Jediná střední škola, kde se ráno píská budíček a místo pozdravu se salutuje

Autor: Jana Deckerová a Jiří Hokův

Budíček v šest ráno, večerka v deset večer, maskáče, kanady a vojenské povely. I tak vypadal běžný den adaptačního kurzu sto dvaceti devíti nováčků prvního ročníku čtyřletého denního studia Vojenské střední školy a Vyšší odborné školy Ministerstva obrany v Moravské Třebové.

V patnácti letech nastoupit do školy, která je nejen jediná, ale svým způsobem i jedinečná vojenská střední škola v republice, není vůbec jednoduché. Už v tomto věku si totiž mnozí sáhnou na dno nejen fyzických, ale zejména i psychických sil.

„Přizpůsobit se vojenskému režimu, naskočit do náročného tempa a zvyknout si na prostředí, které se stane pro příští roky takřka mým domovem, je docela náročné, ale nevadí mi to,“ svěřil se Dominik Filínský ze Znojma. „Zatím všechno zvládám, dokonce i to ranní vstávání.“

Vojenské praktické návyky, které jsou vlastní každému profesionálnímu vojákovi, nepřijdou však do krve studentů samy. Je to každodenní nácvik a drilování.

„Těžkým začátkem si tu musí projít opravdu všichni,“ říká velitel školního praporu podplukovník Petr Zouhar. „Ale je na nich vidět odhodlání a možná to někteří z nich berou jako životní výzvu.Věřím, že se mnozí z nich za pár let objeví v naší armádě a určitě nám neudělají ostudu.“

„Moje volba byla jasná. Chtěl jsem jít na školu s technickým zaměřením, a proto mi to tu naprosto vyhovuje,“ konstatuje Dominik Snopek. „Když jsem se sem hlásil, tajně jsem doufal, že to vyjde. Nevadí mi ani to, že jsem přes týden na internátu, vidím to spíš jako výhodu a perfektní je i to, že se jako kolektiv dáme dohromady.“

„Ty první dny dostali hodně zabrat,“ konstatuje Tomáš Tonyka, žák třetího ročníku, který působí u prvního ročníku jako instruktor. „A v pochodování se strašně zlepšili, to musí vidět sami. Ten výcvik je na nich znát. A to, že si člověk sáhne na dno svých sil, není vůbec k zahození a v životě se tato zkušenost fakt hodí.“

„Teprve teď po adaptačním kurzu, kdy dostali skutečně do těla, se přidala i výuka klasických předmětů,“ informuje nadporučík Luboš Kuběnka, velitel čety prvních ročníků. „To, co jsme do nich dostali během prvních čtrnácti dnů, to se jim určitě neztratí. Za chvíli se tu budou cítit jako ryby ve vodě. Teď je na nich vidět i únava, je pravda, že téměř neměli chvilku volna a večer opravdu padli do postele. Někteří zvolní, jiní naopak zaberou. Ale jako celek působí velmi dobře. Zkrátka, všichni jsou na startovní čáře a uvidíme, kdo a v jakém čase doběhne do cíle.“

Po čtrnácti dnech tvrdého výcviku poprvé vyšli s báglem, v džínách a mikině za brány školy a mířili k rodičům do svých domovů.

„Už na mě doma čeká upečený perník, který miluju, a taky jsem hlásil, že přivezu prádlo na vyprání,“ říká s úsměvem Martin Sušánko, který mířil z Moravské Třebové do Plzně.

„Já se těším, že budu spát, spát, spát,“ přidává se jeho plzeňský kamarád Miroslav Zemek. „A taky se těším na kámoše, až se s nimi uvidím.“