Když staré pušky omládnou a přitom zůstanou staré

Autor: Andrej Halada

Každý milovník fortelné ruční práce se tu musí cítit jako v ráji. Fůra nářadí a pomůcek, nad kterými se vznáší vůně dřeva, kovu i barev. Na restaurátorském a konzervátorském pracovišti v Armádním muzeu na Žižkově vdechují odborníci Vojenského historického ústavu Praha nový život nejen starým zbraním.

Je to několik místností v přízemí budovy armádního muzea pod Vítkovem. Oficiální název zní oddělení konzervace a restaurování sbírek a spadá pod odbor muzeí VHÚ.

Rukama restaurátorů Petra Moudrého a Václava Sloupa tu procházejí staré meče, šavle, pušky, pistole, ale i helmy nebo cínoví vojáčci. Někdy jde o předměty staré „jen“ jedno století, jindy jsou to věci pamatující třeba Albrechta z Valdštejna a třicetiletou válku.

V žižkovské dílně se věnují sbírkám z oblasti chladných a palných zbraní a také široké sféry menších militarií; další restaurátorská oddělení jsou při Leteckém muzeu Kbely a Vojenském technickém muzeu Lešany, kde se zabývají hlavně leteckou a pozemní technikou.

„V prvé řadě obnovujeme sbírkové předměty, které jsou určeny pro konkrétní výstavy nebo nově budované expozice,“ začíná popisovat výčet práce Petr Moudrý. „Dále se k nám dostanou předměty pocházející z nových nákupů. A také se u nás často objevují kousky, kterým hrozí vzhledem k jejich stavu narušení nebo úplná destrukce.“

Prakticky každý den přicházejí restaurátoři do styku nejen s neživými svědky vojenské minulosti, ale i s kurátory VHÚ, do jejichž kompetence restaurované předměty patří. Kurátor přichází do dílny s konkrétní představou, jak by měl poničený předmět vypadat po opravě. Úkolem restaurátorů je tuto představu uvést do praxe.

„Kurátor zjistí, že puška, která je černá, byla původně hnědá. Takže je potřeba ji zbavit současného laku a obnovit ten prvotní. Navrhneme určitý způsob, ukážeme kurátorovi, jak by asi mohl výsledek dopadnout. A pak začneme pracovat,“ dodává Václav Sloup.

Spravili celý palác

Ročně projdou rukama restaurátorů stovky předmětů. Pokud mají být jednotlivé kusy průběžně konzervovány, může celý proces trvat jeden den. V případě restaurování práce trvá i týdny a měsíce. Kdo by si ale myslel, že předměty mají ve výsledku vypadat „jako nové“, tak se samozřejmě mýlí.

Úkolem totiž není exponát za každou cenu obnovit, ale co možná nejvíce dodržet jeho původní podobu včetně povrchu. Vždy je proto potřeba pečlivě zvážit, jakým způsobem například nahradit chybějící části. Někdy přichází ke slovu i porovnání s dobovou fotodokumentací, je-li k dispozici. Když byla letos na jaře otevírána stálá expozice VHÚ „Císařská zbrojnice“ ve Schwarzenberském paláci v Praze na Hradčanech, prošly restaurátorskou dílnou prakticky všechny exponáty, které jsou tu vystaveny. Celkem to bylo přes šest stovek předmětů z období od 15. do 19. století. Včetně téměř tří stovek pušek, z nichž některé patří k tomu nejkrásnějšímu i nejcennějšímu, co má Vojenský historický ústav k dispozici.

Příprava trvala téměř dva roky. Vedle pušek a dalších palných zbraní se restaurují chladné zbraně, dále dělostřelecký, týlový, zdravotnický materiál, výstrojní součástky, pokrývky hlavy – helmy, čepice a tak dále. Péči vyžadují i předměty z oblasti faleristiky (vyznamenání a řády) a také rozsáhlá sbírka cínových vojáčků nebo četná umělecká díla, která se vztahují ke sféře vojenství.

Jde o předměty z kovu, dřeva, kostí, rohoviny i kůže. Pouze textilní materiály jsou restaurovány jinde. „Každý exponát je úplně jiný a na každém je práce zajímavá. Ale zvláštní jsou raritní kusy, protože ty vám projdou rukama jen jednou v životě,“ říká Petr Moudrý. Václav Sloup zase poznamenává, že z hlediska odborného patří ke skutečným lahůdkám předměty, které mají vztah ke konkrétním významným historickým osobnostem. Kupříkladu osobní šavle, která patřila generálu Rudolfu Medkovi - to je pro restaurátora i konzervátora radost.

Oba restaurátoři VHÚ se podílejí i na instalaci některých výstav a expozic. Patřila k nim například výstava Valdštejn a jeho doba nebo letošní výstava věnovaná rodu Rožmberků. Často konzultují odborné záležitosti se sběrateli i laiky, kteří se na VHÚ obrátí s tím, že mají zajímavé předměty ze sféry militarií. Věnují se i výchově mladé generace konzervátorů: do žižkovských dílen VHÚ přicházejí na praxi studenti z Vyšší odborné školy grafické a Střední průmyslové školy grafické z pražské Hellichovy ulice nebo žáci Střední uměleckoprůmyslové školy z Turnova.

Lebedova krabička

Pokud by se návštěvník v těchto dnech rozhlédl po žižkovské restaurátorské dílně, jeho pozornost by upoutala například dva metry vysoká halapartna. „Je to zbraň z roku 1620. Obnovovali jsme původní povrch a doplňovali některé hřeby, které chyběly,“ říká Petr Moudrý. Na stole Václava Sloupa zase leží rozebraná důstojnická šavle, která pochází z carského Ruska 19. století.

Práce na ní probíhá, je potřeba ji vyčistit a sestavit zpět. V dílně najdeme i vděčný exponát: malé salutní dělo. Vytvořeno bylo v půlce 17. století, je tedy přes 350 let staré. Jedná se o zmenšeninu skutečného polního děla. Dělo je funkční, střílí se z něho při slavnostních příležitostech. Naposledy to bylo letos na jaře, při Pražské muzejní noci. Výstřel vítal návštěvníky Armádního muzea Žižkov.

V dílně na stole leží i zajímavá dřevěná kazeta se dvěma historickými pistolemi. „Tohle nás teď čeká, musíme zrestaurovat hlavně kazetu, která je poničená zvenčí i zevnitř,“ říká Petr Moudrý. Jde o kazetu terčových pistolí, kterou vyrobila v 19. století nejvýznamnější česká puškařská firma A. V. Lebeda.

„Je to malý zázrak, že se sestava uchovala kompletní, z příslušenství téměř nic nechybí,“ říká Petr Moudrý. Lebedovy zbraně dnes patří k nejcennějším i nejvyhledávanějším mezi sběrateli, kuriózní je i způsob nabytí kazety. Na cedulce je uvedeno, že byla zakoupena již v roce 1988, a to za 950 tuzexových korun. V přepočtu to znamenalo víc než tehdejší průměrný měsíční plat.