Hrdinové ze SNP, kteří by neměli být zapomenuti

Autor: Miroslav Šindelář - s využitím podkladů Jiřího Stanislava

Osobnosti naší historie, které se svým hrdinstvím zapsaly do knihy skutků, kterou píše život, nemusejí být notoricky známé. Jednou z nich byla, a v srdci svého syna Viliama Siveka navždy zůstane, jeho maminka Ludyše Zajícová-Siveková. Ta je spojena s významnou kapitolou společných československých dějin, k nimž zcela určitě patří Slovenské národní povstání.

Já bohužel na maminku nemám vzpomínky jako jiné malé děti, že si vzpomínají, jak se k mamince přitulily, pomazlily se s ní... Narodil jsem se rok po válce a maminka šla v padesátých letech na delší dobu do vězení. Vyrůstal jsem u babičky, a když se maminka vrátila z vězení, tak už jsem byl vlastně velký kluk. Moje maminka byla hrdá žena a nikdy v životě si nestěžovala O době svého největšího utrpení nikdy nevypravovala, takže jsem se všechno o jejím příkoří dozvěděl buď od babičky a nebo zprostředkovaně od svých příbuzných.

Vím jen, že maminka aktivně bojovala u Strečna a převáděla tam Francouze. Jsou o tom dokonce napsány nějaké knihy.... Za svoji odbojovou činnost byla vyznamenána, je nositelkou nejvyšších státních válečných vyznamenání jak našich, tak i francouzských.. Dokonce je držitelkou Francouzského válečného kříže s palmou, Zlatého řádu Slovenského národního povstání, vojenských řádů za statečnost, za odvahu, ale já bohužel toho o této době opravdu moc nevím.

Jak se vlastně vaše maminka dostala k odboji ?

V době, kdy se schylovalo k 2. světové válce, studovala vysokou školu v Praze. Vím, že říkala, že se účastnila Opletalova pohřbu, a poté odešla z hlavního města. Uměla perfektně několik jazyků - francouzsky, německy, anglicky, rusky. V době, kdy začalo Slovenské národní povstání, tak se v Trnavě objevila skupina francouzských utečenců, kteří chtěli bojovat a ona je převedla přes frontu ke Strečnu. (Poznámka autora: Kromě Slováků bojovali v SNP také Češi, Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další. Významnou podporu povstání znamenalo působení vojáků různého zaměření dopravených na povstalecké území vzdušnými výsadky. Šlo zejména o vojáky a partyzány ze SSSR, ale v menším počtu i americkou a britskou vojenskou misi.) Tím vlastně začala její odbojová činnost.

Válečnou frontu přešla poté ještě mnohokrát, ať již se zajatci, či jen s falešnými pasy. V roce 1944, to jí bylo 27 let, byla velmi krásná, měla dlouhé kaštanové vlasy a využívala svých jazykových znalostí k tomu, aby pomáhala lidem.

Vzpomínám si, že mi babička vyprávěla o tom, jak si její Luďa dovolila to, co nikdo jiný. Jednou jela ve vlaku a v kupé, měla šest francouzských zajatců a plnou tašku falešných pasů pro utečence. Přišla německá kontrola a vojáci prohlíželi každý kout. Maminka se prý postavila do dveří, vystrčila prsa a zkrátka a dobře ty Němce umluvila a do kupé nepustila. S francouzskými partyzány byla až do konce války. Velmi dobře na vlastní kůži poznala období, ve kterém se bojovalo i umíralo. V osmačtyřicátém roce mě maminka sebrala a odjela se mnou do Francie. Na základě nějaké amnestie, která byla tehdy vyhlášena, jsme se později vrátili domů. Nedlouho po našem příjezdu byla ale zatčena, odsouzena za vlastizradu a šla do vězení.

 Potkala se maminka ve Francii s lidmi, které tehdy zachránila a pomáhala jim?

Určitě, jak v roce 1948, tak i v roce 1967, kdy byla na své první cestě u přátel ve Francii. Měl jsem možnost se tam podívat v roce 1981 a setkal jsem se tam s několika jejími přáteli - skupinou francouzských partyzánů, kteří právě v době Slovenského národního povstání bojovali přímo u Strečna. Pokud si dobře vzpomínám na jména, tak to byl generál Picard a kapitán Lamunier, kteří s ní byli celou dobu ve spojení. Vím i to, že při první návštěvě francouzského prezidenta Francoise Mitteranda v Praze s ní chtěl on sám hovořit, a tenkrát okolo toho bylo velké vzrůšo.  (Poznámka autora: 9. prosince 1988 uspořádal francouzský prezident  François Mitterand na ambasádě v Praze snídani pro několik československých občanů, většinou disidentů.)

