrdinům od Sokolova opět udělal spíše medvědí službu…

Dnes již bohužel žije jen hrstka posledních „sokolováků“. Jsem pyšný na to, že mnohé z nich jsem mohl poznat osobně. Bez ohledu na to, co zde již bylo řečeno, zůstává jedna věc nezpochybnitelná. Všichni ti, kteří se tehdy postavili před 70 lety u Sokolova přesile nacistických vojáků, byli skuteční nefalšovaní hrdinové a zaslouží si náš obdiv a respekt.

Text byl publikován dnes, tedy 7. března 2013, v Mladé frontě Dnes.