Jaké je být v armádě asistentem velitele, popisuje nadrotmistr Štěpán Hrbek

Autor: kapitánka Zuzana Špačková, foto: autor a Štěpán Hrbek

Že ženy zastávají kdysi ryze mužská povolání, dnes už nikoho nepřekvapí. Platí to i v armádě, kde najdeme pilotky, techničky i palubní střelkyně. Jaké to je, být mužem-sekretářkou v uniformě, popsal v rozhovoru nadrotmistr Štěpán Hrbek, asistent velitele 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely.

Jak začala Vaše vojenská kariéra?

Stát se vojákem ve mně bylo asi už od dětství. Dědeček jím byl, takže to mám takříkajíc v genech. Po střední škole jsem nastoupil na Univerzitu obrany, kde jsem začal studovat ekonomickou fakultu. Tady jsem poprvé oblékl uniformu. Ačkoliv jsem po roce školu opustil, hledal jsem možnost, jak u vojáků zůstat. Prošel jsem náborem a nastoupil do Přáslavic, kde jsem působil osm let jako velitel družstva. Byl jsem permanentně v terénu na nějakém cvičení. Mé působení v Přáslavicích vyvrcholilo misí v Afghánistánu.

Povězte mi o misi, zažil jste i rizikové situace, při nichž šlo o život?

Strávil jsem téměř na den přesně půl roku v afghánském Shanku a působil zde jako velitel vozu a družstva. O život jsem se během těch šesti měsíců bál dvakrát. Jednou na naši základnu povstalci vystřelili raketu, a i když dopadla asi půl kilometru od nás, byla to neuvěřitelná, ohlušující rána. Ostřelování bylo denní rutinou, ale ten okamžik si dodnes pamatuji. Podruhé jsem se bál, když jsme našli kráter po vybuchlém IED (pozn.: improvizované výbušné zařízení) pod mostem, což bylo z hlediska okolí ideální místo pro léčku. Podle předpisů jsme museli provést kontrolu terénu, a to nikdy nevíte, na co narazíte, na co šlápnete. Je to hodně nepříjemný pocit.

Pojďme k Vaší současné práci. Působíte na sekretariátu velitele 24. základny dopravního letectva. Jste tedy povoláním sekretářka?

V armádě si říkáme asistenti nebo pobočníci a navzdory tomu, že náplň práce je stejná, jako v civilním sektoru, mužský element zde má své opodstatnění. Přeci jen jsme armáda, a pokud v předsálí armádního funkcionáře sedí muž, je to tak nějak přirozenější. A pokud ten muž má navíc zkušenosti z výcviku nebo z mise, je to nepochybně přínos. Troufám si říct, že také velitel je jistě uvolněnější s asistentem mužem, kterého spíš vezme jako partnera. K ženě sekretářce bude vždy přistupovat jako k jemnějšímu pohlaví.

S prací asistenta jste se seznámil až ve Kbelích?

Ne. Po návratu z mise jsem cítil, že bych chtěl ve svém životě nějakou změnu. Úplně jsem ale nevěděl, co by to mělo být. Zakrátko přišla nabídka stáže na Generálním štábu AČR. Vůbec jsem netušil, co mě čeká a jak dlouho tam setrvám. Vyklubala se z toho práce asistenta na Společném operačním centru MO, kde jsem zastupoval kolegu působícího v misi. Byl jsem tam devět měsíců a byla to pro mě úžasná zkušenost, zcela odlišná od toho, co jsem do té doby z armády znal. Fascinovalo mě, jak jeden člověk může řídit tolik odborností a mít ve všem přehled. Práce asistenta se mi zalíbila natolik, že když stáž končila, neváhal jsem ani minutu a přijal nabídku pracovat na sekretariátu kbelského letiště.

Jaká je tedy Vaše pracovní náplň?

Samozřejmě dělám vše, jako kterákoliv asistentka – vyřizuji telefony, uvádím k veliteli návštěvy, připravuji mu podklady. Dále odpovídám na emaily, vyřizuji vzkazy, dělám zápisy z jednání, připravuji příspěvky do rozkazů. Také se starám o veškerou poštovní agendu. Snažím se třeba i sám přijít s nápadem, jak zvelebit letiště nebo zkvalitnit naše služby. A protože sekretariát neslouží jen veliteli, v době jeho nepřítomnosti jsem k dispozici také jeho zástupci a náčelníkovi štábu.

Co říká Vaše rodina a okolí na to, že pracujete jako sekretářka?

Myslím si, že mé okolí nad tím moc nepřemýšlí. V souvislosti s mou osobou užívají pojem asistent, tedy člověk, který je permanentně k ruce svému šéfovi, aby mu asistoval v jeho pracovních povinnostech. Partnerka pracuje v bance a o vojenském světě neví zhola nic.

Je na Vaší práci něco, co by možná žena měla jednodušší?

Těžko říct. Armádní prostředí je specifické i v tom ohledu, že je drsnější než civilní sektor – zjednodušeně řečeno, deset procent žen je málo, aby nás, 90 procent mužů, „zjemnilo“ (úsměv). Možná, že kdyby na mém místě seděla krásná sekretářka, lidé, co k veliteli chodí, by byli milejší a víc se usmívali.

Jak vidíte Vaši budoucnost? Chtěl byste na tomto místě setrvat?

Rozhodně. Ta práce mě naprosto uspokojuje a baví. Těžko říct, kde budu za pár let. Kbely mám rád a pokud se mnou bude velitel spokojen, určitě na sekretariátu setrvám. Ale pokud mám být upřímný, rád bych se někdy v budoucnu dostal opět do zahraničí, třeba v rámci NATO. Ale určitě zase jako asistent. Cítím, že tato práce mi sedí, což ovšem neznamená, že bych se bránil novým zkušenostem.