 Z jakého prostředí pocházela vaše maminka?

Moje maminka byla jedináček, nicméně její rodiče byli z deseti sourozenců. Doba komunismu však postihla celou její rodinu, majetek byl konfiskován, někdo šel do uranových dolů, jiný do fabriky k lopatě. Celá moje rodina byla vypovězena z Bratislavy do Sudet a my jsme se s babičkou museli odstěhovat. Bydleli jsme ve sklepě a mně se to jako klukovi dost líbilo, už proto, že domů jsem chodil oknem. Byl to velmi vlhký byt. Babička tam dostala tuberkulózu, dědeček umřel a já jsem ve čtrnácti letech odešel fárat do uhelných dolů na Ostravsko.

Od svých příbuzných jsem se doslechl, že tehdejší komunistický ministr zahraničních věcí Chňoupek napsal knihu, kde o mamince píše. Jako kluk jsem neměl ani tušení, co se s maminkou stalo a proč šla do vězení. Vím, že jsem za ní byl jednou v Leopoldově. Pamatuji si, že jsem si vzal kšandy a ještě na to opasek a tatínek mi tehdy řekl: „Nemůžeš nosit oboje. Nos jedno, nebo druhé, maminka to nesnáší. Musíš se vždy rozhodnout - buď jedno a nebo druhé."

 Dozvěděl jste se alespoň po letech, proč šla maminka do vězení?

Jednou mi řekla, že do vězení šly tisíce lidí a přísahala, že neprovedla nic, za co by se musela v životě stydět. Jednoduše odpověděla: "Pomáhala jsem." A když jsem se ptal příbuzných na maminku, všichni mi říkali, že byla čestná, poctivá a velmi odvážná. Pobyt ve vězení ji určitě nějak poznamenal. Nevím, která část života byla pro ni těžší, jestli ta ve vězení nebo po něm. Vzpomínám si jen, že když přijela za námi do Jablonného, byl jsem už velký kluk. Maminka chodila - jako profesorka jazyků - stahovat závory šest kilometrů - v zimě v létě - do Těchonína a pamatuji si, že jsme měli taková malá bubínková kamna a ten náš sklepní byt jsme se snažili jimi vytápět. Maminka nosila těžké tašky uhlí, které ji házeli z lokomotivy strojvedoucí. Nějak jsme tu dobu přežili a já na ni velmi rád vzpomínám.

Bylo to mé dětství, které jsem si užil s kamarády jako kluk ulice. Když mi bylo dvaadvacet, tak mou maminku rehabilitovali, dali jí vyznamenání a udělali z ní pomalu ministryni dopravy. Dělala tehdy závorářku, pak výpravčí a nakonec dispečerku. Ze mě, bývalého horníka, topiče a posunovače u dráhy udělali ředitele internátu a už to šlo. S maminkou začali natáčet filmy o Strečnu a já jsem mohl být chvilku s ní. Jsem přesvědčen o tom, že největší podíl na smrti mojí maminky má komunistický režim a události roku 1985.

 Jak vy osobně vzpomínáte právě na tuhle dobu?

V roce 1983 jsem přešel do funkce ředitele tehdy největšího hotelu v Československé republice. Mým úkolem bylo uvést hotel do provozu, což se v roce 1985 podařilo. V roce 1986 mě začali komunisté na popud tehdejšího tajemníka URO soudruha Lobršínera - to jméno si do smrti budu pamatovat - a to z důvodu, že prý nejsem prověřen na státní tajemství a že se nemohu pracovně stýkat s cizinci. Hlavním důvodem, si myslím, byl ale fakt, že moje maminka spolupracovala s Francouzi.

V té době začínalo peklo znovu. Bohužel se stalo to, že jsem jí to v nějaké slabé chvilce řekl – a ona začala psát dopisy. Napsala Husákovi, Hoffmanovi, Kapkovi; mně se ty dopisy po její smrti dostaly do ruky a mám je schované. Když je čtete, tak vás mrazí v zádech, uvědomujete si, jak silná to byla osobnost, a i dnes ve mně dopisy vyvolávají pocit beznadějného pláče. Píše v nich o tom, co prožívala za války, píše v nich o svobodě, o svém utrpení i o tom, že se ta doba znovu vrací, že se někdo opět hrabe v materiálech 40 let starých. Klade otázku: "Za co má teď opět trpět její syn?“

Zemřela v osmdesátém šestém roce a já jsem byl pár měsíců po její smrti z funkce ředitele hotelu Pyramida odvolán.

