Kocáb o odchodu Sovětů: „Proklouzli jsme historickou skulinou.“

Autor: aha

Mohla sovětská vojska odejít z Československa rychleji, anebo jsme se s nimi mohli v Milovicích potkávat ještě v roce 2000? I tyto otázky se objevily v debatě na konferenci „Evropa sjednocená a svobodná?“, která se ve dnech 27. a 28. června konala v Černínském paláci v Praze.

„Rozmístění sovětských vojsk na území států Varšavské smlouvy a jejich odchod“ - tak zněl oficiální název v pořadí čtvrtého panelu, kterým konference zahájila druhý den svého jednání. Debatu moderoval Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu Praha, hovořili v ní především ti, kteří se podíleli na odchodu sovětských vojsk z československého území.

Pohled českého vojáka: generál Rudolf Ducháček

Informačně velice přínosný příspěvek přednesl generál Rudolf Ducháček, který v době přípravy odchodu Sovětů působil jako náměstek československého ministra obrany. Připomněl, že sovětská strana zpočátku vůbec nevěřila, že by mohla jejich vojska odejít. „Byli jsme prvním státem, který s tímto požadavekem přišel. Nechápali, odkud se vzala ta změna našeho postoje – najednou jsme je nechtěli. A byli překvapeni, že se to projevilo na všech úrovních: státní, ale třeba i okresní nebo na úrovni národních výborů.“

Zásadní otázkou bylo, v jakém časovém horizontu by Sověti měli odejít: „Ani my sami jsme to nedokázali odhadnout, protože jsme neměli představu, kolik techniky a vojáků tu mají. Václav Havel chtěl, aby odešli symbolicky ´do roka a do dne´, tedy do konce roku 1990. Ale to se nepodařilo.“

Podle Ducháčka bylo zajímavé i to, jak se Sověti chovali při jednáních na různé půdě. „Při jednání v Československu byli umírnění, při hovorech v Moskvě vystoupili se vší parádou, byli v přesile. Využili výhody domácího prostředí. Nakonec ale po různých obstrukcích přistupovali k věci vstřícně. Šlo už jen o to, jaký bude časový harmonogram odchodu. Argumentovali přitom hlavně sociálními problémy, které takový přesun u nich vyvolá.“

Pohled českého poslance: Michael Kocáb

Michael Kocáb ve svém projevu vzpomněl na ještě listopadové chvíle roku 1989. „První hovor na téma odchodu sovětských vojsk proběhl už 19. listopadu s tehdejším premiérem Adamcem. A 28. listopadu jsme už psali dopis Michailu Gorbačovovi. Ten ho přijal podle diplomatické mluvy ´s pochopením´, což se později ukázalo jako důležité. Tím bylo dáno, jak se k problému budou Sověti stavět. Ale na různých úrovních náš požadavek přijímali odlišně. Část Sovětů jasně dávala najevo, že nevidí důvod k odchodu z míst, kam už jednou přišli.“

Podle Kocába byli důležitými osobami tehdejší velvyslanec SSSR v Československu Boris Pankin a velitel Střední skupiny sovětských vojsk generál Eduard Vorobjov. Ti zastávali gorbačovovskou realistickou linii. I díky nim proběhl odsun bez potíží. „Odchod byl společnou prací Čechů, Slováků i Rusů,“ vzpomínal Kocáb. Celý odchod pak lapidárně vystihl: „Proklouzli jsme historickou skulinou.“

Vzpomínky slovenského vojáka: generál Svetozár Naďovič

Slovenský generál Svetozár Naďovič působil ve vojenské pozici šéfa koordinace odchodu sovětských vojsk. „Důležité bylo, že celý odchod proběhl bez výraznějších emocí. Po počátečním překvapení Sověti rychle začali chápat, jaká je situace. Snad jen někteří jednotlivci byli přesvědčeni, že stále žije Brežněvova doktrína.“

Naďovič připomněl, že odchod probíhal spořádaně a že během něj nepřišel o život žádný československý občan, ani nebyl zraněn. To však neplatilo v případě sovětské strany. „Sověti měli celkem 21 mrtvých. Sám jsem viděl následky výbuchu jednoho tanku, bylo tam sedmnáct mrtvých. Dodnes je to pro mne strašná vzpomínka. Další čtyři zahynuli na Slovensku při pádu vrtulníku Mi-8.“ Československá strana se po těchto událostech bála, aby nedošlo k odvolání generála Vorobjova, což by celý odchod výrazně zkomplikovalo. Ale to se naštěstí nestalo.

Diplomatické reminiscence: diplomat a historik Jaroslav Šedivý

Jaroslav Šedivý přebíral společně s novým ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem Černínský palác v prosinci roku 1989 a v novém úřadě si hned vytkli první cíl: odchod sovětských vojsk ze země. „Tehdy jsme o aktivitě Michaela Kocába a jeho přátel nevěděli, ale brzy se cesty spojily. Zásadním momentem bylo přizvání generála Ducháčka do celé komise, protože rozuměl vojenským otázkám a mohl tedy dostatečně argumentovat například v otázce časových možností odsunu.“ Ducháček například využil faktu, že československá armáda využívala stejně jako sovětská armáda stejných postupů pro odsun vojáků a materiálu. Věděl tedy, kolik lze vypravit za den vlaků.

„Hned na počátku nebyli Sověti ochotni přistoupit na to, že se bude jednat o ´odchodu´,“ vzpomínal Šedivý. „Nakonec jsme to vyřešili termínem: Jednání o pobytu sovětských vojsk včetně jejich odchodu.“ Nad touto formulací prý tehdy strávili celý den. „Důležité také bylo, že jsme jednání drželi ve formě bilaterální, protože Sověti chtěli spojit odchod se snižováním počtu jejich vojsk v celé Evropě. Jenže to mělo podobu snížení pěti procent za rok. A to by od nás odcházeli ještě deset let.“

I Šedivý se zastavil u snad nejdůležitější otázky, a tou byl časový horizont odchodu. Původních deset let se rychle snížilo na pět a pak na konečný termín: rok a půl. „Rusové odcházeli vcelku rychle, ale přesto docházelo k problematickým situacím. Jednou nám i říkali, že musí odstěhovat ´speciální´ dělostřelecké granáty, což nejde rychle. Dodnes nevíme, co pod tím pojmem mysleli. Zda nešlo o jadernou munici.“

Pohled z NDR

Zajímavým příspěvkem byl i referát německého historika Olivera Bangeho, který líčil odchod sovětských vojsk z bývalé NDR. Tady šlo o akci ještě větších rozměrů - zatímco z Československa se stěhovalo přes 100 000 lidí (přes 70 000 vojáků a další desítky tisíc rodinných příslušníků), z NDR odcházelo přes 300 000 vojáků. Odchod také trval déle, poslední sovětský voják opustil sjednocené Německo až v roce 1994.

Bange připomněl, že odchod tak velkého počtu lidí přinesl problémy téměř humanitárního rázu. Sovětští vojáci odcházeli z relativně vyspělého regionu Střední Evropy, kde byli zvyklí na určitý životní standard a také na relativně mírné klimatické podmínky. Během krátké doby se přitom ocitli například na ledové Sibiři, v pusté krajině, kde se doprava odehrává vrtulníkem.