Kolik vydělávali vojáci v padesátých letech?

Autor: Andrej Halada, Natálie Poděbradská

Otázka výše platů vojáků z povolání byla před rokem 1989 vždy zahalena určitým tajemstvím. Představa o tom, že za komunistického režimu vojáci vydělávali hodně, však ne zcela odpovídá skutečnosti. Zajímavé informace o této problematice přináší i materiál zveřejněný v novém čísle čtvrtletníku Historie a Vojenství.

Studie historika Jiřího Bílka otištěná v Historii a Vojenství číslo 2/2011 nese název Finanční situace vojáků z povolání a v základní službě v letech 1945-1955. Text má dvě desítky stran, další desítku stran tvoří tabulky, které v číslech podrobně ukazují, jaké peníze tehdy vojáci brali. Jsou zde uváděny všechny hodnosti od vojínů až po armádního generála, ale také různá funkční zařazení: letectvo, pozemní vojsko, nechybí třeba ani výše příplatků pro velitele tanků.

Základní teze, která prochází celým textem, by mohla znít: vojáci z povolání jako celek si nežili v druhé půlce čtyřicátých a první půlce padesátých let nad poměry. Toto zjištění však Jiří Bílek doplňuje důležitým konstatováním, že především v padesátých letech velmi záleželo na hodnosti a funkcích. Bylo dost vysokých důstojníků, které režim odměňoval opravdu štědře.

Systém byl komplikovaný

Situace vojáků byla v prvních letech míru po roce 1945 spíše nezáviděníhodná: „Průměrný plat důstojníka průměrnou mzdu mírně převyšoval, zatímco plat rotmistra byl hluboko pod celostátním průměrem,“ píše v úvodu svého textu Jiří Bílek. „Lze proto věřit steskům zejména mladých vojenských gážistů, že jejich platy jsou velmi nízké a řada z nich se dostává do vážných finančních problémů.“ Bílek dále poznamenává, že systém služného byl velmi komplikovaný, do značné míry kopíroval stejně složitý platový systém státních zaměstnanců.

Komunistický režim se snažil situaci řešit, armáda se coby zásadní složka moci měla stát spolehlivou oporou nového režimu. Nový platový zákon přišel v roce 1949, ale situace se v celkovém rozměru nijak nezlepšila. Polepšili si vyšší důstojníci (od hodnosti majora), kteří si měsíčně přišli na zhruba 6 500 korun, ale ti nižší brali v průměru necelých 4 500 Kčs měsíčně. Průměrný plat v republice byl přitom 4 310 Kčs. Poddůstojníci z povolání přitom brali jen okolo 3 000 měsíčně.

Bílek dále soudí, že tato skutečnost byla také příčinou, proč se naplňování sboru poddůstojníků z povolání setkalo už od počátku s vážnými problémy a proč „uvědomělé stranické kádry“ odmítaly vstupovat do armády. „Je třeba si uvědomit ještě jednu skutečnost – životní výdaje většiny důstojníků byly vyšší než u občanů, protože velké procento z nich mělo de facto dvě domácnosti (rodinu v jiném městě, než sloužili), často se stěhovali, měli jiný způsob stravování, podle služebních předpisů museli dbát na určitou životní úroveň svou i své rodiny apod.“ Jak autor dodává, zejména pro mladé dělníky, z nichž měl být přednostně budován nový důstojnický sbor, bylo mnohem výhodnější zůstat v civilním povolání.

Čepička to nezařídil

Ani po nástupu Alexeje Čepičky do funkce ministra obrany (1950-1956) kupodivu nedošlo k výraznější změně situace, alespoň pokud hovoříme o celkovém průměru. Situace se změnila teprve s příchodem měnové reformy v roce 1953. Platy vojáků byly tehdy přepočteny v poměru 5:1 a byl jim také přiznán tzv. vyrovnávací příspěvek. Tím došlo k relativnímu zvýšení platů. Bylo to ovšem jen zdánlivé zlepšení - měnová reforma totiž vedla k celkovému snížení životní úrovně, a to jak z hlediska cen i platů, tak především pokud jde o úspory. Opět také přetrval velký rozdíl mezi výší platů důstojníků a jejich kolegů s nižšími hodnostmi.

Podle Bílka se ani do konce roku 1955 nepodařilo situaci přes dílčí kroky výrazně zlepšit. Zatímco vyšší a starší důstojníci si žili dobře, mladí velitelé byli nespokojeni, nevykonávali své povinnosti tak, jak měli, projevovaly se u nich tendence k odchodu z armády a rostla nevraživost mezi nimi a jejich nadřízenými. „Pokud k tomu přidáme nenaplněnost předepsaných počtů u většiny útvarů a z toho vyplývající stálé služby bez kompenzace volnem či financemi, složitou bytovou situaci, dlouhé odloučení od rodiny a často skutečně jen „provizorní život“ v posádkách malých pohraničních měst a vesnic, kde „lišky dávaly dobrou noc“, nelze se divit tomu, že řada mladých vojáků z povolání (ale nejen oni) propadala alkoholismu a navazovala mimomanželské styky, které měly za následek rozpady manželství (stejné nebezpečí však hrozilo i osamocené manželce) či tragédie v podobě sebevražd či pokusů o ně.“

Někteří z mladých důstojníků reagovali na situaci velmi pragmaticky, kariérismem. Dostat se nahoru přitom automaticky znamenalo vycházet vstříc tvrdé stranické linii. Bezskrupulózní cesta vzhůru některých mladých kádrů pak celkově zhoršovala atmosféru v armádě a prohlubovala morální úpadek této složky společnosti. (V této souvislosti je jistě možné zmínit i satirický román Josefa Škvoreckého Tankový prapor, který se odehrává první půlce padesátých let; tehdejší sbor vojáků z povolání a jejich život je zde vylíčen v celé své pestrosti a barvitosti.)

Jak uzavírá svůj materiál Jiří Bílek, „vžité představy o tom, jak dobře si žili důstojníci „za Čepičky“, platí jen v případě vyšších důstojníků na vyšších funkcích. Ale tak tomu bylo i před nástupem Alexeje Čepičky a jistě i po jeho odchodu z vedení resortu.“

Celý článek najdete v časopise Historie a Vojenství číslo 2/2011, ročník LX. Časopis vychází čtvrtletně, vydává ho Vojenský historický ústav Praha. Cena jednoho výtisku je 99 korun.

O dalších aktivitách Vojenského historického ústavu Praha naleznete informace na www.vhu.cz