Sílu, kterou v sobě měla z té doby, si musela určitě zachovat i v těch nejhorších dobách ve vězení i po něm, prošla nejspíš skutečnou kalvárií. Vás tahle skutečnost určitě také musela poznamenat?

Maminka byla velice chytrá, oblíbená a poctivá ženská, která se nikdy nepovyšovala. Na to, co uměla, vzpomínám s úctou. Luštila bravurně křížovky ve francouzštině, v němčině, měla vybavenou knihovnu a hodně četla. Nevím, zda mám nějaké geny po rodičích, ale vím bezpečně jedno, že mě v dětství formovala babička, ulice a hlavně práce.

Neměli jsme žádné peníze, musel jsem od páté třídy chodit na brigády do kamenolomu nakládat na vozíky kámen, na školu mě komunisti nepustili, a tak jsem od čtrnácti let fáral v dole Dukla v Havířově,….. Vím, jak chutná práce a nezapomněl jsem na to...

Stýkala se maminka po válce se svými spolubojovníky ze Slovenského národního povstání?

To se samozřejmě stýkala, mám pár fotografií, kdy byla u Strečna v rámci oslav SNP. Byla i ve Svazu protifašistických bojovníků, zvali jí tam na nějaké schůze, dokonce měla i jakousi malou funkci v místní organizaci v Praze na Jižním městě. Musím ale zdůraznit, že byla velmi nedůvěřivá. Pobyt ve vězení ji zlomil v důvěře k okolnímu světu.

Nezapomeňte, že pocházela z velmi bohaté rodiny. Doma měli služebnictvo, auta... a najednou foukne únorový vítr, vše ji vezmou a jde do vězení. Maminka měla obrovské srdce a strašně ráda dělala radost druhým. Já jsem bydlel určitou dobu v Letohradě. Tehdy jsem měl dvě dcerky a ona tam za námi jezdila rychlíkem. Měla s sebou vždycky dvě obrovské tašky ovoce, banánů a dárků, přijela jednou za měsíc s tím, že u nás bude tři dny. Nikdy nevydržela déle než 24 hodin, stále něco plánovala, byla velmi akční, rozdala dárky, potěšila se a už jela zpět do Prahy. Vždy rozdávala z toho mála, co měla. Měla ráda vnoučata, měla ráda mě, snad proto, že jsme se tak málo viděli.

Rok 1987 byl osobně pro Vás zřejmě osudovým?

Když jsem tehdy musel odejít z hotelu Pyramida, byl jsem bez práce. Začal jsem studovat a později jsem zkusil konkurz do filmového podniku. Ten se mi ho podařilo vyhrát. Dělal jsem tam náměstka, ale musel jsem studovat na AMU - filmovou produkci. Mezitím přišla sametová revoluce. U filmu jsem to zabalil a odešel podnikat v turistickém ruchu. Mimochodem to filmování se líbilo mamince. Vzpomínám si, že s ní dokonce natáčela tehdejší armádní redakce Československé televize v Roudnici nad Labem film o jejím životě a životě partyzánů.

Ten film byl docela dlouhý a pamatuji si, že se natáčel celý týden. Já jsem tehdy prožil díky tomu, že mě maminka na natáčení vzala s sebou, krásné dny, na které nikdy nezapomenu, protože jsme měli možnost být tak dlouho spolu…

Viliam Sivek

• Díky svým manažerským schopnostem, pílí a především svou velkou houževnatostí se zapsal nesmazatelným písmem do Českého hotelnictví. Během 22 let vybudoval největší hotelový řetězec v České republice, který se stal zárukou vysoké kvality poskytovaných služeb, stability, důvěryhodnosti a především individuálního a profesionálního přístupu ke klientům.
• Je držitelem mnoha čestných titulů, jako např. Čestný titul manažer odvětví, Čestný titul TOP 100, Manažer roku České republiky, Ceny Osobnost cestovního ruchu České republiky, Mimořádné ceny NFHR ČR za vytváření dobré pověsti hotelového průmyslu, Čestného titulu Hoteliér roku a mnoha dalších. Jako první podnikatel ve své oblasti byl v prosinci 2010 uveden do síně slávy TTG. Dále pak je předsedou Asociace cestovních kanceláří České republiky, předsedou Komise obchodu a služeb cestovního ruchu ,předsedou Fóra cestovního ruchu, členem Akademických rad Vysoké školy obchodní v Praze .
• V letech 2006 až 2011 působil v hokejovém klubu HC Sparta jako předseda představenstva a její prezident. Pod jeho vedením se stal klub dvojnásobným vítězem České hokejové extraligy.
• K jeho koníčkům patří hokej, létání a jachting.